Obával jsem se okresních mafií (Příbram je na dosah), jejichž drsné čenichy se prokoušou za každou zákonnou bariéru a vyčenichají kořist kdekoli, ať už jde o lukrativní nemovitosti nebo těžbu dřeva či nerostů. Obával jsem se pytláků, neboť zvěře je v hlubokých lesích skutečně dost, včetně rysů třeba.

Od částečného zpřístupnění (na mnoha místech se nesmí do lesa, protože není očištěn od munice, v terénu zůstala i precizně ohrazená zařízení stále využívaná armádou) uplynula zatím příliš krátká doba na to, abychom už s ulehčením mohli říci, že žádná z obav se nenaplnila. Škůdci zemští si dokážou dávat na čas. Zatím bych ale svou původní skepsi krotil a současnému stavu udělil pochvalu s výstrahou. Klub českých turistů nestačil ještě nasát celé rozlehlé území, a proto tam mnoho klasickými barevnými pásky značených turistických tras nenajdete. Sám jsem neviděl žádnou. Sítě asfaltových a jinak zpevněných cest se zmocnili hlavně cyklisté. Za příznivého počasí brousí zvlněným terénem čiperní senioři, přístroji ověšení muži středních let i osamělé ženy. Potkáte na kolech celé družné party a dětmi obdařené rodiny. Děs v jejich očích zahlédnete, když mají minout nějakého volně pobíhajícího psa. Buď už z dálky pěkně rozdýchaní supí „jéžiš peees", nebo zpomalují a uchylují se k velkým obezřetným obloukům. Jako by si neuvědomovali, že představují úplně stejné riziko pro divočinou obluzené skupiny chodců, jimž se neočekávaně smýkají kolem ramen, takže zejména v prudkých sjezdech mohou být blízká setkání krevnatá.

U památných stromů nebo třeba u Padrťských rybníků jsou panely s věcnými informacemi. Kdo rád pozoruje ptactvo, kdo sbírá hmyz nebo obdivuje neobvyklé druhy rostlin, kdo vnímá krajinu v časových vrstvách, kdo chce dohlédnout do její hloubky i výšky, kdo provozuje středověkou nebo pravěkou turistiku, kdo slídí po literárním místopisu, ten si přijde na své. Kdyby ve všech našich řekách a potocích tekla tak průzračná voda jako v Klabavě, než dorazí do Strašic, nebáli byste se napít. Brdy nám připomínají, že normální krajina je krajina bez sloupů elektrického vedení a bez hluku. Ticho zalévá lesy a hrany kopců do skla bezčasí. Příroda tkví.

Každý poklad, který je příliš po ruce, je v nebezpečí. Zastavujeme další a další pole, Praha metastázuje, uměle se vyvolává pocit nedostatku bytů a je jen otázkou času, kdy se hromadná doprava bude muset rozšířit i do vzduchu a helikoptéra doletí do Brd za čtvrt hodiny. Koneckonců letiště už tam je. Jakmile se někde někdo rozhodne „zasíťovat" v této krajině byť omezené území, bude to první ze sériových vražd. A pak by bylo lepší povolat znovu armádu.

Petr Bílek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.