Premiér si z této pokřivené a jednostranné filozofie bohužel navíc vyrobil politický klacek na svého konkurenta Andreje Babiše. Doslova tu říká: „Deagrofertizace se jednoznačně daří v těch klíčových věcech. Neproudí státní peníze holdingu Agrofert, všechny toky jsme zastavili ... Zastavili jsme část zemědělských dotací velkým firmám a změnili jsme celou logiku jejich fungování. Takže toto všechno jsou jednoznačné kroky, které ukazují, že deagrofertizace probíhá. Dnes stát není orientován na zájmy Agrofertu, naopak jsme odstřihli Agrofert od vlivu ve státní správě. Nepochybně tady posun je a velmi významný.“

Asi by bylo dobré, kdyby premiér doložil, podle čeho usuzuje, že „stát byl orientován na zájmy Agrofertu“, pročež je nutné jej „deagrofertizovat“. To pravda není nic nového. V sérii rozhovorů, které poskytl krátce po ustavení vlády po volbách 2021 místopředseda vlády Vít Rakušan, padla zmínka o „deagrofertizaci“ opakovaně a s velkým důrazem. Jako by šlo o ústřední cíl této vlády. Dělá to jasný dojem, že se tu vládní činitelé obklopují ohradou frází, podle nichž „za všechno může Agrofert“.

Ale nejde jen o tento podnik. Jak napsaly už na konci srpna Seznam Zprávy pod výmluvným titulkem „Dotační čistka začíná“, že mimo jiné Ministerstvo zemědělství „z důvodu nedostatku finančních prostředků“ bez náhrad zrušilo program 13, oficiálně pojmenovaný „investiční program na podporu zpracování zemědělských produktů a zvyšování konkurenceschopnosti v potravinářském průmyslu“. Platily se z něj nové baličky a plnicí linky zpracovatelům masa a mlékařům, drůbežáři si z peněz kupovali moderní systémy pro nakládku a svoz živých zvířat nebo automatické porcovací linky. Z dotací se také nakupovaly roboti, jako jsou paletizační stroje, které částečně pomáhaly řešit problémy s nedostatkem pracovníků. A také technologie na rekuperaci odpadního tepla a moderní chladicí systémy. Z toho je i jen drobnému zasvěcenci zřejmé, že tato ztráta dopadne především na rozpočty větších firem, nikoli na drobné výrobce.

Z toho, jak se naši činitelé vyjadřují, plyne, jako by šlo o „potrestání“ pouze Agrofertu. Není to ale pravda. Z přehledu firem s nejvyššími dotacemi podle programu 13 za rok 2022 najdeme třeba Perfect Catering (15 mil. Kč), Rabbit Trhový Štěpánov (14,5 mil. Kč), LE&CO – ing. Jiří Lenc (14,2 mil. Kč), Hamé (13,3 mil. Kč), MP Krásno (skoro 13 mil. Kč), Delimax (12,5 mil. Kč) či Makovec (12,3 mil. Kč). Žádná z těchto společností nepatří Agrofertu. Pouze tři firmy z první desítky příjemců dotace mají něco společného s Agrofertem. Z toho je zřejmé, že se tu uplatňuje jakási kolektivní vina, na kterou doplácejí zejména „nevinní“. Jenomže co je to, ta vina? To, že zakladatel jedné z postižených firem vstoupil do politiky na jiné straně pomyslné barikády, než jakou dnes obsazuje současná vláda?

Korunu této debatě dodal ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který v rozhovoru pro Deník N pravil: „Andrej Babiš za poslední dva roky brutálním způsobem vydělal na růstu cen, kdy jeho firmy na potravinách dokázaly opravdu násobně zvýšit hospodářské výsledky a své zisky. On a Agrofert jsou vlastně vítězi inflace v České republice.“

Pravda je, jak je už u nás obvyklé, podstatně jiná. Agrofert neurčuje konkrétní ceny na pultech obchodů. Jak tedy může ministr Jurečka vědět, za kolik dodává konkrétní podnik do řetězců? Podle veřejně dostupných informací skončila potravinářská divize Agrofertu jako celek ve ztrátě a ano, některé společnosti skončily v zisku, ale to je snad účel podnikání. A i u těchto podniků rentabilita tržeb je na velmi nízké úrovni. Což platí pro většinu potravinářského sektoru. Takže je dost nevkusné, když politici útočí na firmy, které zajišťují potravinovou bezpečnost země, přitom musí investovat, platit lidi, ale z hlediska sektorů jsou na chvostu z pohledu rentability, jak ukazují další fakta.

V civilizované zemi je nepřijatelné, aby představitel státu beztrestně útočil na zcela konkrétní firmu, která nebyla za nic odsouzena ani z ničeho trestně obviněna. Je navíc skandální, že v rámci tohoto politického boje poškozuje všechny velké firmy, které zajišťují drtivou většinu potravinové produkce země. Podle údajů Českého statistického úřadu tzv. mikropodniky tvoří 85 % z celkového počtu potravinářských výrobců, ovšem tři čtvrtiny zaměstnanců a 80 % produkce připadají na podniky s 50 a více zaměstnanci a tato dominance větších podniků se dlouhodobě nemění.

Je vhodné si zopakovat, že náš stát naopak nepodporuje domácí producenty, jako například Polsko, kde zemědělci neplatí sociální pojištění, mají výrazně nižší (v Polsku nulovou, v jiných zemích nižší) DPH na potraviny. Pak se nedivme, že tu jsou tak vysoké ceny, za to nemůžou velcí výrobci.

Ekonom Vladimír Štěpán uvádí jeden zřetelný příklad: „Marže českých ,agrobaronů´ třeba na výrobě vajec činí 0,1 až 0,2 Kč na kus, zatímco u velkých prodejních řetězců, které mají zanedbatelné náklady s výrobou a distribucí vajec, to dělá až 5 Kč na kus. Takže jen na prodeji vajec vydělají velké řetězce za rok přes 1 mld. Kč.“ Často slýcháme argument, a mluví o něm i premiér, že cesta je v podpoře drobných podnikatelů v zemědělství. I zde nabízí V. Štěpán docela jiné vysvětlení: „Myslet si, že zvýšení dotací pro malé farmy, které povede k zvýšení zemědělské produkce v ČR maximálně o několik procent, povede k snížení cen potravin, je mimo realitu. Výrazné snížení dotací pro velké české zemědělce ale povede ke ztrátě jejich konkurenceschopnosti, snížení zemědělské výroby o desítky procent, a ve svém důsledku pak k dalšímu zvýšení cen potravin nebo i zániku zemědělských firem ve velkém. Zemědělci to uvádějí na příkladu jablek. V létě dojdou zásoby jablek z domácí produkce a cena jablek, dovezených ze zahraničí, se zvýší o desítky korun, protože bude chybět domácí konkurence. V této situaci se likvidují sady s jabloněmi.“

Jak že zněl titul jednoho známého starého filmu? U nás v Kocourkově.