Toto počínání bylo charakteristické laciným antikomunismem, nerozvíjením kritické debaty o podstatě komunistického režimu, a v neposlední řadě zkoumáním předlistopadového režimu toliko prizmatem bezpečnostních složek. V tom ostatně Herman kopíroval i své předchůdce, hlavně P. Žáčka.

Herman byl dlouholetým mluvčím České biskupské konference, absolvoval řadu ,,PR stáží" a jazykových kurzů, tři roky vedl již zmíněný ÚSTR. Je to však dostačující kvalifikace k tomu, aby mohl stanout v čele tak důležitého resortu? Podle mě nikoliv.

Až nyní je jasné, že v turbulentním období personální obměny Rady ÚSTRu, byl Herman v  intenzivním kontaktu s lidovou stranou. Již dříve byl ovšem Herman s touto stranou v kontaktu. Otázkou je, jestli měl konkrétní zadání, aby činil jako ředitel kroky, s nimiž by vedení KDU-ČSL bylo konformní a vyhovovaly jejím politickým cílům.

Po odvolání Hermana z čela ředitele ÚSTRu vedení lidové strany takřka promptně Hermanovi ,,hodilo laso". Náhoda? Nikoliv. KDU - ČSL viděla, že se složení Rady mění na členy poplatné levici a že pravice v ní ztrácí většinu. Proto také jako většina našich ,,objektivních" médií označila pronikavou personální obměnu jako ,,puč". Herman se tak mohl po ,,puči" ihned zapojit do tiskového oddělení lidové strany.

Druhým, velmi důležitým důvodem, proč má Herman stanout v čele kultury, jsou církevní restituce. Mimo jiné přes toto ministerstvo se vyhodnocují žádosti o navrácení majetku zabaveného komunistickým režimem. Lidovci zkrátka potřebují na ministerstvu ,,hlídacího psa", který zabezpečí, že požadavkům církví na majetkové vyrovnání bude bez problémů vyhověno. Pro lidovce jsou totiž stále církevní restituce velké politikum. Pokud by v této otázce zakolísali, mohli by ztratit významnou část svého elektorátu, hlavně voliče na Moravě a venkově.

Uvidíme, jak si Herman jako ministr povede. Ministerstvo kultury si zaslouží kompetentního ministra. Tento resort prožil v posledních třech letech prudké personální otřesy, když se v něm vystřídali lidé, kteří kultuře vůbec nerozuměli, přičemž se domnívali, že uřídit kulturu je úkol nadmíru jednoduchý. To se ale hluboce mýlili, jak jsme viděli u J. Bessera, A. Hanákové a následně J. Balvína.