Krize katolické církve umocňoval i fakt, že od roku 1409 měla tři papeže (!) činící si nezávisle na sobě nárok na ten „pravý“ pontifikát. Papežové dlící v Pise, Avignonu a Římě jen dokreslovali situaci, v níž se církev nacházela. Hus bojoval ve svých spisech (traktátech) i projevech hlavně proti soudobým nešvarům katolické církve, které považoval za zásadní - odpustky, svatokupectví, plédoval proti nadměrné kumulaci majetků vysokých církevních hodnostářů. Přitom se Hus vždy odvolával na Písmo svaté jakožto prvotní pramen. Od roku 1402 začal kázat v Betlémské kapli a jeho názory se postupně radikalizovaly.

Inspirován anglickým náboženským myslitelem J. Wycliffem (Viklefem) se snažil o komplexní nápravu katolické církve a usiloval o její obrat zpět k původní, tedy apoštolské církvi. Ve svém snažení byl podporován zejména manželkou krále Václava IV. Žofií i jím samotným, avšak jen do doby, než začal brojit proti odpustkům, z nichž měl panovník svůj pravidelný podíl.

Stejně jako jeho vzor Wycliff byl brzy nařčen z toho, že káže bludy a dopouští se hereze. Pražský radikální arcibiskup Z. Zajíc z Házmburka nařídil spálit Wycliffovy knihy a spisy a uvrhl Husa do klatby (interdikt), s čímž Václav IV. nesouhlasil. Poté, co na něho uvrhl klatbu i pisánský vzdoropapež Jan XXIII., odešel Hus z Prahy a uchýlil se v roce 1413 na Kozí Hrádek a posléze na hrad Krakovec.

Na 1. listopadu 1414 byl svolán papežem Jan XXIII. koncil do Kostnice (Konstanz), který měl odstranit velké papežské schizma, současně zamezit dalšímu rozkolu západní církve, který byl již dále neúnosný. Jako důležitý bod stálo na programu koncilu i odstranění herezí, tato část se týkala Husa, který ze svého dočasného útočiště na Krakovci přijel do Kostnice s ochranným glejtem od římského krále Zikmunda. Ten Husovi zaručil toliko bezpečnou cestu do Kostnice, protože závěry koncilu byly již záležitostí samotné církve, do nichž již Zikmund jakožto zástupce ,,světského ramene" zasáhnout nemohl.

Hus se domníval, že bude moci svobodně vést disputace o církevní věrouce a jeho vlastních názorech, opak byl však pravdou. Koncil pojal jednání s Husem jako soudní tribunál, který se nápadně podobal komunistickým politickým procesům z padesátých let. Husovi byl zamezen svobodný pohyb a stal se tak vězněm ,,trestního tribunálu". Již od samého počátku nahlížel koncil na Husa jako na zatvrzelého kacíře, jehož povinností bylo odvolat své ,,bludy".

Zikmund se sice snažil intervenovat za Husovo propuštění, avšak kardinálové pohrozili, že se sněm rozejde aniž by došlo k odstranění papežského schizmatu, jehož zdárné vyřešení bylo pro českého krále klíčové. Zároveň tím byl zpečetěn Husův osud na koncilu, protože ten i přes nátlak některých fanatických kardinálů (Michal de Causis a další) odmítl své učení odvolat. Popřel, že by se jednalo o bludy, které sám nikdy nekázal odvolávaje se přitom na Písmo.

Dne 6. července 1415 bylo Husovo učení a názory shledány bludnými a heretickými. Hus se již nemohl bránit, protože koncil vynesl nad kazatelem rozsudek smrti upálením, který byl ještě ten den vykonán.

Husova trýznivá smrt silně zarezonovala v českém prostředí a dala v roce 1419 průchod husitské revoluci, která výrazným způsobem změnila tvář českého království. Kromě Mistra Jana Husa byl za své učení upálen 30. května 1416 na stejném místě i blízký Husův přítel, filozof a náboženský myslitel Jeroným Pražský.

Petr Duchoslav

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.