Znovu to předvedl jeho útok na Václava Klause v článku Neobhajitelné mlčení, Prezidentská kancelář se mýlí, pokud si myslí, že udělení milosti nemusí vysvětlovat (LN 21. 2). Jeho omyly jsou však dvojího druhu: Jeden vedený neznalostí a hloupostí.  Druhý letitou záští.

„Prezidentská kancelář se mýlí, pokud si myslí, že právo udělovat milost má z Boží vůle, a je tak absolutní, že se z něj nemusí nikomu zpovídat,“  horlí pan Zaorálek. V tomto případě se mýlí hned dvakrát. Jednak, když se domnívá, že milosti uděluje prezidentská kancelář. Nikoli. Toto je výhradní pravomoc prezidenta republiky. Druhý omyl spočívá v neznalosti nejvyššího zákona ČR, což je v případě místopředsedy sněmovny už na pováženou. Právo udělit milost totiž nevyplývá z Boží vůle, ale z ústavy, která také jeho uplatnění přesně popisuje. Nenajdeme tam ani slovo o tom, že by tento akt měl prezident doprovodit nějakým vysvětlením.

Toho si byl dobře vědom prezident Havel, který proto důvody  udělení  milosti nikdy nevysvětloval. Tuto praxi Václav Klaus změnil – a myslím, že neučinil dobře.  Milost se totiž pohybuje mimo rámec justice. Důvody pro její udělení spočívají v něčem úplně jiném, než co může postihnout zákon.

Že si této skutečnosti nejsou vědomi ani představitelé justice dokládá pražský státní zástupce Marek Bodlák, když hovoří o milosti pro Annu Benešovou, která ho prý „vytočila“: „Je otázkou, když máme na Hradě člověka, který je asi schopen posoudit otázku viny a trestu lépe než celý justiční systém ... jestli by nebylo vhodnější, aby v trestných činech rovnou rozhodoval Hrad.“

Pan státní zástupce by měl ihned rezignovat a  vrátit diplom, když lká nad tím, že prezidentská milost zmařila práci policie, státního zastupitelství i soudu: Tak je to přece vždycky! To je vlastní smysl prezidentské milosti! Hrad není dalším odvolacím místem v trestních kauzách. Žasnu nad tím, že si pana Bodláka nezavolal ministr spravedlnosti, aby mu to objasnil. Nebo snad také neví, že prezident bere při posuzování žádostí o milost v úvahu jiné než právní argumenty? Nejen sociální či zdravotní, ale celý lidský rozměr případu, který většinou ani nelze exaktně popsat. V tom se právě milost od  soudního líčení liší. Proto vůbec institut milosti v ústavě je! Ústavodárce zjevně nechtěl, aby prezident milosti „vysvětloval“. Protože to z principu ani nejde.

Jde přesně o totéž účelové hlupáctví, jako když pan Zaorálek významně podotýká: „Podivné je, na jaké typy trestných činů se opakovaně snáší prezidentova milost – korupce, hospodářská kriminalita.“ Tak ještě jednou, výhradně pro vás, pane poslanče: Prezident nevybírá podle typů trestných činů, ale podle lidské situace odsouzeného. Tady jste vedle neznalosti projevil i něco, čemu se říká „freudistické bezděčné uřeknutí“. Prostě metodu, podle níž byste rozhodoval vy. Současnému prezidentu republiky je však cizí.

Pan Zaorálek se mýlí důsledně a s jistou vášnivostí, typickou pro nevzdělance z pražské, respektive ostravské kavárny. Prý i „Gracia, milost Boží“ je relikt křesťanského středověku. Není. Na Dei Gratia křesťané spoléhají již dva tisíce let. Jenže se píše s T, ne C.  Možná jsou takové detaily pod intelektuální možnosti a rozlišovací schopnosti některých intelektuálů. Já mám za to, že jde o příznak lidské hlouposti, typické pro celý Zaorálkův článek. Hlouposti neobhajitelné.

Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, Lidové noviny, 22. února 2012