Na kyjevském Majdanu oslavili pučisté roční výročí státního převratu. Důsledky svržení demokraticky zvoleného prezidenta a vlády jsou zjevné: Země je rozvrácena občanskou válkou. Lidé na východě Ukrajiny se totiž odmítli stát občany třetí kategorie pouze kvůli tomu, že jejich mateřštinou je ruština. Postavili se na obranu svých domovů se zbraní v ruce. K úžasu kyjevských pučistů a jejich zámořských „vodičů“ úspěšně.

Bojuje se nyní všude, nás nevyjímaje. Američané, nespokojení s výsledky války o veřejné mínění v České republice, zahájili masívní investice do zdejších „mediálních a intelektuálních elit“ (jak si tyto samy říkají). Kolaboranti mají jediný úkol: Podobně jako jejich ne tak dávní předchůdci jakýmikoli metodami umlčet nezávislé informace, názory (a jejich nositele) a „normalizovat“ společnost.

Příprava na válku s Ruskem vrcholí

Důsledky svržení demokraticky zvolené vlády v Kyjevě však nese celý euro-americký Západ, jehož politické elity puč inspirovaly a zorganizovaly. Opět v podobě oblíbené „barevné“ revoluce – v případě Ukrajiny již podruhé (po „oranžové“ premiéře 2004). Napoprvé se totiž nepodařilo vytvořit z této „lokality“ nástupiště Spojených států (skrze NATO) na Rusko, které se za Putinova vedení vrátilo do pozice jaderné velmoci – a relativizovalo tak nadvládu USA nad světem po skončení první studené války.

Washington (následován „mopslíkem“ Bruselem) se proto pomocí ukrajinské krize rozhodl zahájit studenou válku číslo 2. I napodruhé je totiž úspěch celého plánu na přímé či nepřímé ovládnutí Ruska ohrožen, neboť uměle vyvolaný konflikt začal působit svou vlastní dynamikou. Občanskou válku Kyjev prohrává, přestože do bojů nasadil i soukromé armády oligarchů a fašistické a nacistické skupiny dědiců ukrajinského „banderismu“. To však kupodivu jinak úzkostlivě politicky korektnímu Západu náhle nevadí.

Protiproud je otevřený názorový časopis, který se zabývá realitou u nás doma i ve světě z vlastního úhlu pohledu. Jak napovídá jeho název, stojí proti lžím, dezinformacím a manipulacím médií hlavního proudu, která informují o dění ve světě výhradně z pohledu Spojených států či vládnoucích elit Evropské unie

Pochopitelně. Hlavní cíl je Rusko, Ukrajina pouze záminkou k intervenci. Zatím „jen“ nepřímé – skrze obchodní válku, uměle stlačené ceny ropy a hospodářské sankce. To vše ruské hospodářství nepochybně poškozuje, ale zamýšlený „moskevský Majdan“ a kýžené svržení demokraticky zvoleného Vladimíra Putina podle ukrajinského vzoru je v nedohlednu. Naopak, ruská veřejnost se kolem svého vedení semkla jako nikdy předtím – a sankce tak dopadají spíše na jejich iniciátory.

Především však loutky západních zájmů v Kyjevě prokázaly svou neschopnost zvítězit v občanské válce navzdory rozsáhlé finanční, politické a vojenské podpoře svých protektorů. V důsledku toho svět stále krkolomněji balancuje na hraně velkého válečného konfliktu s nedozírnými následky pro celou civilizaci. Je stále reálnější možnost, že Američané, Britové a Poláci – tlačení již nastartovanými zbrojařskými koncerny – zmnohonásobí dodávky zbraní na Ukrajinu, aby vyvolali přímý střet s Ruskem na jeho jižní hranici. Něco podobného připravují i na hranici severní s pobaltskými státy, které jsou navíc členy NATO.

Deja vu

Důsledky neseme pochopitelně také my. Paradoxní. Podobně jako ve většině evropských zemí se navzdory drtivé propagandistické protiruské kampani veřejnost probouzí. Viditelné a prokazatelné lži a totálně jednostranné informace hlavního mediálního proudu přestávají fungovat. Obracejí veřejné mínění stále více proti tvůrcům mystifikací „made in Washington“. Mediokracie má problém – a už i čeští vládní politici to (mnozí velmi neradi) musejí reflektovat. Střední Evropa se tak nečekaně stává unijním disidentem.

Po roce od Majdanu je válka, na kterou nás mají připravit zdejší Páté kolony, blíž, než kdykoli po roce 1989. Musíme jí za každou cenu zabránit. Navzdory Slonkovým a Klvaňům.

Tak překvapivé to však zase není. Spíš logické. Maďarsko, Rakousko, Slovensko i Česká republika  si v podstatné části veřejnosti ještě pamatují, jak fungovala bolševická protizápadní propaganda. Ta nyní jen obrátila směr o sto osmdesát stupňů, jinak je prakticky stejná. Proti době před rokem 1989 je tu však přece jen malý rozdíl – politický i technologický:

Vládnoucí moc se musí snažit předstírat demokracii, což navzdory rychlé likvidaci občanských svobod přináší jisté těžkosti. A mediokracie se zase nemůže plně rozvinout, protože existuje internet a některá nezávislá média v důsledku toho stále ještě nejsou pod dohledem Velkého bratra. A získávají stále větší popularitu a kredit u veřejnosti – zvláště na úkor mocného (kavárenského) Molocha, médií takzvaně veřejnoprávních.

To je ovšem v masivně budované předválečné psychóze především pro Spojené státy nepřijatelné. A tak jim právě došla s Prahou trpělivost. Skrze zdejší tradičně vždy ochotné kolaboranty (havlistická intelektuálská a mediální „kavárna“) zahájily masívní investice do zničení názorové opozice. Té „nesmělé“, politické – ale především té daleko smělejší, mediální. První prapory Páté kolony právě vjíždějí na scénu. A některým z nás, postarším pamětníkům takzvaného Pražského jara, to nikoli náhodou něco připomíná.

Werichovo okno

V osmašedesátém roce, když se na chvíli smělo mluvit a psát prakticky o všem a padly „černé listiny“ se jmény těch, kteří se nesměli objevit v hlavních médiích (zvláště v Československé televizi), byl také Jan Werich na roztrhání. Jednou u jeho vily na Kampě někdo zazvonil. Werich vyhlédl z okna a vidí, že u dveří stojí dva neznámí muži:

„Pane Werichu, dal byste nám rozhovor?“

„A vy jste odkud, pánové?“ dí mistr.

„My jsme svazáci ze závodního časopisu Kovák.“

Werich je chvíli mlčky pozoroval, a pak si povzdechl: „Z toho nic nebude, pánové. To by nebyla ani radost, ani peníze.“

Vyšetřovatelé z americké ambasády

Vzpomněl jsem si na tuto klasickou historku, když do redakční pošty přišel pozoruhodný dopis:

„Dobrý den,

s někdejšími kolegy z deníku MF DNES zakládáme investigativní webový projekt, v němž se mimo jiné zabýváme rostoucím množstvím médií, která informují o dění ve světě z pohledu Ruské federace. Rád bych Vás požádal o rozhovor na toto téma.

S pozdravem

T. Syrovátka“

Nemaje vilu na Kampě, chvíli jsem hleděl pouze do „okna“ počítače, a pak jsem svazákům z americké ambasády odpověděl:

„Dobrý den,

to je dobře, že zakládáte. Ale pokud chcete vyšetřovat (investigaci si jinak přeložit neumím) média, „která informují o dění ve světě z pohledu Ruské federace“, pak jste si zjevně spletli adresu.

Protiproud je otevřený názorový časopis, který se zabývá realitou u nás doma i ve světě z vlastního úhlu pohledu. Jak napovídá jeho název, stojí proti lžím, dezinformacím a manipulacím médií hlavního proudu, která informují o dění ve světě výhradně z pohledu Spojených států či vládnoucích elit Evropské unie - respektive jejich místních poboček v ČR. O tom píše Protiproud zcela svobodně a přináší pochopitelně také informace, jež oficiální propaganda před českou veřejností zamlčuje nebo přímo utajuje.

Nás by proto naopak zajímalo pár odpovědí na otázky, které bychom rádi položili Vám - zakladatelům nového „vyšetřovacího  webu“. Hlavně pokud jde o jeho proklamovanou nezávislost,  financování, rámcový rozpočet – třeba to, jakým způsobem ještě neexistující mediální projekt získal tolik zajímavých „grantů“ - a přesto se definuje jako „nezávislý“. To by jistě bylo pro mnoho zájemců inspirativní, neboť za normálních okolností jde o protimluv. Vy nám to ale jistě přesvědčivě objasníte."

Staronoví svazáci havlistické Internacionály

Pak jsem zavřel „okno“ a ještě chvíli vzpomínal na Jana Wericha a dobu, kterou mi to celé připomnělo. Jak nedlouho poté už Werich opět nikam nesměl, protože mu to zakázali titíž svazáci, kterým odmítl dát rozvor. Kolaboranti s okupační brežněvovskou mocí opět vytvořili „černé listiny“ a v „pokrokových“ režimních médiích „vyšetřovali“ projevy těch, kdo nešli s nastupujícím normalizačním hlavním proudem. A kladli „znepokojeně“ otázky, jak je možné, že ten či onen ještě smí mluvit třeba do televize: „Jestli se nám tu, soudruzi, náhodou nevrací ta ‚kontrarevoluce‘.“

Takže mám „zaracha“ pro rozhlas a televizi „veřejné služby“. Že bych kvůli tomu nespal, to tedy zrovna ne. Mám spíš obavy, aby teď kvůli mně ještě Klvaňové nevyrazili ty redaktory, co nedokázali „uvést (moje) výmysly na pravou míru“. Přece jenom – ty vzpomínky na úplně stejné bolševiky za Husákovy normalizace ve mně ještě zcela nevybledly.

Okno, kterým jsme tehdy na okamžik nahlédli do zahrady svobody, se opět nadlouho zavřelo. S příslovečným skřípěním:  Hon na všecko, co jakkoli „zavánělo“ Západem. Hon na každého, kdo nestál „v řadě“. A také byla válka. Vietnamská. Hrdinný lid Vietnamu se bránil americké agresi. Někteří jsme si mysleli, že ve skutečnosti komunistický Severní Vietnam napadl svého jižního souseda. Ale o tom se už mluvilo jen potichu doma. Mimochodem – nebylo to s tou americkou „bratrskou pomocí“ napadeným jižním Vietnamcům tak jednoduché. Ale to už jsme se vůbec nesměli dozvědět. Internet kupodivu nebyl. Ani mobily.

Proč na to právě dnes vzpomínat, když zrovna není žádné výročí? Jakpak ne? Máme rok od Majdanu. Okno se opět zavírá. Místo (sovětského) sajuzu je tu Eurosajuz. Místo Moskvy Washington. Místo „vývozu revoluce“ boj za „vývoz demokracie“. Místo komunistické internacionály ta socialistická. Místo Vietnamu Ukrajina. Stejné jsou naopak černé listiny „nepohodlných“ a daleko dokonalejší sledování a vyšetřování každého s trochu odlišným názorem. I ti svazáci jsou v podstatě stejní.

Kdyby nebyli směšní, šel by z nich strach. Po převratu 1989 obsadili uvolněná místa v politice, nebo – především – v médiích. Pětadvacet let poté jsou z nich už praví dospělí bolševici. Jejich „sovětskou“ ideologií je americký mccainovský neokonzervatismus – v českých poměrech zvaný Havlistická internacionála. Jejich heslem je jako vždy – Kdo nejde s námi, je... „třídní nepřítel“. Jen o sobě netvrdí, že jsou proletáři, ale... „intelektuální elity“.

Velká tetka strýčka Sama

„Spouštíme nový internetový deník, kde chceme mapovat vazby a kontakty lidí, kteří v této zemi mají vliv. A to z nejrůznějších částí společnosti. Jako vrcholně aktuální například vidím mapu vlivu Ruska na tuzemský veřejný sektor, kterou jsme již začali zpracovávat,“ řekla Sabina Slonková, která stojí v čele tohoto jistě finančně náročného projektu. Jeho provoz bude podle ní pokrytý ze zakázek, které zajišťuje vydavatelství, z grantů a vlastních zdrojů. Podle několika zdrojů již nyní má k dispozici přes deset miliónů.

Proměna jak z Franze Kafky: Dosud musela média žít z inzerce, nebo příspěvků čtenářů či sponzorů. Slonkové svazáci z amerického Kováka však mají vystaráno. Mohou se proto plně soustředit na sběr „zpravodajských informací“, které jejich kolegové z tajných služeb – nemajíce vlastní média - dostávali do veřejného prostoru dosud přece jen obtížněji. Ze šmírování a odposlechů pak jejich „spojky“ vyráběly kauzy sloužící ke skandalizaci, pomluvám a ničení profesionální či občanské pověsti „zájmových osob“. Potud nic nového, Sabina Slonková se tím živila vlastně vždycky. Je „zasloužilá“, takže za odměnu bude pracovat pro zámožné americké „klienty“. A protože – jak víme nejen od Snowdena – taková CIA je určitě lépe vybavena než třeba česká BIS, máme se jistě na co těšit. To bude, panečku, info-zábava!

Ony „granty“, z nichž podle jejích vlastních slov bude provoz zajištěn, jsou půvabně průzračné a vskutku transparentní. Jeden z nich je třeba od zpravodajské agentury přifařené k ČT, řízené již roky Šimonem Pánkem, „Člověk v tísni“. Takže až budete zase posílat dary na domnělé „humanitární akce“ této organizace (účastnící se mimochodem před rokem velmi aktivně Majdanu), víte, komu své peníze posíláte.

Idealisté z dolarových tiskáren

A snad ještě lepší je grant od „zapsaného spolku“ (tak zní oficiální název podle nového Občanského zákoníku) s typicky českým názvem Free Czech Media. Bohatá organizace. Loni v listopadu ji v Praze založili „novináři“ Pavel Šafr, Tomáš Klvaňa, Barbora Tachecí aJan Jandourek.

„Naším cílem je sledovat případy mocenské manipulace, skryté cenzury a zřejmé autocenzury, které se množí v klíčových českých médiích,“ řekl na ustavující schůzi nově zvolený předseda sdružení Pavel Šafr.

Tihle „idealisté“ mají zjevně peněz jako želez. Nejenže z nich financují své vlastní aktivity (založili kromě jiného web Svobodné fórum), ale ještě jim zbylo i pro paní Slonkovou. Jestli nebude vtip v tom, že jsou „neziskovka“, která rovněž dostává skvělé „granty“, přestože její zakladatelé „za dluhy neručí“. Jistě se jich ale obávat nemusejí. Alespoň dokud FED (americká centrální banka) bude chrlit tuny potištěných papírků zvaných dolary, které jsou podloženy vojenskou silou Spojených států, takže za ně zatím všichni musejí obchodovat s ropou – nechtějí-li skončit jako Saddám či Kaddáfí.

Demokraté každým coulem

Je to prostě dobrá společnost s ušlechtilými cíli. Demokraté každým coulem. Pluralita názorů je pro ně zákonem. Ostatně píše o tom jasně na zmíněném webu SF (název jistě jen náhodou kopíruje někdejší OF), jeden ze zakladatelů Tomáš Klvaňa. Varuje před určitě aktuálně nejvážnějším nebezpečím našeho státu, „rusifikací“ veřejného prostoru:

„Dnes je normální, když v médiích veřejné služby své lži volně šíří lidé jako Barabanov a Petr Hájek, kteří se svými projevy v ničem neliší od lží Putinových. Do rozhlasu a televize jsou bráni jako věrohodní „zástupci druhé strany argumentu“ a zřídkakdy jejich výmysly uvedou redaktoři na pravou míru. Že to vůbec mohou dělat, je smutným selháním nás, prozápadně orientovaných intelektuálních elit.

Směrem k Rusku nás ale netlačí se svým okolím jen bývalý prezident Václav Klaus, u něhož byste v minulosti museli dlouho hledat jeden jediný postoj, který by byl proti zájmům Moskvy, prezident Zeman, jenž věří víc hanebným lžím ministra Lavrova než satelitním kamerám a fotoaparátům spojenců v EU a NATO (...) K Rusku se tlačíme především sami tím, že umožňujeme, co se zde v poslední době odehrává.

Pokud proti rusifikaci Česka (...) v následujících několika letech česká občanská společnost důrazně nevystoupí a tento trend nezvrátí, pak Amen s námi.“

Válce musíme zabránit

Takže mám „zaracha“ pro rozhlas a televizi „veřejné služby“. Že bych kvůli tomu nespal, to tedy zrovna ne. Mám spíš obavy, aby teď kvůli mně ještě Klvaňové nevyrazili ty redaktory, co nedokázali „uvést (moje) výmysly na pravou míru“. Přece jenom – ty vzpomínky na úplně stejné bolševiky za Husákovy normalizace ve mně ještě zcela nevybledly. Vím, jak to chodilo – a opět už chodí. Také tehdy mi nějací Klvaňové za „volně šířené lži“ o zničujících metodách tehdejších kolaborantů dali načas zaracha.

Jediný rozdíl je v tom, že dnes nejdou příkazy ze sovětské, ale americké ambasády. Svazáci a zaplacení kolaboranti se však od svých předchůdců neliší ani metodami, ani slovníkem. Nemohou. Jsou stejné krve, řečeno s Mauglím Rudyarda Kiplinga. Ze stejné džungle.

Co je však asi jediné hodno pozornosti – jak si jsou ty naše „prozápadně orientované intelektuální elity“ jisté svou mocí. Už je ani nenapadne, aby se, jako dříve třeba trochu „skrývaly“. Jdou na to po bolševicku čelně: Ten ano, ten ne, tamten ještě smí, tyhlety budeme „vyšetřovat“ (skrze „investigativní“ weby soudružky Slonkové). Tamtěm (shodou okolností prezidentům ČR) zase již „neumožníme“, aby ve veřejném prostoru šířili „hanebné lži ministra Lavrova“. Nyní už budeme v médiích „veřejné služby“ ukazovat pouze (tak jako dosud) „důkazy o ruské agresi“ ze „satelitních kamer a fotoaparátů spojenců v EU a NATO“ – tedy až konečně nějaké zveřejní, a neukáže se vzápětí, že jsou to opět podvrhy.

Chtějí, aby z nich šel strach. Jsou však ubozí a směšní. Strach ale musíme mít z jejich dnes již zcela otevřených sponzorů zpoza Atlantického oceánu a z Bruselu. Po roce od Majdanu je válka, na kterou nás mají připravit zdejší Páté kolony, blíž, než kdykoli po roce 1989. Musíme jí za každou cenu zabránit. Navzdory Slonkovým a Klvaňům.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.