Tak to máme za sebou. Napjatě sledované jednání šesti státníků, které mělo být posledním pokusem o uklidnění stále se vyhrocující občanské války na Ukrajině, ke všeobecnému překvapení spících novinářů nakonec přece jen skončilo. Šlo a jednání v mnoha směrech unikátní a rekordní. Je pravděpodobné, že pouze jediný jeho účastník, Vladimír Putin, skutečně ví, jaký je jeho výsledek. Alespoň on jediný to byl schopen po probdělé noci artikulovat. Ostatní účastníci nejspíš ještě v této chvíli tápou – a interpretaci teprve jejich týmy chystají.

Minský pokus však nepřímo informoval svět především o jediném, a to zcela přesvědčivě: Situace je ještě nebezpečnější, než si uvědomujeme. Velká válka je opravdu na spadnutí – což je paradoxně největší nadějí, že nakonec přece jen nemusí vzplát. Kromě Spojených států a jejich Páté kolony v Evropě – Británie, Polska, ukrajinských nácků a jejich druhů z pobaltských zemí – ji autenticky nikdo nechce. Ale ještě jedna informace má cenu zlata: Dva z přítomných šesti státníků – shodou okolností vrcholní představitele republik, o jejichž bytí a nebytí se v této simultánce (partii na několika šachovnicích) zdánlivě hraje – k jednacímu stolu ani nepustili.

Něco jasné je

Proto na otázku, zda šestnáctihodinové jednání bylo úspěšné či nikoli, je odpověď překvapivě jednoduchá: Samozřejmě, byl to úspěch jako hrom. Ale samozřejmě jen pro někoho. Prezident Putin a jeho tým opět prokázali, že schopnosti ruské diplomacie jsou se západní „konkurencí“ nesouměřitelné. Prezident Porošenko opět prokázal, že je naprosto bezmocnou loutkou v amerických rukou. Prezident Hollande opět prokázal, že on i (kdysi mocná) Francie jsou už jen ozdobnou broží, kterou si vládnoucí Německo pro lepší umělecký dojem občas připne na klopy svého kancléřského kostýmku. A kancléřka Merkelová opět jasně prokázala, že navzdory pověstem je nerozhodná „paní Nevím“.  Vše ostatní je daleko složitější, ač přesto rovněž poměrně jasné.

I kdybychom neznali jediné slovo ze závěrečné dohody, ruský úspěch šlo snadno odečíst z vlastního průběhu i prvních reakcí na jednání. A nebylo při tom nutno hledět ani k Bruselu či k Washingtonu, jak nyní (jako vždy) produkuje převážná část českých mediálních a politologických elit s Českou televizí v čele, aby věděly, co je správné a loajální. Stačí chvilku sledovat třeba Miroslava Kalouska a jeho soudruhy „neokonzervativce“ zprava doleva: Těžká frustrace z toho, že vůbec k nějaké dohodě došlo, je patrná z každého jejich slova, gesta a pohledu.

Ta „v pekle vymodlená“ válka s Ruskem byla už přece skoro na dosah! A teď se zase na pár dnů či týdnů vše odkládá? Dokonale se to projevilo už v odpoledních hádkách v parlamentu, při nichž Kalousek zběsile zaútočil na relativně realistické postoje vládních ministrů. Jeho slova o „Páté koloně“ však krásou nechtěného mířila do vlastních řad. I to patří mezi součet všeho, co je po Minsku 2 jasné.

Nejasné zůstává

Stejně jako po předchozích dohodách, podepsaných před měsíci v běloruském hlavním městě, však také zůstává mnoho nejasností. Především jak přijmou nové dohody Porošenkovi „genossen“ z Kyjeva? Jakým způsobem třeba chce kyjevský prezident „odzbrojit“ nacistické prapory – které mimochodem jako jediné byly dosud schopny čelit o život bojující domobraně Luhanska a Doněcka? Nebo – čehož si zatím málokdo všiml – jak přijmou to, že právě došlo k uznání hranic mezi Ukrajinou a Krymem? Především však: Dokdy udrží Kyjev předstírat příměří? Než ho „dozbrojí a vycvičí“ Američané? Je totiž jasné, že dohody nedohody, oznámený „výcvik“ kyjevské armády, která má stát ve válce s Ruskem alespoň formálně v první linii, začne v březnu tak jako tak.

Během maratonského jednání kyjevský tragéd občas vybíhal ze sálu, aby se do něj po několika minutách opět vracel. Podle zpravodaje České televize to bylo znakem sporů s Vladimírem Putinem. Podle našich informací byl skutečný důvod daleko prostší: Porošenko „konzultoval“ s Washingtonem, který se tak nepřímo diskuse účastnil také. A zdá se, že právě proto se nakonec vše tolik natáhlo.

Jediná jistota

Užijeme si proto v dalších dnech a týdnech opět karneval spekulací. Ty v českých médiích nemá smysl ani sledovat, natož se nad nimi rozčilovat. Studia ČT opět obsadí známé tváře „putinobijců“ z pražské Schwarzenbergovy kavárny. Jefim Fištejn pojede svou únavnou píseň, jako naposledy včera v pořadu Interview ČT 24: „Díky dobrovolnickým praporům, které jsou složeny hlavně ze středních vrstev, se podařilo zastavit první ofenzivu výborně vycvičených separatistů, kteří jsou zhruba z třiceti procent místní obyvatelé, ze sedmdesáti procent jsou to žoldnéři poslaní z Ruska.“

Úchvatný je na tom blábolu zvláště onen přesný údaj o procentech. Pan Fištejn má zřejmě (jako zaměstnanec CIA) k dispozici speciální údaje, jimiž nedisponuje žádná tajná služba evropských států. Jsou to právě tato „tvrdá data“, o nichž Američané, tajnůstkáři, dosud nepřinesli jediný konkrétní důkaz. Jejich smyslem je pouze goebbelsovský propagandistický axiom o stokrát opakované lži, která se tím stává pravdou. To se nyní ještě znásobí. A to je také jediná jistota, kterou v tomto veskrze nejistém čase máme.

Vedle přímých zaměstnanců zpravodajských služeb našeho „úhlavního spojence“ (o nichž občas v Protiproudu informujeme), však existují, Fištejnovými slovy, celé „dobrovolnické prapory“, jejichž řady se nyní opět rozrostou. Nebezpečí, že by studená válka proti Rusku mohla na evropském kontinentě doznat po Minsku 2 jistého tání, totiž není vyloučené – i když v krátkém horizontu spíše nepravděpodobné.

Ambasáda opět v akci

Další vlna mobilizace již začala. Mezi „Kalouskovy dobrovolnické prapory“  například v posledních dnech přibyl další trumf – Andrej Babiš. Ten zatím zůstával stranou předválečného dění. Ve smyslu bonmotu: „Neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde.“ Právě se stalo.

Americký velvyslanec A. Schapiro vyrazil do ulic. Včera třeba nenavštívil Bakalovo vydavatelství Economia (Hospodářské noviny, Respekt) jen tak zbůhdarma. Zašel za svými, aby jim „napráskal“ držitele státní kasy, velkého Andreje. Kupodivu ne kvůli „korupci“, proti níž americký zastupitelský úřad v Praze – spolu s prokurátory Bradáčovou, Ištvanem či policejním plukovníkem Šlachtou – tak úspěšně bojuje, že při tom občas shodí českou vládu.

Hospodářské noviny vzápětí uveřejnily článek, v němž se nad obdivovaným  ministrem-nepolitikem, Bakalovým nejen mediálním konkurentem, výsměšně ušklíbly:

„Stačila snad jedna návštěva amerického velvyslance Andrewa Schapira v Čapím hnízdě A. Babiše, aby se v zahraniční politice dosud nečitelné ANO rázem změnilo v jestřába? Vládní strana, která neměla žádné jednotné postoje a názory na dění za hranicemi Česka, najednou v kabinetu patří k zastáncům tvrdého kurzu. Zničehonic  proamerická, protiruská, kritizuje Miloše Zemana a hájí Havlův odkaz.“

O Ukrajinu jde až v poslední řadě

Otázku, kolik ten obrat hlavní postavy české politiky a byznysu pana velvyslance Schapira stál, už autor Václav Dolejší, vzhledem k praktickým zájmům svého amerického majitele „Havlova odkazu“ (OKD včetně bytů) už neprozradil. Šlo jen o peníze? Zmínil ministru Babišovi nějaké nepříjemné odposlechy? Hrozil? Domlouval? Nabízel možnosti expanze Agrofertu? To se nedozvíme, protože v tomto případě samozřejmě nejde o korupci, takže soudruzi prokurátoři a policisté zůstávají v klidu a nic „neunikne“.

Faktem ale je, že prakticky v téže chvíli vypustil prezident Zeman do veřejného prostoru „balónek“ o možném novém premiérovi – Andreji Babišovi. Již se opět proto spekuluje o podzimních předčasných volbách. ČSSD, která v poslední době nabrala v zahraniční politice přece jen trochu realističtější kurz, by měla maximálně zvýšit pozornost. Jakmile se angažuje americký velvyslanec, vládní posty jsou rázem nejisté. Ať si dají poradit od Petra Nečase – pokud možno ne po telefonu.

O Ukrajinu jde i v naší malé šachové simultánce až v poslední řadě. Na prvním místě je loajalita k Velkému Bratrovi zpoza oceánu. Jestli k nám nakonec vtrhne válka, nebo ne, se dozvíme včas. Jde hlavně o to, abychom pak správně reagovali. A premiér Sobotka už také patří k „potížistům“...

Možná k nim po Minsku 2 začne patřit i Angela Merkelová a prezident Hollande. Zjevně to nezvládli. To se ale pak neobejde jen odposlechem mobilních telefonů. Protože současná na katastrofální krizi balancující Amerika válku s Ruskem nutně potřebuje. Tamní jestřábi jsou pomateně přesvědčeni, že boje zůstanou izolovány na evropském kontinentě. Že půjde výhradně o válku konvenční, která vyčerpá jak Rusko, tak EU. A sní, že pak nastanou americké žně. Samo peklo jim ten nesmysl nakukalo.

Á propos, peklo:

Pavel Telička, hlavní zahraničně politický „expert“ ANO, je po Schapirově „návštěvě“ v Čapím hnízdě a Babišově „obrácení“ častým hostem v médiích. V zatím posledním rozhovoru reaguje na otázku, jak náhlý „proamerický“ obrat přijal poslanecký klub. Jeho odpověď lze vztáhnout na všechny, kteří u nás spolupracují se Schapirem (a jeho předchůdci), prostě na důstojníky i prosté mužstvo zdejší Páté kolony. Říká totiž něco podstatného o tom, jak se na jejich kšefty s válkou dívá veřejnost – nebo alespoň její významná protiválečná část:

„V hnutí jsem zatím se svými názory nenarazil. Samozřejmě, nálada části české veřejnosti je proruská, takže mi teď chodí řada dopisů o smažení se v pekle.”

Vyšlo na Protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.