Médii zase proskočilo pár článků o bídě v Čechách. Nemyslím takovou tu chudobu, kdy člověk nemůže jezdit na zahraniční dovolené. To není bída, to je jenom nerozmazlenost.

Ale vedle toho žije v českých zemích skoro milion lidí, kteří už klesli pod tu úroveň, kdy je velice obtížné udržet základní sebeúctu, vztahy a naději na zlepšení. Prostě pád na dno. Každý příběh je trochu jiný a téměř vždy je tam nějaké spoluzavinění. Téměř každý si za to trochu může sám. Ale když se to děje statisícům lidí, nelze to vysvětlit morálním selháním jednotlivců. Je zjevné, že se jedná o chybu systému. Navíc tu jsou další řádově dva miliony lidí, kteří žijí ve strachu, že příště mohou na dno spadnout právě oni. V době vrcholící prosperity, kdy je státní pokladna nacpaná a korporátní zisky překračují všechny meze.

Někdo situaci bagatelizuje tím, že jsme na tom méně špatně než jiné evropské státy. Tím hůře! Potvrzuje to, že nejde o nehodu, ale o nutný rys sociálně ekonomického uspořádání, které na jedné straně hromadí bohatství a na druhé vytváří neúnosnou bídu. Ani tvrzení, že kdyby ti lidé byli chytřejší, kreativnější a psychicky odolnější, vyhrabali by se z toho, příliš nepomáhá. Je to pravda, ale co je to platné! Do problémů se přece dostávají právě ti, kdo NEJSOU dost chytří, kreativní a odolní.

Je zapotřebí mluvit jasně. Pokud někdo dodržuje zákony a poctivě pracuje, má právo na jistotu, že neklesne až na dno. Toto právo má i v situaci, kdy třeba po jeho momentální kvalifikaci není poptávka. Je přijatelné, že někdo zchudne a že na některé věci nebude mít. Ale není přijatelné, aby pád šel až tak hluboko, že občan bude připraven o svou lidskou důstojnost. Státní zřízení, které něco podobného připouští, je amorální a musí být změněno. To není komunistické. To je normální.

Což není výzva k dalším pitomým experimentům, když nějaký papaláš vydá vyhlášku, že všichni musí být bohatí a mít vysoké platy. Ani k těm experimentům, kdy se publikují „akční plány“, zřídí stovky nových úřednických míst a jediným výsledkem je dražší státní správa. Místo toho je zapotřebí se ptát, jak je možné, že se rozdaly miliardy neziskovkám, údajně pečujícím o diskriminované skupiny, a příslušníci těch domněle diskriminovaných skupin jsou na tom hůře než kdy předtím. Jiná zajímavá otázka zní, jak je možné, že je ministrem spravedlnosti i nadále Robert Pelikán, který už čtyři roky blokuje všechny pokusy o nápravu děsivě nespravedlivé exekuční legislativy. Nebo jak je možné, že pro tak banální úkon, jako je otevření prodejny či hospody, potřebujeme desítky razítek. Odpověď nevede jen k rušení jednotlivých předpisů, ale především k rušení aparátů, které ty předpisy vydávají, a k rušení studijních oborů, jejichž absolventi ty aparáty plní. Pokud nebude odvaha k takovým rázným krokům, bude bídy přibývat.

Mimochodem, ta úplně nejzákladnější otázka zní: Co podrylo schopnost lidí postarat se o sebe, která byla na konci husákovského období o tolik vyšší než kdekoliv jinde na světě.

zdroj: petrhampl.com