Narážíme na ten výklad znovu a znovu – stupidní, nepravdivý a zakrývající realitu.  A tedy bránící tomu, abychom se mohli správně bránit. Ten výklad říká přibližně tolik, že české obyvatelstvo je hloupé a chamtivé, takže když jim Andrej Babiš rozdal koblihy, vyhrál tím volby. Kdyby byl Petr Fiala rozdával dražší kynuté koláče, byla by volebním vítězem ODS.

Takový výklad pomáhá politickým elitám udržet představu o vlastní skvělosti, navzájem se ujišťovat o zaslouženosti svého sladkého života i otom, že hlavním problémem země je méněcenné obyvatelstvo. Logické řešení problému se tedy jmenuje méně demokracie. Když se ale podíváme zblízka, vidíme jiný příběh.

Ten příběh začal už v roce 2008, kdy česká vláda zavedla 30 korunový regulační poplatek za ošetření u lékaře.  Opatření rozumné, nicméně nikdo se jej nenamáhal lidem pořádně vysvětlit. Velcí mužové rozhodují a plebs má přece být zticha. Kdo nedokáže pochopit naši genialitu, ať se neplete do našeho vládnutí. Jenže při pohledu zezdola to působilo trochu jinak. Tiskem probíhala jedna zpráva o velké rozkrádačce za druhou, politická třída předváděla okázalé bohatství, normálním obyvatelům se dařilo mizerně… a za téhle situace vláda zavedla daň z nemoci. Těžko si představit horší projev arogance vládnoucí vrstvy.  Navíc výměnou za novou daň lidé nedostali vůbec nic. Nezkrátily se objednací doby, lékaři nezačali být vlídnější, nedošlo k žádnému skokovému zvýšení úrovně zdravotnictví. Takže lidé zareagovali tak, jak se dalo čekat. V krajských volbách vymazali ODS, což byl krok k tomu, aby se z původně nejsilnější strany v zemi stala straničkou schopnou konkurovat Lidovcům.

Jenže nepoučila se ODS, nepoučila se politická třída jako celek a zůstaly jen zvěsti o sobeckých a chamtivých voličích. Straničtí profesionálové, poslanci a další držitelé moci si nedokázali připustit, jak strašně jsou nenáviděni.

Andrej Babiš na tohle navázal. Někdy je mu vyčítáno, že neměl žádný politický program. Ve skutečnosti program měl, nabídl přesně to, po čem země volala. Smetu stávající politiky. Já, Andrej Babiš, do té party nepatřím a jsem dost silný, abych se jim mohl postavit. Ten příběh byl ve skutečnosti lživý, ale byl přesně tím, co země chtěla slyšet. Můžeme se jen dohadovat, jak by to rezonovalo, kdyby za ním nebyl obličej estébáka vyhlášeného drancováním státního rozpočtu a kdyby hnutí ANO bylo složeno převážně z těch nejprofláklejších a nejzkorumpovanějších příslušníků politické třídy. Možná by ve volbách získalo přes 50%. Kdo ví.

A tady se dostáváme ke koblize. Odpůrcům leze na nervy, ale nemohou popřít, že se jednalo o geniální marketingový tah. Volič drží v ruce něco, co je hmatatelným důkazem, že Andrej Babiš je opravdu zemědělec. Koblihu můžete vzít do ruky, potěžkat, očichat, ochutnat… Co proti tomu mohly „solidní strany“ postavit? Kopii sněmovního tisku 712/2008-b4? Letenku? Zlatý manžetový knoflíček? Naivní Babišovi odpůrci z Kalouskova okolí jej dokonce začali nazývat „koblihářem“. Jakoby bylo něco špatného na tom, že je někdo koblihář. Elitáři nejen, že tím uráželi normální pracující lidi, ale především opět dokázali, že vůbec nechápou, o co se hraje.

Když člověk dnes prochází diskuzemi, všimne si u babišovských fanatiků poměrně vysoké ochoty k oběti. Ano, uskromním se, budu platit dražší jídlo a nevadí mi nízký důchod, vedle toho jsem ochoten tolerovat, že si Babiš bere miliardy. Hlavně, když nařeže těm grázlům, co roky řídili naši zemi.  To je úplně jiný postoj než „zvolím toho, kdo mi dá větší koblihu.“