Týká se to i ekonomie. Veřejný prostor je naplněn prohlášeními ekonomických autorit, které shodně tvrdí, že z hlediska dopadů na národní hospodářství by bylo nejlepší předstírat, že žádná epidemie neprobíhá a nepřijímat žádná opatření. Jedna ekonomická celebrita se dokonce nechala před časem slyšet, že z hlediska ekonomického výstupu by bylo nejlepší obětovat 20 tisíc lidí.

Důvěřiví lidé mají jasno. Přemýšlivějším se ale mohou vloudit pochybnosti. Co když nějaká epidemie opravdu probíhá? To jsou náklady na zvýšenou kapacitu zdravotnictví nulové? To se nemoc neprojeví na pracovním výkonu? To se nemoc neprojeví na chování zákazníků? Co s lidmi s dlouhodobými následky – jejich problémy se neprojeví na výkonu národního hospodářství?

Popularizační ekonom na televizní obrazovce vše odbyde mávnutím ruky. Něčím takovým se přece nebudeme zabývat.

Jenže vedle toho tu jsou opravdové studie. Třeba na MIT vzala data z dob španělské chřipky a rozdělili je po regionech. Seřadili je podle toho, jak tvrdá opatření byla kde uplatněna, a jaké byly ekonomické dopady. Závěr bude možná pro někoho překvapivý. V zásadě platí: Čím tvrdší opatření, tím menší ekonomické dopady. Tam, kde zavedli zákaz vycházení, eliminovali virus, a pak ekonomiku otevřeli, tam došlo k rychlému vzpamatování. Kde upřednostnili polovičatá řešení, tam byla výsledkem vleklá krize a těžší dopady. Možná proto, že tehdy ještě nevěděli, že „budeme si muset na virus španělské chřipky zvyknout a záchrana života nesmí být modla.“