Jednou z hlavních příčin, proč západní civilizace dokázala ubránit sebe i svět před totální převahou Islámu (byť se to možná stalo jen dočasně) byla její racionalita, víra v pokrok a empirická věda. Odvahu či hlubokou oddanost vlastním hodnotám měli i jiní, přesto neuspěli.

Existuje určitá tendence pokládat racionální vědu za protiklad náboženského myšlení, ale bližší pohled ukazuje, že tomu tak není. Ve skutečnosti to byli právě křesťanští (přesněji katoličtí) teologové a filosofové, kdo už od raného středověku připravil myšlenkový aparát a další podmínky pro pozdější rozvoj empirického zkoumání. Byly to kláštery, kde byly objeveny klíčové matematické principy a logické postupy. Od povrchních pozorovatelů někdy slyšíme, že v raném středověku nebylo významnému rozdílu mezi křesťanskou a muslimskou vědou. Ale historik Rodney Stark ukazují, že už tehdy byl rozdíl obrovský. I když byly v obou civilizačních okruzích studovány třeba Aristotelovy spisy, právě na přístupu k tomuto starověkému mysliteli lze ukázat rozdíl. V muslimském prostředí se jej lidé učili nazpaměť, v křesťanském prostředí o něm diskutovali a rozvíjeli jeho myšlenky.

Právě z toho později vzešla drtivá technologická a organizační převaha, která Západu umožnila dočasně ovládnout muslimský svět, zachránit hindskou a buddhistickou civilizaci před vyhubením a vymýtit otroctví z celé zeměkoule.

Připomínám to vše, protože se zdá, že právě v naší době tato tisíciletá vzdělanost upadá. Vyšší třídy, které ji udržovaly, byly nahrazeny byrokratickou „novou aristokracií“. Místo vědeckého snažení se bojuje o granty. Místo zvědavosti po poznání nastupuje orientace na vztahy a na politickou korektnost. Starší vědci jsou trendem vesměs znepokojeni, ale pro mladé je to samozřejmá součást prostředí, ve kterém vyrostli.

A do toho pustošivé tažení politické korektnosti. Nejdřív se staly terčem společenské vědy. Následovaly ty pasáže biologie, které se týkaly inteligence a lidského chování. Potom biologie jako celek, pak klimatologie, fyzika, astronomie… až po „odhalení“, že matematika je zvrhlým nástrojem rasismu a sexismu. A nemylme se, nejde o okrajové hlasy, nýbrž o skupiny, za kterými stojí velké peníze a které mají rozhodující vliv na to, kdo může zůstat příslušníkem vědecké komunity a kdo nikoliv. Tisícům vědců se zatím daří vyhnout se jejich pozornosti a pokračovat ve smysluplné práci, ale prostor se zmenšuje. A nový trend je již vidět na úrovni absolventů vysokých škol. Konec konců, v České republice je ministryní sociálních věcí absolventka nejprestižnější ekonomické školy v Evropě, a má problém s matematikou na úrovni základní školy.

Logickým důsledkem takového úpadku by mělo být, že nositelem vzdělanosti se stanou nižší třídy. To by bylo i historicky normální. Ještě po staletích se traduje postřeh papeže Pia II., že česká husitská venkovanka zná Bibli lépe než většina profesionálních teologů. Sedláci, kteří vedli americkou válku za nezávislost, měli lepší vzdělání než královští dvořané (jak vidíme ze spisů, které nám zanechali). Ještě v 19. století se v osvětových dělnických kroužcích četly spisy Marxe a Hegela, které svou obtížností patří k tomu nejtěžšímu, na co může narazit student dnešní filosofické fakulty.

Dělničtí ředitelé a soudci z konce 40. let dnes vzbuzují posměch, ale je fakt, že i po jejich nástupu vykazovala státní správa výkonnost, o jaké si země EU v roce 2020 mohou jen nechat snít. Američtí sociologové z té doby zase píšou o tom, že mezi dělníky lze najít stejně vzdělané lidi jako mezi řediteli továren. Často to nijak nesouviselo s třídním konfliktem. Ale těm dole to umožňovalo efektivně hájit své zájmy, a případně se sami stát nositelem civilizačních hodnot.

Je životně důležité, aby byla tato schopnost zachována. Aby po blížícím se zhroucení nové aristokracie jako sociální vrstvy západní civilizace rychle regenerovala. Aby zůstalo u jen omezených ekonomických škod. A také, aby byla co nejrychleji obnovena obrana proti islamizaci.

Ukazuje se ale, že udržet tuto schopnost není snadné. Ono totiž nejde jen o vědu, ale celkové snižování schopností. Stačí připomenout, že ještě v nedávných časech řada běžných montérů dokázala improvizovat a opravit neznámý stroj, zatímco u třicátníků se s tím setkáme jen zřídka, jak vám potvrdí každý mistr. Rozdíl není v šikovnosti prstů ani v životní zkušenosti. Rozdíl je ve schopnosti abstraktního myšlení, znalosti materiálů, fyzikálních principů, a i té matematiky.

Za tím hroucením vzdělanosti a schopností je více faktorů, z nichž uvádím čtyři.

Za prvé. Dramatické zhoršení úrovně školství. Podle mezinárodního testování PISA (Programme for International Student Assessment) klesly matematické schopnosti absolventů základních škol během posledních let o 20 bodů, což je neuvěřitelný sešup, který odpovídá rozdíl mezi vyspělými zeměmi a třetím světem. Na matematických schopnostech je závislá možnost učit se fyziku, chemii, biologii… a vlastně vše, co vyžaduje aspoň určitou míru logického myšlení.

Za druhé. Změnila se náplň práce v mnoha profesích. Dnes už zní utopicky, že by v každém větším městečku mohla být firma s vlastním vývojem. Že přizpůsobování nejrůznějších zařízení a improvizace byla součástí běžného podnikového života. Není těžké rozumět tomu, že takové prostředí rozvíjí mozky úplně jinak než montování připravených celků přesně podle korporátních instrukcí.

Za třetí. Počítače, tablety, smartphony. Ti, kdo se nimi vyrůstají od malička, sice dokážou lépe přepnout barvu pozadí v nějaké aplikaci, ale jejich schopnost logického myšlení je snížena. Jaké přesné důvody to má, o to se dosud vedou spory.

Za čtvrté. Sociální třídění. Ve svých výkladech o nové aristokracii často připomínám, že společnost je rozdělena tak, že nahoru jdou ti servilní a ochotní podřídit se, zatímco bojovné rebelské a maskulinní typy směřují spíš do nižších vrstev. Ale to je jenom část obrazu. Jak Charles Murray ukázal ve své slavné knize, třídění probíhá také podle výkonnosti mozku. Přesnější je tedy následující tabulka.

Nižší vrstvy tedy přicházejí o velkou část nejvýkonnějších mozků. To by samo o sobě nepředstavovalo žádné velké neštěstí, ukazuje se totiž, že s mozkem je to jako s počítačem v tom smyslu, že záleží víc na programu a způsobu využívání než na samotné výkonnosti procesoru (jak to dobře ukazuje nedávno vydaná kniha Daniela Kahnemana), nicméně k tomu přistupuje další komplikace. A sice tak, že oprávněná nedůvěra vůči elitám může snadno přerůst v nedůvěru vůči samotným racionálním základům naší civilizace.

Stále více lidí dobře vidí, že vyjadřování vědců ve veřejném prostoru je docela obyčejnou manipulací, a s vlastní vědou nemá společného nic. Máme ještě v paměti výzvu vědců (což bylo jen stupidní opakování politicky korektních frází o údajných přínosech masové muslimské migrace). Děkanka pražské filosofické fakulty plní média prohlášeními o tom, že naši předkové využívali černé otroky. Od expertů Židovského muzea slyšíme prostoduchou propagaci džihádu (zatímco jiní Židé musí utíkat ze západní Evropy). A skandální „konsensus vědců“ kolem globálního oteplování, který postupně došel až k pseudonáboženskému vzývání postižené puberťačky, snad ani nemusím připomínat.

Totální nedůvěra je tedy na místě. Jenže nedůvěra vůči příslušníkům elit je mnohdy zaměňována za nedůvěru vůči systematickému používání rozumu. V řadě skupin lidového aktivismu se tedy můžeme setkat s pevným přesvědčením, že samotná matematická statistika je manipulačním nástrojem elit. Že standardní metody vědecké práce jsou dílem nějakého spikleneckého centra vedeného rodinou Rotschieldů. Že ověřování platnosti teorií je židovským dílem zaměřeným proti evropským národům.

Kdyby stejná debata probíhala před 30 lety, bylo to vše mnohem snazší, protože by v ní převažovali lidé, kteří prošli slušnou matematickou a logickou průpravou. Dnes je pro mnohé opravdu velmi obtížné popsaným záležitostem porozumět.

Je to znepokojivé, protože to snižuje schopnost analyzovat opravdové problémy a hledat řešení. A také proto, že to otevírá slabinu manipulovatelnosti. Stačí si představit příští prezidentské volby. Proti globalistickému byrokratu Petru Pavlovi se najde silný vlastenecký kandidát (co třeba Jan Keller?), v BIS se rozběhne operace a pár alternativních webů s anonymními redakcemi přinese zaručenou zprávu, že Jan Keller je skrytým stoupencem nějaké tajné židovské organizace. Samozřejmě, že většina vlastenců tomu neuvěří, ale i to, že pár desítek tisíce lidí k volbám raději nedorazí, může rozhodnout.

To vše ukazuje, jak důležitý je zápas o podobu školství, a že se to netýká jen dějepisu. Ale také to, jak důležitý je zápas o udržení analytických schopností a vzdělanosti nižších tříd. Že nestačí vyprávět dětem o slavných postavách českých dějin, ale předávat jim také matematiku, logické myšlení a další.

Já osobně jsem se rozhodl, že si konečně doplním vědomosti z chemie, kterou jsem v mládí zanedbával.

(zdroj: petrhampl.com)