„My na alternativě jsme chtěli vystoupit z EU. Protože to pro nás dole není výhodné. Protože globalizace nám bere práci a budoucnost. Protože nám bere suverenitu a možnost rozhodovat o nás tady doma. Protože nám berou právo rozhodnout se, koho si do země pustíme a za jakých podmínek. Protože nám zasahují do volebního procesu tím, že jakési neziskovky bez jakékoliv odpovědnosti posuzují vhodnost našich kandidátů a určují, kdo z nich mluví pravdu a kdo ne.

Ale řekněte mi, jak chcete získat zpátky naši suverenitu, když čtyři pětiny alternativy teď urputně bojují proti vlastnímu státu, protože je z různých důvodů zklamal. Svým způsobem si globalisti nemohou přát nic lepšího… národovci bojují proti svému státu, proti svému premiérovi, proti postupům, které schválil náš parlament. I kdybychom nakrásně z EU vyklouzli, k čemu to je, když přece všichni ti papaláši jsou zaprodanci globalistů anebo nerozpoznali, jak jsou ovládáni ilumináty…

K čemu nám bude stát, který bude rozsekán na maličké straničky, které si nemohou přijít na jméno, které se neshodnou ani na tak jednoduché věci jako je pandemie? Co když přijde válka?“

Co se vlastně stalo? Vysvětlení je spousta. Nějaké už jsme slyšeli, a další ještě uslyšíme. Přidám další faktor, který hrál určitou roli. Hnutí odporu původně bylo – řečeno odborným sociologickým jazykem – „vnitřně stratifikováno.“ Mělo své generály, své kapitány, své poručíky a své pěšáky. Pozice nebyly rozděleny podle původu ani podle bohatství ani podle akademických titulů (spousta mých posluchačů ani nevěděla, že mám doktorát), ale podle pracovitosti. Kdo byl ochoten věnovat nějaké roky systematickému studiu a bylo to na něm vidět, ten se stal celebritou. Každý mohl zvládnout islám stejně dobře jako Martin Konvička, pokud by nějakou dobu seděl každý večer nad těžkými knihami. Někdo jiný zase ukázal statečnost. Někdo rozvahu a schopnost zvládnout složitou situaci. Někde houževnatou pracovitost.

Tvořilo to nějaký celkem přirozený celek, kde lidé byli na správných místech, a kde každý byl povzbuzován, aby na sobě pracoval.

Jenže tahle struktura lidového hnutí odporu se úplně zhroutila. V této chvíli může být generálem každý. Stačí opakovat správné slogany. Vynořily se „alternativní celebrity“, které jsou zvány do rozhlasových pořadů (nebo dokonce do Institutu Václava Klause) a které nevědí, co je buňka a nechápou rozdíl mezi virem a bakterií. Žádné roky práce! Prostě si poslechly pár konspiračních videí. To je skutečná demokracie! Nikdo nemusí nic umět. Za nikým nemusí být práce. Stačí vyvolat správné heslo.

Všimnul jsem si toho „revolučního nadšení“ někdy před prázdninami loňského roku. Z facebookových poznámek nastupujících celebrit bylo to nadšení znát. Celé roky jsme museli respektovat Konvičku a jemu podobné. Ale jeho doba skončila! Nastupujeme my! A nastoupili. Facebook zrušil Konvičkovi profil a jiným zvětšoval dosahy. Za odpor proti moderní vědě nehrozí trestní stíhání (na rozdíl od migrace). Šlo to tak snadno. Kdyby byly v českých zemích sochy Martina Konvičky, Jana Kellera a dalších, byly by strženy. Nikoliv davem neomarxistickým, jak to běžně vidíme na západě, ale davem “alternativy.” Lidem úplně zvenku to možná připadá legrační, ale když žijete atmosférou spikleneckých skupin, a odvíjíte od toho svou osobní identitu, je to víc než jmenování ministrem.

To, co zbylo z hnutí odporu, to není ani armáda ani milice ani domobrana, ale dav. Bývalí generálové a plukovníci se stáhli na okraj nebo začali poklonkovat davu. Když chce dav slyšet, že za všechno mohou Židé nebo ilumináti, dostane to. Když chce slyšel, že očkování je zbytečné a škodlivé, tak to dostane. Kde jsou ty časy, kde Tomio Okamura předstupoval před národ s vizí přímé demokracie. Dnes se zeptá, co dav chce. A to buďme rádi za jeho relativně rozumný přístup. Jiní se projevují mnohem hůře.

Takový dav je samozřejmě naprosto bezbranný vůči všem druhům manipulátorů a podvodníků. Prodavači lamp proti 5G záření otevřeli nové servery. Přijetí Istanbulské úmluvy či usazování Afghánců najednou není problém – energie davu je přesměrována proti nemocničním lékařům a zdravotním sestrám. Do popředí se dostávají lidé jako Luboš Volný, který původně vydělával na vytváření romských ghett, a bude vydělávat na čemkoliv jiném. A mohl bych jmenovat minimálně pět podobných jmen.

To samozřejmě není nové. V roce 2015 mě tak jednou týdně kontaktoval někdo, kdo předtím dostal nápad. „Mámo, založíme stranu proti migraci a vyděláme spoustu peněz!“ Ale nikdo z nich nezpůsobil významnou škodu. To se změnilo.

Co bude dál? Běžný postup. Vlastenci utrpí sérii debaklů, dav bude rozehnán a začne krystalizovat něco nového. Většinou budou vznikat komické party, ale mezi tím se může objevit něco, co dokáže spojit výkonné mozky a pracovité lidi. Možná to zaplní zakomplexovaní týpci, co si řeší neuspokojivé osobní životy. Anebo vyrostou rozhodné osobnosti s tahem na branku. Za pár let bude současný marasmus zapomenut.

Jenže mezitím ztratíme spoustu času, situace se bude zhoršovat, muslimská komunita bude sílit (nemylme se, už dnes je silnější než „alternativa“) a všechno bude těžší. Obávám se ale, že žádná snadnější cesta není.

(zdroj: petrhampl.com)