Teze první. Covid není žádná chřipka s bombastickou reklamou. Ten virus je skutečná potvora. Umí zabíjet lidi po desetitisících a statisících. V USA už mají víc mrtvých než při španělské chřipce, a to vezměte v úvahu, o kolik se od té doby zlepšilo zdravotnictví. A my jsme loni jen letmo zahlédli, jak by to vypadalo bez drastických opatření a bez očkování. Nikdo z nás by nechtěl žít v zemi, která tím prochází.

Teze druhá. Covid zabíjí několika způsoby. Někoho dostane tak, že mu napadne plíce, srdce nebo jiný orgán. Někoho jiného dostane tak, že ten člověk utrpí obyčejný úraz, jenže nemocnice není schopná mu dát prvotřídní péči, protože je zahlcená covidovými pacienty. A pak jsou dlouhé covidy, tedy postupně se projevující následky u těch, kdo už covidem prošli. Statistické údaje tedy ukazují jen část obětí. Skutečnost je podstatně vyšší.

Teze třetí. K nejhorším následkům vede strategie „předstírejme, že problém neexistuje“. Nejvíc mrtvých, nejvíc postižených, nejhorší ekonomické důsledky, nejvíc zkrachovalých provozoven, nejtěžší morální škody. To ukazovaly zkušenosti z předchozích epidemií a naprosto to potvrdily zkušenosti těch zemí, které doufaly, že vystačí se zakrýváním problému. Neexistuje žádné vyvažování mezi ekonomickými a zdravotními dopady. Některé strategie znamenají ekonomickou pohromu a spoustu mrtvých, jiné chrání ekonomiku i životy. Existuje ovšem vyvažování mezi ochranou (ekonomiky a životů) a občanskými svobodami. Správné otázky tedy zní:

1. Jak velkou část občanských svobod jsme ochotni dočasně obětovat? Tak velkou jako za války? Žádnou? Něco mezi tím?
2. Jak zajistit, aby omezení svobod nebylo prodlužováno neomezeně dlouho.