Život se prodlužuje, stárne se pomaleji a také se dospívá pomaleji. Žijeme ve světě, kde mentalita dvacetiletých odpovídá dřívějším dvanáctiletým, třicetiletých dřívějším dvacetiletým a čtyřicátníků tak sedmdvadvacetiletým.

Když tedy vidíme dvacetileté fanatiky, musíme si uvědomit, že jsou v mentálním stádiu odpovídajícím dřívějšímu druhému stupni základní školy. Kdyby někdo řekněme v roce 1985 nahustil do dvanáctiletých pár sloganů a vyslal je do boje o lepší svět, jak by to asi dopadlo? A není to úplně nová věc, možná si z dějepisu vzpomenete na křížovou výpravu dětí.

Zajímavější otázka zní, proč jsou třicátníkům svěřovány funkce v managementech podniků, vedení politických stran nebo dokonce funkce skandinávských a pobaltských premiérek. No přece proto, že žijeme v éře, kdy se po lidech na takových pozicích nechce, aby něčemu rozuměli. Nechce se po nich, aby vyřešili nějaký problém. Nechce se po nich, aby dokázali zvažovat rizika. Nechce se po nich odpovědnost. Chce se po nich nadšení a naivita.

Připomínám, že jako jeden z prvních tuto praxi „kindermanagementů“ začal prosazovat Petr Kellner. Podnik bez podnikové kultury, paměti a zvyklostí se totiž snadněji prodává. A nový majitel ho může stejně snadno prodat dál.

Zvláště bizardní pak je kombinace těchto mateřských školek s vládou gerontů trpících stařeckou demencí.

(zdroj: petrhampl.com)