Je tu předěl roků a fanoušci Petra Fialy se zlomyslně ptají, jak to bylo s předpověďmi, publikovanými v červenci, srpnu a září. Zásobníky plynu nejsou prázdné. Na pultech jsou nadále potraviny, byť podstatně dražší než před rokem. Část obyvatel spadla pod hranici bídy, ale další tomu unikli a mají pocit, že se jich to netýká a týkat nebude. Neměl tedy Fiala přece jen pravdu a nebyl to všechno jenom planý poplach?

Určitou roli může hrát, že část opozice předkládala nejvíce katastrofický scénář jako jediný možný. Takže i když se naplňuje něco velmi neblahého, vlastně to nevypadá špatně, protože se to srovnává s nejvíce katastrofickou možností.

Ale vedle toho ještě vstupuje do hry mechanismus, který se za poslední roky projevil několikrát. Diskuze o společenské katastrofě má tři fáze.

Za prvé. Objeví se ta šílená možnost, mluví se o ní, lidé jsou vystrašení a čekají to nejhorší.

Za druhé. Přijde bod, kdy ta šílená možnost měla nastat, a ono se toho nestalo zdaleka tolik. Lidé se uklidní, přestanou na to myslet a přestane se o tom mluvit.

Za třetí. Po dvou či třech letech se ukáže, že ty původní obavy se naplnily. V tichosti byla prosazena ta šílená věc, která vyvolávala takové obavy. Jenže lidé si mezitím zvykli a smířili se s tím.

Takhle to probíhá s islamizací, migrací, klimatickým šílenstvím, transgenderovými útoky na děti, likvidací občanských svobod… Bude se to týkat i pádu do bídy a zaostalosti, kterým evropské země procházejí. Neprobíhá to covidem ani jinými nakažlivými nemocemi – obavy z toho, že neočkovaní budou deportováni do likvidačních táborů, se nenaplňují ani se zpožděním.

Kdybych pracoval v nějaké americké konzultační firmě, dal bych těm třem stadiím sexy název, vyrobil barevný powerpointový slide a po zbytek života bych vydělával tím, že bych ten slide ukazoval na konferencích.

(zdroj: petrhampl.com)