Fotbalisté sdílí podobný pohled na svět, často podobné účesy, jezdí podobnými auty, chodí do stejných restaurací a tráví dovolené na podobných místech. Dokonce i jejich manželky vypadají tak, že kdybyste je prohodili, většina lidí by si nevšimla změny (a kdo ví, jestli by si té změny všimli manželé). Myslí tedy podobně, mají téměř shodné zájmy, a když to na přijde, dokážou ty společné zájmy velmi efektivně hájit – třeba platy nebo přestupové podmínky.

Nicméně přesto jsou schopni hrát proti sobě navzájem s maximálním úsilím, tvrdostí a často i záludností. Stejně jako příslušníci finanční a mocenské elity. V těch všech vzájemných bojích ale platí jedno nepsané pravidlo. Můžeš provést v zásadě cokoliv příslušníkovi stejné společenské vrstvy, ale nesmíš ohrozit zájem společenské vrstvy jako celku. Fotbalista se může dopustit likvidačního zákroku, může simulovat nebo intrikovat proti ostatním. To se spraví nějakým trestem, případně přestupem do jiného klubu. Ale představte si, že by fotbalista založil vedl kampaň proti nesmyslně vysokým odměnám hráčů a že by tvrdě kritizoval okázalý nevkusný přepych, který je pro tyto lidi typický. Takového fotbalistu vyvrhne celé společenství. Nikdo s ním nebude chtít hrát, nikdo jej nebude chtít nasadit. Nakonec mu nezbude než z vrcholového sportu odejít.

Chaos, nebo centrální řízení?

Jsou dvě možnosti, jak k takové společenské vrstvě přistupovat.

Za prvé. Můžeme ji brát jako skupinu, kde probíhá více méně spontánní dění, kde zuří ostrá vzájemná konkurence, ale kde také dokážou hájit společné zájmy proti ostatním. Třeba tak, jako se díval Marx na továrníky nebo Hampl na novou aristokracii (k tomu se ještě dostaneme).

Za druhé. Můžeme vyjít z předpokladu, že nic se neděje náhodou a vše je řízeno. Budeme tedy předpokládat, že existuje nějaké vedení, a to dává rozkazy ostatním fotbalistům. Výsledky zápasů jsou domluvené předem.

Pro každý z těch dvou pohledů existují určité argumenty. Občas prokazatelně dochází k tomu, že výsledky zápasů jsou domluvené, na druhou stranu jiné hry působí velmi autenticky. Třeba ani po téměř 50 letech se neobjevil žádný náznak toho, že by Panenkův dloubák, kterým v roce 1976 rozhodl mistrovství Evropy, byl domluvený. Že by německý brankář Sepp Maier dostal příkaz od nějaké mafie, aby nechal padnout gól.

Jak tedy postupovat? Kterému hledisku dát přednost? Nezapomínejme přitom na paralelu s vlastníky a vrcholovými manažery. Nehraje Barca proti Arzenálu, ale zápasí automobilky, farmaceutické firmy nebo třeba banky. Manažeři všech úrovní přestupují mezi týmy podobně jako hráči. A přestupují i vlastníci, protože prodat balík akcií a koupit jiný je čím dál snadnější. Máme vše analyzovat jako jeden centrálně řízený celek? Nebo spíš jako spontánní chaos, kde hráči mají určité společné zájmy, a kde se snažíme pochopit zákonitosti? (ZDE)

Kritériem by mělo být, který z pohledů dává lepší předpovědi. Dokáže předem uhádnout více výsledků ten, kdo sleduje jednotlivé hráče, detailně pozoruje jejich styl hry, všímá si formy a strategií jednotlivých trenérů? Nebo toho víc uhádne ten, kdo dění na hřišti ignoruje, ale sleduje obchodní operace mezi šíbry? Pomůže nám víc zpráva o zdravotním stavu Tomáše Součka nebo informace, kteří magnáti společně hráli minulý víkend golf? U fotbalu je to jednoznačné, navrch mají předpovědi těch, kdo sledují dění na hřišti. Ale u byznysu a politického vývoje?

Poněkud přecpaná slonovinová věž

Nová aristokracie se od vrcholových fotbalistů liší nejen vzděláním, schopnostmi a ambicemi, ale také tím, že se jedná o obrovskou skupinu. Pokud vyjdeme z rozdělení profesora Kellera na diskrétní elitu (vlastníci největších majetků) a pomocnou elitu (vrcholoví manažeři), docházíme k následující počtům.

Diskrétní elita zahrnuje půl procenta obyvatelstva, to znamená nějaké čtyři miliony lidí žijících převážně v Evropě a USA. V době soukromých letadel a elektronické komunikace pro ně není obtížné být v neustálém kontaktu. Tedy takové Finsko nebo Chorvatsko. Počet lidí dostatečný pro udržení vlastní národní kultury.

Pomocná elita čítá 3 – 5%, jedná se tedy o řádově 40milionovou skupinu, tedy takové Polsko.

Hranice mezi oběma skupinami je neostrá. Mnozí vrcholoví manažeři kupují akcie. Ostatně, ti úplně nejbohatší jsou zároveň také aktivními manažery. Mnoho příslušníků pomocné elity studuje na stejných elitních školách jako příslušníci diskrétní elity. Když dcera obyčejného ředitele vyroste do krásy, může pomýšlet na sňatek až do těch nejvyšších kruhů (stačí připomenout, jak se Melinda seznámila s Billem). Ale to nejdůležitější je, že všechny spojují základní hodnoty a přístup k životu. Někdo má tři soukromé tryskáče a jiný je rád, když si může dvakrát ročně půjčit podnikové letadlo. Někdo má palác a jiný jen vilu v luxusní čtvrti. Ale oba mají stejný náhled na Donalda Trumpa, migraci, xenofobii dělnických vrstev, výchovu dětí, počet pohlaví a globální klimatickou změnu. To je něco, co elity spojuje, a co je odděluje od pracujících lidí.

Když k nim přičteme ještě lidi, kteří majetkově k těmto elitám nepatří, ale kteří o vstup horlivě usilují, máme nějakých minimálně 100 milionů lidí. Tak obrovská je současná slonovinová věž.

Spiknutí, nebo zákonitosti?

Stejně jako u vrcholových fotbalistů, se nám nabízí dvě možnosti. Můžeme na novou aristokracii pohlížet jako na přísně centralizovanou skupinu, s nedílnými velitelskými pravomocemi a utajenou komunikací. Vše se děje proto, že to někdo určil. Nic není náhodné a nic není dáno „jen“ přirozenými zákonitostmi. Nebo můžeme sledovat dění uvnitř té skupiny, analyzovat trendy a snažit se pochopit obecná pravidla.

Ukázka první možnosti. Existuje skupina, která usiluje o zrušení hotovosti. Tato skupina má nějaké centrum, přijímá rozhodnutí, rozdává úkoly a řídí své služebníky. Postupně naplňuje nějaký plán, včetně harmonogramu, že – například – do roku 2030 mají ze světa zmizet hotová eura, do roku 2040 hotové dolary atd. Nebo může stejným způsobem třeba likvidovat tradiční rodinu nebo plánovat a organizovat masovou migraci do Evropy.

Druhá možnost je taková, že z tlaků na zvyšování zisků vyplývá nutnost omezovat či rušit hotovost. Téměř všichni příslušníci nové aristokracie o tom vědí. Všichni s tím tak nějak počítají. Všichni ten trend podporují a snaží se jej využít.

Čtenář by na první pohled řekl, že rozdíl je bezvýznamný. Jenže on vede k opačným prognózám. Stačí připomenout spory z poslední doby a události, které jsou před námi.

• Bude Donald Trump prezidentem další čtyři roky?
• Skončí epidemie do konce roku 2020?
• Povede masové očkování k radikálnímu snížení nákazy?
• Bude mít zavedení mobilních sítí 5G dramatické negativní účinky za zdraví obyvatel?
• Budou karanténní opatření pokračovat i po masovém očkování?
• Dojdou rusko-americké vztahy až k otevřené válce?

Ve všech případech tomu bylo tak, že zastánci teorie centrálního řízení předpovídali opak toho, co nastal. Zpětně pak žonglují slovíčky, že to vlastně mysleli jinak, případně triumfují efektními frázemi typu „rozdíl mezi konspirací a skutečností jsou tři měsíce.“ Jenže slogany vhodné pro reklamní kampaně nevedou k hlubšímu pochopení reality.

Horší je ale je, že lidé podnikají přesně opačné kroky a podporují přesně opačné strategie. Je islám hrozbou? Probíhá střet civilizací? Pokud věříte, že vše je řízenou tajnou skupinou boháčů, potom vás pouštní bojovníci ani ideologie islámu příliš neohrožuje, protože ta skupina to drží pod kontrolou. Mám se nechat očkovat? Tradičně by člověk rozhodl tak, že srovná různé míry rizika. Jestli je ale svět řízen tajnou skupinou, pak ta skupina určitě zfalšovala veškeré statistiky.

Svět bez kladných hrdinů

Naše dnešní situace je poměrně nepříjemná v tom, že pohled zaměřený na zákonitosti (dříve se používal výraz „racionální“) začíná být postojem menšinovým. Mainstream je ovládán fantazijně-konspiračními teoriemi, podle kterých je společenské dění řízeno Vladimírem Putinem, druhou stranu zase sytí servery typu Aeronet a Protiproud (a řadou menších), jejichž komentátoři jsou si jisti naprostou neomylností a žádný rozpor s fakty je nemůže zviklat. Vlastně jen Nová republika (většinou), Časopis Argument a komentáře Institutu Václava Klause se drží standardního racionálního myšlení. A jednotliví autoři napříč publikacemi.

Nicméně, nenechme se odradit a pokusme se ukázat, jak by takový nekonspirační pohled vypadal. Co ukáže jiného?

Vezměme třeba farmaceutický průmysl. Odvětví ovládané globálními kolosy, jejichž manažeři řeší pouze svoje bonusy. Morálka nulová, smysl pro odpovědnost nulový. Jenže vedle toho existují také predátorské právnické firmy – většinou rovněž globální. O jakékoliv morálce nelze mluvit ani zde. Predátorští právníci žijí jen tím, na koho je možné podat žalobu a kolik se z něj dá vyrazit. A vedle toho existují reklamní agentury a agentury public relations. V zásadě totéž. O televizních stanicích a dalších velkých médiích se ani nemusíme šířit.

Manažeři všech těch organizací jsou příslušníky nové aristokracie. Všichni mají podobné povahové rysy. Všichni sdílejí stejné pohrdání nižšími třídami. Ale to neznamená, že mezi nimi neprobíhají vzájemné zápasy.

To se třeba stane, že predátorská právnická firma napadne korporaci s tím, že nějaký lék má skutečně nebo domněle skrývané vedlejší účinky. Ve hře jsou miliardy. Soupeři se do sebe pustí naprosto nemilosrdně. Každá ze stran najme nějakou firmu na ovlivňování veřejného mínění. I mezi nimi probíhá zápas. Ten může mít různé výsledky:

1. Buď se k nám dostane historka o tom, že zlá korporace svými léky zabíjí lidi a ušlechtilí právníci zjednávají spravedlnost. Čteme dojemné popisy údajných obětí jedovatého preparátu.
2. Nebo se k nám dostane historka o tom, že ušlechtilí vědci z korporace zachraňují životy a zlí právníci jim to kazí. Čteme stejně dojemné popisy údajných obětí toho, že se lék k lidem nedostal včas.

Pro nás jakožto běžné čtenáře je důležité si uvědomovat dva aspekty.

Za prvé. Obraz reality, který se nám nabízí, je výsledkem manipulace. Na místě je zdrženlivost. Kdo si chce udělat skutečný názor, nechť jde do odborných publikací a pokusí se prokousat klinickými studiemi. Ani pak nebude mít plnou jistotu, ale určitý vhled snad ano.

Za druhé. Obě strany sporu chodí do stejných restaurací a stejných klubů. Možná si tykají a možná jezdí na dovolené do stejných destinací. Mají stejný vkus a stejné politické názory. Občas dokonce sdílí byt a lože. Nebo se aspoň potkávají na stejných večírcích. Podobně jako vrcholoví fotbalisté z konkurenčních klubů. Mezi oběma stranami samozřejmě také probíhají přestupy. Právník, který drtí korporaci, v ní možná bude příští rok komerčním ředitelem.

Prohnilí proti prohnilým

Stejně členitý obraz nám nabídne pohled na covidovou epidemii (nebo falešnou covidovou epidemii, chcete-li).

Omezení pohybu neuvěřitelně zvýšilo zisky přepravních firem, zásilkových obchodů a dalších podniků na ně navázaných. Stejně tak vyrostla on-line zábava a další obory. Je tedy v jejich zájmu vše co nejvíc prodlužovat.

Jenže na zábavní průmysl, cestovní ruch a další obory dopadla stejná opatření zničujícím způsobem. To se týká i třeba výrobců letadel a tisíců jejich dodavatelů. Firma Boeing ohlásila nejhorší výsledky za posledních 50 let a musela zastavit řadu rozvojových projektů. Airbus je na tom podobně.

Máme tedy dvě skupiny příslušníků nové aristokracie, jejichž zájmy míří opačným směrem.

Podobně můžeme sledovat zápas tabákového průmyslu proti průmyslu zdravého životního stylu nebo zápas tradiční energetiky proti firmám vydělávajícím na boji proti (domnělé či skutečné) globální klimatické změně.

Kromě toho zuří nelítostný konkurenční boj mezi firmami působícími ve stejném odvětví, a stejně nelítostný konkurenční boj uvnitř firem. Obecně platí, že ti, kdo něco vyrábějí, jsou slabší než ti, kdo prodávají, domlouvají a komunikují, ale nemusí tomu tak být vždy.

Totéž platí i ve farmacii. Jsou skupiny, které vydělávají na očkování, a tudíž ho prosazují. Ale jsou skupiny, kterým očkování kazí byznys, protože pak prodají méně léků, medicínských přístrojů a pomůcek. A další skupiny, které prodávají vitamíny, a tudíž zase prosazují prevenci. Velmi často se jedná o divize stejných korporací. Výrobci očkování zase soupeří mezi sebou. Všimli jste si, kolik je v tisku článků o vedlejších účincích vakcíny? A všimli jste si, že téměř výhradně varují před těmi, kdo kazí cenu? Očkování u Johnsona vyjde na desetinu toho než u Pfizeru. Je to náhoda? A je náhoda, že úřady zasahují téměř výhradně proti levným vakcínám? Odpověď zní, že můžeme mít různá podezření, ale spolehlivou odpověď se nedozvíme.

Ale vedle toho je tu jasný trend. Ti nejbohatší dále bohatnou. Majetky této vrstvy rostou o desítky procent ročně. Rostly před covidem, rostly během covidu a budou růst po něm. Ne proto, že by tito lidé byli pracovitější, užitečnější nebo kreativnější než ostatní. Bohatnou proto, že podmínky jsou nastaveny tak, aby bohatství přecházelo od obyčejných lidí k nim. Je lhostejné, zda se tomu říká zdanění, emisní povolenky nebo podnikové zisky. Pořád se jedná o převod těch stejných peněz z kapes soustružníků do kapes vrcholových manažerů.

Pod nohama slonů

Otevírá se před námi obraz světa, který je mnohem složitější než centrální řízení, ať už davoskou, bilderbergskou či jinou skupinou. A také chmurnější, protože v něm nevystupují žádní kladní hrdinové.

Ti dole si ale mohou všimnout toho, že občas je výsledek takového zápasu výhodný i pro ně. Je dobré toho využívat, ale také vědět, že je to dočasné. Právě o to by měly být vedeny diskuze. Měly by být vedeny racionálně. Výkřiky typu „myslíte snad, že to s námi korporace myslí dobře?“ by neměly být brány jako argument. Samozřejmě, že nemyslí. Ale nevyplývá z toho, že ta nebo ona strategie je lepší nebo horší. Stejná korporace mi ze stejné chamtivosti prodává vitamíny i očkování. Rozhodnutí je moje.

Můžeme si ale být jisti, že ať bude výsledek jakýkoliv, nová aristokracie jako celek na tom neprodělá. Buď vydělají na vakcíně nebo na lécích a vitamínech. Buď na cigaretách nebo na jejich zákazu. Buď na karanténních opatřeních nebo na jejich zrušení. Buď na lechtivých fotkách nebo na genderové cenzuře. Nesmí to být ale proti zájmům nové aristokracie jako vrstvy. Proto je nepřístupné vydělávat na ochraně hranic, zastavování migrace, podpoře místního podnikání nebo třeba ochraně hranic.

Co by je doopravdy poškodilo, by bylo vrácení aktivit na národní úroveň. Třeba obnovení národního výzkumu a vývoje očkovacích látek. Místní vědci by samozřejmě dál četli zahraniční časopisy, přispívali do nich, jezdili na mezinárodní konference, a možná by si občas sáhli na zahraniční grant. Ale know-how by zůstalo u nás, pod národní kontrolou. Výsledek takového výzkumu by byl důvěryhodnější než dosud, i kdyby Piráti posílali udavačské dopisy do Bruselu třeba každý den.

(zdroj: petrhampl.com)