Všudypřítomná agitace ve prospěch komunistické strany, dělnické třídy či věčného přátelství se Sovětským svazem byla velmi obtěžující, a dodnes na to vzpomínáme s nechutí. I když z toho časový odstup pro někoho udělal celkem zábavnou nostalgickou záležitost.

Přitom dnešní zaměstnanci korporací na tom nejsou lépe, když uvážíme, kolik různých poučení a školení musí absolvovat a jak musí vyjadřovat loajalitu vůči LGBT, klimatickému šílenství nebo nově nadšení nad výhledem na jadernou válku. Jenže mnoho z nich to dělá nadšeně a s hrdostí! To se komunistům nikdy nepodařilo.

V čem je rozdíl? Za bolševických časů byla agitace určena všem vrstvám. Dnes jsou školení politické korektnosti poznávacím znamením, že patříte ke kosmopolitní elitě. Můžete chodit na celodenní kurzy citlivosti vůči LGBT kolegům. Jste tedy něco lepšího než obyčejné lopaty.

Jenže ono to má v sobě prvky budoucí destrukce. Buď musíte nižším třídám umožnit, aby si udržely svojí vlastní kulturu (a tedy se budete potýkat s permanentní opozicí), nebo je taky začnete nahánět na LGBTx školení, a potom se to ty výše nebude odlišovat, a tudíž to pro ně přestane být atraktivní. Můžete to řešit tak, že těm nahoře budete pořád nabízet něco radikálnějšího a ještě radikálnějšího, ale to nemůže pokračovat neomezeně.

(zdroj: petrhampl.com)