Okázalé udavačství se v posledních měsících stalo v podstatě běžnou součástí našeho života. V jistých kruzích je považováno za normální, že se lidé veřejně chlubí tím, že někoho udali, že napsal nebo řekl něco politicky nekorektního a že tomu někomu z celé věci vzešla spousta problémů. Kam ale až paměť sahá, tak udavači, žalobníčci a estébáci se vždy styděli, dokonce i v nejhorších komunistických letech. Když někdo někoho udal, snažil se svůj čin skrývat, protože jeho konání vzbuzovalo ve společnosti přinejmenším rozpaky. Proto je dnes těžké vyšetřit, kdo koho udával. Kdyby se tehdy udavači vychloubali, nehledali bychom dnes pravdu složitě v komunistických archivech. Co se vlastně ohledně udávání s lidmi změnilo? Na položenou otázku se pokusím alespoň částečně odpovědět.

Žalobníček žaluje, pod postelí maluje…

Bývalo zvykem, že když se chtěla holčička zavděčit paní učitelce a přišla žalovat, tak paní učitelka informaci třebas použila, ale snaživé žákyni dala taky najevo, že žalování je něco, co se nedělá. Nikdo ostatně neměl rád žalobníčky, udavače a práskače. Ani rodiče nebývali rádi, že jejich dítě donáší. Zkuste si ale představit stejnou situaci dnes. Snaživá holčička žaluje. Následuje nějaký pokus o korekci jejího chování. Do školy přiběhne maminka. Tvrdí, že její dcera je nepochopena, diskriminována a šikanována. Ředitelka se omlouvá. Učitelka má nepříjemnosti. Je svoláno sezení s psychologem… Jistě každý vidí živě, co by se asi mohlo dít dál. Z dětí, které jsou uvedeným způsobem „podpořeny“, pak vyrůstají jedinci, kteří se svým udavačstvím chlubí. Myslím, že tady ovšem nejde o příslušníky skutečné elity. Máme tady před sebou spíš takovou sluníčkovou druhou a třetí ligu, která se musí snažit, aby na sebe upozornila.

Rodiče ze všech stran slyší, že děti byly po generace vychovávány úplně špatně a od nynějška má být všechno úplně jinak. Na propagandu, která tvrdí, že momentální vládcové jsou skvělí a že by bylo nesmírně nezodpovědné je kritizovat nebo se dokonce snažit o jejich výměnu, jsme zvyklí. Tohle slýchali naši předkové už za císaře pána. Jsme zvyklí i na propagandu, která nás nutí koupit kdejaký nesmysl, který vůbec nepotřebujeme. Dnes máme ovšem co do činění s propagandou, tlačící lidi k diametrálně odlišné výchově vlastních dětí. Výsledkem je, že z nich vyrostou rozmazlení frackové neschopní vyrovnat se s běžnými životními situacemi. Jde o překvapivou výchovnou novinku, které umíme jen obtížně čelit. Zmatek rodičů je posílen tím, že nejsou jasné budoucí parametry prostředí, pro něž své děti vychovávají, a neví se, jaké vlastnosti budou jejich děti potřebovat, aby se v životě uplatnily.

Už troubějí na horách jeleni

Proti jiným dobám se poměry změnily v tom, že úspěch závisí především na schopnosti zalíbit se nadřízeným. Znalosti a schopnosti jsou už vedlejší. Uvedená pravidla platí v korporacích, v politice, ve státní správě, na univerzitách i v redakcích… Dnes nejsou oslavováni ti, kteří dosáhli skvělých výsledků poctivou prací či studiem. Vidět jsou spíše mediální, politické nebo manažerské celebrity, které střídavě fňukají, papouškují politicky korektní slogany a…. žalují. V dobách, kdy se ještě cenila mužnost, odvaha a přímost, občas někdo šel a řekl něco hodně ošklivého nepříteli své skupiny, nebo se s ním nedejbože popral. V kruzích, kde se pěstuje fňukání, intrikování a udavačství, ovšem přímá konfrontace nepřichází v úvahu. K té snad dojde jen za podmínek obrovské přesily, v ideologické bojůvce. Není důvod se ovšem tady domnívat, že se tak stane v režimu jeden na jednoho.

Když Karel Schwarzenberg v roce 2011 rozpoutal kampaň proti Ladislavu Bátorovi a dohnal ho až ke zhroucení, přirovnal tehdy sám sebe k myslivci, který střílí z posedu na jelena. Udavačství tak hraje roli určité náhrady. Všimněte si toho dobře toho obrazu. Jako bychom slyšeli triumfální tón. Dostal jsem ho, xenofoba! A přitom mě to nic nestálo, nic jsem na posedu neriskoval. A přesně takoví jsou ti dnešní „hrdinové“ v uvozovkách.

Snažte se, aby sami udavači věděli

Novodobí udavači spojují kariérismus se zbabělostí. Aktuálně si připadají absolutně nepostižitelní a nemají žádné svědomí, čehož obojího využívají. Proto vybízím: archivujte vychloubání žalobníčků, že někoho udali. Opatřujte jejich přiznání elektronickým časovým razítkem nebo ho aspoň vytiskněte tak, aby bylo vidět internetovou adresu. Vzniklý dokument pak dejte někomu podepsat. Bude existovat společné svědectví a důkaz, který ani po letech nebude možné zpochybnit. Snažte se také, aby sami udavači věděli, že jejich vychloubání někdo archivuje. Velmi rychle se může vrátit doba, kdy bude udavačství opět pokládáno za hnusné, zbabělé a společensky nepřijatelné.