Předseda vlády v něm zdůvodňuje nejnovější plánovaná opatření a mimo jiné píše o tom, že kabinet musí pokračovat ve snižování deficitu veřejných rozpočtů i za cenu toho, že veřejnost ministrům za řadu kroků nezatleská.

Jak ukazuje velmi nízká popularita vlády, nemůže momentálně příliš mnoho ztratit. Pokud se jí podaří vydržet až do konce volebního období, potom má ještě příležitost si pošramocenou reputaci napravit. Těžko se jí to bude dařit ve všech sociálních vrstvách. Představa, že by si dokázala naklonit levicové voliče je nesmyslná.

Její problém spočívá v tom, že dělá maximum proto, aby odpudila i lidi klonící se ke středu či pravé části politického spektra. Když se podíváme na předvolební hesla, tak se nesla v duchu rozpočtové odpovědnosti a také nezvyšování daní. Šlo o sliby, které mohly být voličům z pravé či středové části politického spektra sympatické. Realita je však poněkud jiná. Daně rostou a veřejný dluh rovněž, i když přece jenom pomalejším tempem.

Ministr financí Miroslav Kalousek se v prvním případu hájí tím, že složená daňová kvóta má dokonce v příštím roce o pár desetin procenta klesnout ve srovnání s letošním. Tato informace může být zdánlivě v rozporu s jednoduchou matematikou. K výsledku by se zjednodušeně řečeno mělo dojít tím, že se sečtou všechny daně včetně příspěvků na sociální zabezpečení a vydělí se hrubým domácím produktem. Budou-li schválena navrhovaná opatření vedoucí k růstu daní, potom by se měl jejich objem zvýšit. Zároveň má česká ekonomika spíše stagnovat. Znamená to, že by se vyšší číslo mělo dělit stejnou cifrou a přitom dojít k nižšímu výsledku. Obrazně – pokud dělím padesát deseti dostanu pět. Když místo padesátky dosadím šedesát a dělitelem ponechám desítku, mělo by vyjít šest. V případě složené daňové kvóty vypočítané ministrem financí bychom se však, použito příměru, měli dobrat k číslu dejme tomu 4,7. Takže ve hře se objevují s největší pravděpodobností některé početní triky, které zdánlivě jasný matematický výpočet mění.

Podobně lze nahlížet i na tvrzení premiéra, že hlavním záměrem vlády je především šetřit. Člověk tento výrok může pochopit tak, jak je zvyklý z provozu domácnosti. Při určité hladině příjmů, bude omezovat výdaje. Bude-li delší dobu tak říkajíc v plusu, dlužná částka poroste maximálně o splátku úroků a nikoli o další půjčky. Výše rozdílu mezi příjmy a výdaji potom ovlivní to, jakým tempem bude zadlužení snižovat. Pochopitelně podaří-li se mu vydělat peníze navíc, může se zadlužení zbavit rychleji. Problém českých veřejných financí spočívá v tom, že jejich deficit zatím narůstá ročně o sumu nad hranicí stovky miliard korun. Zároveň se postupně zvyšují daně. Takže cíl hlavně šetřit tím, že při určité hladině příjmů budu snižovat výdaje, se kabinetu plnit úplně nedaří.

Stejně jako předvolební hesla o tom, že neporostou daně. Stačí se ostatně podívat na nejnovější návrhy, které schválila koaliční vláda. Drtivá většina se týká zlepšení rozpočtových příjmů. Stačí namátkou jmenovat růst DPH, prolomení stropů pro sociální a zdravotní pojištění, zvýšení sazby daně z příjmů fyzických osob počítané z hrubé mzdy, zavedení další sazby pro příjmy nad určitou hranicí, zrušení některých daňových slev, růst spotřební daně u určitého typu tabáku, její zavedení u vína a podobně. Seznam těchto opatření promítajících se nejrůznějším způsobem do zvyšování daní je delší, než navrhované úspory.

Nejnovější vládní návrhy tak pouze potvrzují skutečnost, že pro politiky je pohodlnější vymýšlet další způsoby, jak tahat peníze z kapes občanů. Přitom možností existuje stále ještě dost. Jak například upozornil ekonom Aleš Michl v historii se už například zdanily vousy, sůl, klobouky, okna, komíny, hrací karty, hnůj a ještě mnohé další věci. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.