Proč by švýcarská strana měla učinit vstřícné gesto, když v průběhu vyšetřování podivné privatizace Mostecké uhelné společnosti narážela na celou řadu překážek? Ty se týkaly nejenom součinnosti při shromažďování důkazů, ale také v momentu, kdy vyzvala Českou republiku, aby se k trestnímu stíhání připojila. První takováto žádost zamířila do Česka už v roce 2006. Zůstala bez kladné odezvy a podobný osud potkal i opakovanou nabídku. Česká strana tak měla dostatečný prostor se k trestnímu řízení připojit. Švýcaři proto nyní nemají žádný důvod promeškání termínu prominout. Čeští politici a úředníci si toho museli být dobře vědomi a odvolání mělo spíše symbolický význam. Konkrétně mělo částečně zklidnit atmosféru rozjitřenou skutečností, že se představitelé státu staví laxně k vymáhání škody, která by se měla pohybovat v řádu miliard korun.  

Podobné rozčarování vyvolávají i dosavadní výsledky práce orgánů činných v trestním řízení. Ty na rozdíl od švýcarských nic nevyšetřily. Přitom okolnosti, které prodej této společnosti provázely, byly velmi podivné. Zjednodušeně řečeno. Nejprve firma Investenergy získala potají majoritní podíl v Mostecké uhelné společnosti a v roce 1999 rozhodla vláda pod vedením Miloše Zemana a pod vlivem okolností o prodeji menšinového balíku akcií této společnosti. Ty se postupně dostaly do rukou firmy Appian. Jak ukázalo vyšetřování ve Švýcarsku, skrývali se za ní lidé, kteří byli s Mosteckou uhelnou v minulosti spojeni. Zároveň vyšlo najevo, že k privatizaci byly využity finance, které manažeři z uhelné společnosti vyvedli. Konkrétně ty, které získala od státu na rekultivaci krajiny po těžbě. Část z nich prý mohla zmizet na tajných kontech v zahraničí, část mohla posloužit k financování už zmiňovaného obchodu. Případ byl v tuzemsku odložen.  

Nebýt aktivity švýcarské policie, patrně by se o podivnou privatizaci už nikdo nezajímal. Švýcarská strana se k podivným okolnostem dostala kvůli podezření z praní špinavých peněz na kontech u švýcarských bank. Tyto transakce se mimo jiné týkaly i kontroverzního podnikatele Tomáše Pitra. Některé toky peněz zase mířily na účet, ke kterému měl přístup člověk blízký Stanislavu Grossovi. Tyto prostředky mohly představovat provizi za prodej státního podílu akcií. I kdyby skutečně šlo o provizi, byla by její výše značně neobvyklá, protože by převyšovala čtvrtinu celkové ceny. Navíc část těchto peněz směřovala na další účty, ke kterým měli přístup opět lidé mající vazby na Stanislava Grosse. Vzhledem k dopadu této kauzy do politického prostředí může existovat zájem na tom, aby v Česku tento případ vyšuměl do ztracena.  

Není proto překvapením, že v průběhu vyšetřování nebyla česká strana vůči švýcarské vstřícná a házela jí spíše klacky pod nohy. Svědčí o tom i kárná žaloba, které čelí pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula, jeho náměstek Libor Grygárek a jejich dva podřízení. Navrhl ji nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a podal ji ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Žaloba je postavena na tom, že státní zástupci věděli o tom, že mají informovat ministerstvo financí, ale neučinili to. Zároveň neměli být dostatečně aktivní v době, kdy se příslušné podání do Švýcarska připravovalo. Liknavý přístup může posilovat dojem, že v aférách dotýkajících se politiky neexistuje zájem postupovat stylem padni, komu padni.  

Nejnovější spor kolem odvolání – neodvolání Vlastimila Rampuly pak potvrzuje, že jde o důležitý systém, jehož rozbití by významně přispělo k rozpadu systému klientelismu a korupce, který dusí českou politiku a ochromuje standardní fungování demokratického systému v zemi. Právě dění kolem Mostecké uhelné společnosti názorně ilustruje, jakým způsobem.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.