I když se tomu někdy úřady snaží nejrůznějším způsobem vyhnout, objevují se v médiích částky, které jsou státním úředníkům nebo poradcům vypláceny.

Někdy jde o sumy, které vyvolávají rozruch. A to nejenom mezi občany. Stačí připomenout nejnovější spor mezi ministrem vnitra Janem Kubicem a policejním prezidentem Petrem Lessym. Týká se ročních odměn, které obdrželi náměstci Lessyho a policejní šéfové v regionech. Jednotlivé sumy překročily předem stanovený limit a kvůli tomu předal ministr vnitra celou záležitost k prošetření Generální inspekci bezpečnostních sborů. 

Rozruch rovněž vyvolala informace o tom, že odchod kontroverzního úředníka Ladislava Bátory z ministerstva školství doprovázelo odstupné ve výši 250 000 korun. Zatímco v prvním případě porušil policejní prezident podle všeho předpisy a může čelit kázeňskému trestu, Ladislav Bátora dostal podle dostupných informací vyplaceny peníze v souladu se zákony. I v jiných mediálně známých případech nebyly alespoň po formální stránce předpisy porušeny. 

Týká se to i odměn pro vrchní ředitelku kabinetu předsedy vlády. U ní se v poslední době pohybovaly měsíční odměny kolem nebo i nad stotisícovou hranicí. Vzhledem k tomu, že její mzda lehce překračuje třicet tisíc korun a že nejrůznější příplatky atakují padesát tisíc, dostává se spolu s odměnami k celkové sumě, která může být vyšší než příjem premiéra. Petr Nečas to zdůvodňuje mimořádným nasazením. Být pravou rukou předsedy vlády určitě vyžaduje velké množství času, přináší stres a ubírá prostor pro soukromý život. Ani s pomocí tarifních tabulek a možných příplatků nemusí být takováto činnost náležitě ohodnocena.

Odměny by se však měly pohybovat v přiměřených relacích. Už jenom kvůli tomu, že se nejedná o soukromé firmy. Ty pokud si na to vydělají, mohou si vyplácet odměny tak vysoké, jak chtějí. Problém příjmů státních úředníků spočívá v tom, že jsou hrazeny z veřejných peněz. Zároveň není úplně jasné, podle jakých měřítek je výše odměn stanovena. V této sféře je sporné změřit skutečnou výkonnost. Proto není úplně normální, aby tzv. pohyblivá složka výrazně překračovala tu základní. V neposlední řadě v době, kdy vláda hovoří o úsporách, kdy platy nerostou a v některých profesích se reálně snižují, může být příliš štědrá ruku při odměňování vnímána jako provokace.

I když veřejnost si na to už mohla pomalu zvyknout. V médiích se v posledních měsících objevovala celá řada informací o vysokých odměnách. Docházelo k tomu i v momentu, kdy si jednotlivá ministerstva stěžovala na to, že z rozpočtu dostávají málo peněz a že to až ohrožuje jejich existenci. Přitom jak ukazuje realita, tzv. provozní výdaje nejsou nijak kráceny, takže zbývá i dostatek prostředků na odměny. Vzhledem k tomu, že špičkoví odborníci by si lépe měli vydělat v soukromé sféře než ve státních službách, je systém různých odměn a bonusů pro úředníky pochopitelný. Bez toho a za pouze tzv. tabulkové platy by ti skutečně kvalitní nemohli být patřičně ohodnoceni a státní správa by nemohla dobře fungovat. 

Problém je v tom, že o dobré práci většiny úřadů lze pochybovat a tučné odměny často míří do kapes lidí, u kterých proto neexistuje pádný důvod. Spíš to vypadá na snahu přilepšit ze státní pokladny těm, kteří jsou k danému ministrovi nebo jinému šéfovi loajální, anebo jsou ve funkcích na základě politických nominací. Není proto překvapením, že několikanásobně vyšší prémie než šéfové resortů mohou brát jejich nejrůznější náměstci, nebo poradci. Zkrátka ve státní správě se s výplatami peněz zachází poněkud svérázně. 

Nic proti přiměřenému a klidně i vysokému odměňování státních úředníků. Mělo by ale k němu docházet na základě jasně daných pravidel, která by byla snadno a veřejně kontrolovatelná. Zabránilo by to vyplácení bonusů za stranickou příslušnost, za loajalitu, nebo za mlčení.  

Publikováno se svolením vydavatele.