To říkají banky samy o sobě v reklamách a souhlasí s tím i řada ekonomických teoretiků. Prostě banky rozumí byznysu a vždy přispěchají tam, kde se dají peníze nejlépe využít. Tím jsou důležitým převodovým kolem stále rostoucího blahobytu.

V posledních letech se o zmíněných superlativech pochybuje. Nejpozději pád banky Lehmann Brothers ukázal, že banky na svůj úkol financovat všeobecný blahobyt vždy nestačí. Banky se naopak staly zátěží pro státní rozpočty různých zemí, které je musely zachraňovat před krachem.

Finanční krize roku 2008 tedy oslabila státní rozpočty a zároveň přinesla poučení, že se banky musí chovat opatrněji a své peníze lépe hlídat.

Tento týden se ovšem objevila pozoruhodná zpráva. Tuzemské banky Česká spořitelna a Komerční banka vyplatí svým akcionářům dividendy v celkové výši patnáct miliard korun. Staly se tak nejvýnosnějšími podniky svých mateřských společností, tedy rakouské Erste a francouzské Société Generale. Spořitelna zajistila své matce dokonce většinu jejích zisků.

Z toho zůstává rozum stát. Možný výklad říká, že západoevropské banky mají prostě potíže způsobené tím, že na hodnotě ztrácejí dluhopisy některých zemí eurozóny. Obezřetnější tuzemské banky si své peníze hlídaly lépe, a proto jsou jejich výsledky v pořádku.

Otázka zní: Proč to ale máme platit všechno my?

Nová strategie opatrnosti totiž vypadá v podání českých bank následujícím způsobem.

Na mezibankovním trhu si mohou půjčovat za půl procenta, to jim zaručuje Česká národní banka. Zároveň nakupují státní cenné papíry. Na tom vydělají bez jakéhokoli rizika slušné peníze. Například dluhopisy s desetiletou platností vydělávají tři procenta ročně, čistý zisk tedy dosahuje dvě a půl procenta. Před krizí se banky spokojily s procentem.

Z pohledu státu je tento obchod výhodný, protože má stále k dispozici peníze za relativně slušný úrok. Úroky sice zvyšují státní dluh, to ovšem zaplatí daňoví poplatníci.

Obyvatelé a firmy jsou na tom ostatně ještě hůře, pokud něco vyřizují v bankách sami. Když uložím peníze u banky, dostanu v průměru něco přes procento, když si v bance půjčím, platím čtrnáct procent. Bankéři tak v průměru vydělávají třináct haléřů na každé koruně od běžného občana, ještě před krizí to bylo jedenáct procent. Eurostat vypočetl, že kromě Lotyšů a Maďarů, tedy zemí, které během krize fakticky zkrachovaly, platí Češi za půjčky nejvyšší úroky v celé Evropě. Výjimkou jsou hypotéky se státní zárukou, při kterých banky půjčují za čtyři procenta ročně. Před krizí to bylo v průměru o procento navíc. Přesto banky víc vydělávají. Mohou si totiž půjčit peníze na mezibankovním trhu, kde stát garantuje půlprocentní sazbu. Na každé koruně z nově poskytnuté hypotéky tak stát ročně vydělává jako na státních dluhopisech, o procento a půl víc než před krizí.

Na půjčkách podnikům banky vydělávají zhruba o procento méně než na hypotékách, je to ale také o procento víc než v roce 2007 nebo 2008.

Nutno připomenout, že při průměrné sazbě jednoho procenta za každý vklad u banky, přicházejí střádalové letos vinou inflace o víc než dvě procenta uložené částky.

Pod záminkou opatrnosti tedy zahraniční vlastníci tuzemských firem vydělávají víc peněz, které stahují od zdejších občanů buď v přímých obchodech, anebo prostřednictvím státu. Možná je Česko příkladem toho, jak se změnilo chování bank v celé Evropě. Z pohledu republiky je pak smůla, že všechny velké banky mají zahraniční majitele, protože se jejich výnosy ztrácejí někde v nenávratnu, kde mateřské firmy českých dcer dělají své neúspěšné obchody.

Vážnější je situace z pohledu celé ekonomiky. Nepřekvapuje, že za nevýhodných podmínek si podniky i domácnosti méně půjčují. Objem spotřebních úvěrů klesá už od loňského srpna, protože se lidé chtějí co nejdříve nevýhodných dluhů zbavit. Objem hypotéčních půjček sice roste, což je celkem přirozené, protože těch se najednou zbavit nejde. Růst však zpomaluje a za posledních dvanáct měsíc rok dosáhl pouze čtyř a půl miliardy. V krizovém roce 2009 to bylo sedm miliard, před krizí v roce 2007 čtrnáct miliard.

Tím se zpochybňuje optimistické pravidlo, podle kterého banky slouží tomu, aby vyrostl všeobecný blahobyt. Bez bank a půjčování jako takového to nejde, ovšem současná praxe není z pohledu České republiky ani trochu taková, aby se dalo spekulovat o tom, že banky důmyslně přesouvají peníze na místa, kde to nejvíc prospívá všeobecnému blahobytu. České banky dělají minimálně některé kroky, kterými pomáhají škrtit domácí spotřebu i podnikové investice.

Není pochyb o tom, že by se měli představitelé tuzemské politiky zamyslet nad tím, jestli se současnou pozicí bank něco nepodniknout. Například zavést po vzoru ostatních států bankovní daň. Bylo by to jen spravedlivé, když už banky neplatí daň z přidané hodnoty. A zvýšit úroky, pokud by chtěli zachovat současný zisk, už při jejich současné výši nemohou. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty