České republice vládnou bankéři. Nejde snad o konkrétní banky, ať už zahraniční nebo cizí. Jde o anonymní subjekty finančních trhů, kteří nakupují české vládní dluhopisy. V jednotlivých finančních centrálách prostě sedí úředníci, kteří počítají náklady, výnosy, rizika a šance vydělat při nákupu cenných papírů českého státu.

Jednoduše studují globální čísla o tuzemské ekonomice, srovnávají tato čísla, a pak se rozhodují, za jaké úroky a v jakých objemech jsou ochotni nakoupit zdejší státní dluhopisy.  

Současná vláda rozpočtové odpovědnosti právě spoléhá na to, že se k těmto úředníkům dostanou natolik dobrá čísla, že budou Čechům půjčovat potřebné částky za slušný úrok. Při bilionovém zadlužení českého státu je pochopitelně důležité, jak vysoké úroky se za dluhopisy platí. Každé procento navíc znamená ročně desítky miliard korun.  

Snaha vlády zlepšit údaje o rozpočtovém deficitu má tedy jasnou logiku, v každém případě však záleží na tom, jakým způsobem se úspory provádějí. Anonymní úředníci totiž nepodléhají emocím. Česká snaha o úspory jim může být jakkoli sympatická, přesto nekoupí ani jeden cenný papír, pokud na něm jejich finanční centrála nevydělá. Úspory se tedy nesmějí provádět tím způsobem, který by zároveň znehodnotil výnosy dluhopisů pro finanční investory.  

Právě v tom tkví současné hlavní riziko pro státní finance a pro vládní úspornou strategii.  

V Evropě existují různé kategorie států. Některým finančníci zvláště v neklidných dobách půjčují, i když na tom reálně tratí. Například německé desetileté dluhopisy se kupují s úrokem pod dvě procenta.  

Základní úroková sazba na mezibankovním trhu přitom činí v eurozóně přesně jedno procento. Když tedy banky půjčí německému státu, vydělají necelé procento. To není mnoho v situaci, kdy inflace přesahuje procenta dvě.  

Jinými slovy, banky půjčují německému státu, protože mu důvěřují, že jejich peníze ohlídá naprosto spolehlivě. Když budou mít část peněz uloženou na tak bezpečném místě, pak se mohou s klidným svědomím pustit do odvážnějších obchodů slibujících vysoký zisk.  

Zemích s tak dobrým kreditem jako Německo existuje v Evropě jen pár, konkrétně Švédsko, Dánsko, Británie, v menší míře ještě Finsko a Nizozemsko.  

V dalších zemích už finančníci nepůjčují tak rádi a zpravidla chtějí, aby výnosy dluhopisů přinejmenším v dlouhodobé perspektivě vyrovnaly inflaci. V této kategorii najdeme Rakousko, Francii, Belgii, Slovensko.  

Následují země, kde si finančníci nechávají ve výnosech platit riziko, že se státní pokladna dostane do nesnází a že nebude schopna úroky splácet. V této kategorii podle očekávání najdeme středomořské státy v čele s Itálií a Španělskem, vedle nich ještě Irsko.  

Česká republika patří do speciální kategorie východoevropských zemí, které nepřijaly euro a které světové finanční trhy ještě neberou dost vážně. Zvláštností těchto zemí je fakt, že jejich centrální banky stanovují základní úrokovou sazbu podle svého uvážení, s větším či menším ohledem na základní sazby Evropské centrální banky.  

Východoevropské státy mají dvě různé strategie. Země jako Polsko, Rumunsko a Maďarsko platí za dluhopisy vysoké úroky ve výši pěti až devíti procent. Zároveň ale mají vysokou základní úrokovou sazbu. Banky tedy na první pohled hodně vydělávají a stát hodně ztrácí, ve skutečnosti ale nejsou ztráty ani výnosy tak velké.  

Češi a Bulhaři volí jinou cestu, jejich národní banky totiž stanovily nízkou základní úrokovou sazbu, která přispívá k tomu, že se úroky za dluhopisy neplatí příliš vysoko. Konkrétně Češi platili v březnu tři a půl procenta.  

Právě tato cesta k získání laciných půjček je ohrožena vládními úspornými reformami. Inflace je vysoká v celé Evropě vinou zdražování ropy a potravin, v Česku ale vinou zvýšení daně z přidané hodnoty překročila čtyři procenta, což se jinak stalo jen v Maďarsku a Estonsku.  

Úředník ve finanční centrále se tedy musí nutně zamyslet. Pokud koupí české dluhopisy s úrokem, který nedosahuje míry inflace, pak přivodí své bance okamžitou ztrátu. A Česko přece jen není Německo, aby se na něj dalo spoléhat jako na bezpečný přístav pro zaparkování nezbytných rezerv. Úředník si pochopitelně uvědomí, že současná míra inflace za rok poklesne a že se na českých dluhopisech s výnosy pod čtyři procenta nakonec asi vydělá, jeho nadšení k nákupům však jistě ochladne. Úspory české vlády tak mohou paradoxně zvýšit náklady na financování státního dluhu.  

Tím spíše, když zdejší vláda bankovním investorům rozhodování neusnadňuje. Vyšší míru inflace bude i v příštím roce držet další plánovaný nárůst DPH, který je prý při další cestě úspor nezbytný. Proto se výdělek z českých dluhopisů pro bankéře ještě odloží.  

Tabulky o úrokových sazbách dluhopisů budou tedy v příštím měsících hodně zajímavé a dramatické čtení, které může už brzy přinést jasnou informaci, jestli měla vládní úsporná politika očekávaný efekt.

Publikováno se svolením vydavatele.