Církevní restituce jsou okrajové téma pro každou vládu, sociální demokraté jenom musí pro své voliče sehrát přesvědčivý souboj s církvemi žádostivými majetku. Ovšem ke konfliktu v koalici sociálnědemokratická stínohra nestačí, lidovci prostě řekli, že je téma nezajímá, ať si sociální demokracie s církvemi dohodne, co uzná za vhodné.

Spor o daně je také překvapivě málo dramatický, nakonec ale není divu. Změnit daně se stihne nejdříve od roku 2015 a tak bude na podrobné dohody ještě nejméně šest měsíců. Během té doby se navíc může zjistit, že stav rozpočtu je úplně jiný než se myslelo, tedy zřejmě o dost horší. Tím odpadnou všechny úvahy o snižování jakékoli daně a vládní strany naopak mohou být donuceny, aby nějaké daně přece jen zvýšily, samozřejmě se bude říkat, že jen dočasně.

Daňová progrese je umělým tématem. Pravice se tvářila, že progresi odstranila rovnou sazbou daně z příjmu, progrese však byla zachována stejně strmá, jako před Kalouskovými reformami v roce 2008, protože ji zajistila zvýšená sleva na daňového poplatníka a jeho rodinné příslušníky. Pokud chce sociální demokracie progresi znovu zavést, tak vlastně nemusí dělat vůbec nic.

Sociální demokracie, ANO 2011 a lidovci nemají v zásadě žádné téma, na kterém by se mohly vážně pohádat. Tento fakt může být zárukou, že se vláda rychle složí, zároveň ale může být potvrzením, jak se politika vyprázdnila, protože žádná ze stran nemá programové téma, za které by mělo smysl bojovat.

Pravda to je ovšem jen do určité míry. Strany oslovily voliče programem či postojem ke konkrétním problémům. Voliči při svém výběru očividně váhali, nakonec ale umožnili vznik pouze jedné tříčlenné koalice. Zmíněné tři strany mají v programovém ohledu stejný přístup k současným poměrům. Dosavadní vládní koalice podle nich příliš škrtila ekonomiku, mzdy i důchody, a proto je třeba lidem pomoci. 

Nejde o to, jestli se strany zastávaly nebo nezastávaly chudých, jejich rétorika ale oslovila střední třídu, tedy občany, kteří si zvykli na určitou úroveň spotřeby, teď se však cítí ohroženi. Z pohledu těchto občanů je nezbytné vládní politiku změnit z dosavadních bezmyšlenkovitých úspor podle hospodářského programu, který podporuje ekonomický růst. Svým způsobem se nemohly dosud nevládní strany při své nabídce voličům netrefit, nemohou se tedy dostat ani do programových rozepří. Ve slibech, že se otočí kormidlo hospodářské politiky, si stačilo zachovat určitou uměřenost a nepřehánět to s radikální rétorikou, jako to přeháněli komunisté a hnutí Úsvit.

Z toho ještě nutně nevyplývá, že strany opravdu mají program, a právě v tom může být hlavní slabina případné koaliční dohody. Vědí tři kandidáti na vstup do vlády, co vlastně chtějí dělat s neprůhledným rozpočtem, strnulou státní správou a nevýkonným systémem sociální podpory? Na odpověď se zatím čeká.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.