Dají se očekávat také další výpadky, které se týkají údajně nezodpovědných vládních plánů na zvýšení daně z přidané hodnoty. Namísto letošních sazeb 14 a 20 procent by měly dosáhnout patnácti a jednadvaceti procent. Podle rozpočtu by měla tato operace vynést dvacet miliard navíc, podle odborových expertů nevynese navíc ani korunu.  

Pochopitelně odbory varují před tím, aby vláda vyhazovala peníze nepříliš povedenou penzijní reformou nebo církevními restitucemi.  

Stojí za pozornost, že do detailu stejnou kritiku už předstoupila skupina vzbouřených poslanců ODS v čele s Petrem Tluchořem a Markem Šnajdrem. Přesto není třeba odbory podezírat z domluvy s pravicovými poslanci, anebo pravicové zákonodárce z náhlé levicové úchylky. Ve svých alternativách k rozpočtové strategii totiž odbory doporučují vládní investice a poslanci naopak škrty ve vládní výdajích, tedy na první pohled protikladné kroky.  

Nejblíže pravdy je zřejmě shrnutí, že rozpočtové chyby jsou natolik nápadné, že je nemůže přejít žádný z vládních kritiků. Zároveň ale platí, že není úplně jasné, jak stanovit alternativní směr rozpočtové politiky, pokud bychom chtěli opustit cestu premiéra Petra Nečase nebo ministra financí Miroslava Kalouska.  

Do značné míry totiž není možné přestat spořit. Nemusí se nám líbit, jak vláda škrtá po jednotlivých položkách výdaje státu a jak po malých krocích utahuje daňové šrouby. Obecně vzato ovšem tento postup není nijak výjimečný a používají ho všechny vlády, které se rozhodly k sanaci rozpočtu.  

Zároveň se dá do značné míry odmítnout kritika, že dosavadní postup úspor prokazuje jejich neúčinnost. Nastavení rozpočtu se v mnoha ohledech zlepšuje, pouze se neplní jeho příjmy. Není to vždy jen příliš optimistickým odhadem ekonomického růstu. Každá sanace rozpočtu přinese určité zpomalení ekonomiky a první kroky jsou vždy nesmírně nepříjemné. Všechno bude v pořádku, až se ekonomický růst obnoví.  

Věcná kritika jednotlivých kroků je určitě správná. Není příliš rozumné, když se v období úspor vláda usnese, že začne posílat miliardy soukromým fondům, které za ně budou nakupovat dluhopisy různých států. Vyrovnání s církvemi je ve skutečnosti velkorysým darem, který by si Češi mohli v období krize odpustit. Oslabovat v této chvíli ekonomiku po několikáté za sebou zvýšením daně z přidané hodnoty, je skutečně sporné, zvlášť když se podniká s reálnou vyhlídkou, že nepřinese očekávaný výnos.  

Jenže i ve chvíli, kdy vláda všechny zmíněné kroky odvolá, tak nedojde k takovému zlepšení rozpočtové bilance, k jakému se Nečasova vláda na mezinárodním fóru zavázala.  

Sanační politika není jen cestou k záchraně rozpočtu, ale má i svou odvrácenou stranu. Pokud sanace nevyjdou, tak se státní rozpočet zhroutí. Cena za půjčování peněz se zvýší a stát se pak neobejde bez přímé zahraniční pomoci.  

V této chvíli jsou navržena opatření na zvýšení rozpočtových příjmů a snížení některých výdajů, jsou však v mnoha ohledech oprávněně kritizována. Pokud se kritické vize naplní, tak Česko nedosáhne slíbených rozpočtových cílů a ztratí na pověsti rozpočtově ukázněného státu.  

Alternativou je ale zatím pouze náhlá změna úsporného kurzu, kterým Česká republika opustí svou dosavadní rozpočtovou politiku. Tím může Česko ztratit v očích zahraničních investorů ještě víc. Po sečtení výhod a nevýhod se tedy zdá, že menším zlem bude pokračovat v dosavadní vládní politice, a když to nejde jinak, tak třeba schválit daňový balíček včetně vyšší sazby daně z přidané hodnoty.  

V této chvíli samozřejmě platí, že všechno může skončit špatně. Výběr daní se nedaří mimo jiné i vinou stále rostoucí neukázněnosti daňových poplatníků. Ekonomika se opravdu může propadnout i v příštím roce přesně tak, jak to předpovídají odbory. Jejich varovný hlas koneckonců není ojedinělý. Tím se ještě zhorší bilance rozpočtu a hlavně se ještě víc zhorší nálada spotřebitelů. Další rok tedy může být horší než ten letošní, taková je vlastně hlavní zpráva, kterou si lze odnést z analýzy odborů nebo třeba České národní banky.  

Pro značnou část populace pak může být značně bolestné vydržet další propad. Zatím však neexistuje alternativa a tak nezbývá, než věřit, že se poměry přece jen obrátí k lepšímu, že ekonomika začne růst a že se zlepší stav státního rozpočtu i rodinných financí. Každý se dnes prostě musí sám sebe zeptat, jaké má ještě rezervy. V příštím roce je zřejmě bude potřebovat.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele