Naposledy tento verdikt připomněly údaje o spotřebě domácností, ze kterých vyplývá, že také letos klesla reálná spotřeba o jeden a půl procenta. To je mimořádně zarážející fakt, protože zároveň v prvních třech čtvrtletích roku 2012 příjmy rodinám rostou, reálně, tedy po odečtení inflace, o dvě procenta.

Kdyby lidé utratili jen to, co vydělali, neměla by tuzemská ekonomika žádné potíže.

To se však nestalo, protože Češi místo utrácení splácejí staré dluhy a spoří. Jeden Čech dá takto stranou patnáct set korun měsíčně, což je ohromná částka, od které se pochopitelně počítají i hypotéky.

Dalo by se říci, že Češi spoří na horší časy, které svým spořením sami přivolají.

Zní to naprosto nesmyslně, o to je víc varovný fakt, že nejde o pouhou novinářskou fabulaci, ale nedávno publikovanou statistiku. Zdejší obyvatelstvo svými úsporami prostě reaguje na jakékoli kritické období.

Zřejmě v tom hraje významnou rolu dlouhá zkušenost generací, že když bude špatně, tak to vydrží hodně dlouho.

První vlnu spoření a splácení půjček vyvolala v roce 2008 daňová reforma z pera ministrů vlády Mirka Topolánka. První velké zvýšení dolní sazby DPH, tedy první zdražení vedlo k tomu, že každý Čech nechal měsíčně v bankách tisíc korun. To se nezměnilo ani během následující finanční krize, při níž rodinám ani neklesly příjmy. Úspory se neměnily ani v letech 2010 a 2011, kdy vlády Jana Fischera a Petra Nečase hlásaly úsporný kurs, a tím nepřímo podpořily i rodinné úspory. Už tehdy omezovali svou reálnou spotřebu.

Obavy z budoucnosti se tedy letos ještě prohloubily. Došlo totiž k druhému zdražení a na to Češi umějí reagovat jediným způsobem. Šetřit se začalo tempem ještě o polovinu větším než v minulých letech.

Teď otázka zní, do jaké míry má smysl vysvětlovat obyvatelstvu, že se přece jen vyplatí víc utrácet. Ekonomické vyhlídky na příští rok nejsou skvělé, navíc se opět bude zvyšovat, byť mírněji, daň z přidané hodnoty.

Přitom nejde vyloučit, že obchodníci nebudou zdražovat třeba ještě víc, protože vláda jim vyšší sazbou DPH poskytla alibi.

Podněty k šetření tedy přicházejí do rodin zvenku. Teoreticky by se dalo říci, že lidé by nešetřili, kdyby neposlouchali, co jim z médií hlásí politici, ekonomové a komentátoři. Tady už není daleko ke spekulaci, že jde o nějaké mimořádné spiknutí, které má za účel občany této země vystrašit. Teoreticky by mohl za tím stát nějaký zahraniční nepřítel, kterých měli nakonec Češi ve svých dějinách spoustu, bohužel tuto spikleneckou teorii by málokdo bral vážně. Ostatně se nabízí věrohodnější obraz nepřítele, kterým jsou banky.

Nechme nadsázky a připomeňme, že úsporami občanů bohatnou právě banky. Teoreticky by mohly získané peníze investovat nazpět do ekonomiky. Skutečně jsou podnikatelské úvěry v Česku dostupné jako málokdy v dějinách. Při současném ekonomickém ochlazení o ně ovšem není úplně velký zájem.

Lidé si také nepůjčují. Důvodem však není jen obava z budoucnosti a z dalšího zdražování, ale možná v první řadě vysoké úroky. Když si běžný člověk půjčí nějaké peníze na spotřebu, dostane od banky patnáctiprocentní úrok, a to se pak půjčování příliš nevyplatí. Pokud naopak peníze do banky uloží, dostane úrok na úrovni jednoho procenta. Při tříprocentní inflaci se mu tedy bankovní vklady znehodnocují. Banky si navíc mohou půjčit na bankovním trhu, kde se rozhodnutím České národní banky blíží základní sazba k nule. Proč by bankéři dávali občanům lepší úrok.

Kdo by tedy utrácel, když si nemůže na spotřebu půjčit, a pokud si půjčí, tak ho kromě nejistých vyhlídek ekonomiky straší i vysoké úroky. Pokud by si chtěl vybrat úspory, tak náhle zjistí, že ztratily na své ceně.

Samozřejmě banky dělají dobře, že se svými penězi hospodaří tak opatrně, dnes je však jisté, že to s opatrností přehánějí. Eurostat informuje, jaké úroky banky počítají občanům za překročení úvěrů. V Česku to je osmnáct procent, třetí nejvyšší sazba v Evropské unii.

Bankéři rozhodně nechtějí nikomu škodit. Přesto svou strategií vytvářejí nepříznivé prostředí, kde se prostý občan a spotřebitel nemůže cítit dobře. Ekonomické vyhlídky jsou mizerné, pokud si půjčím u seriózní banky, tak platím patnáct procent a se splácením peněz budu mít problémy. Mohu si najít nějaké méně seriózní věřitele, tam však budou úroky ještě větší. Až nebudu schopen splácet ani jim, mohu očekávat exekutora, který mě bez velkých cirátů připraví o střechu nad hlavou.

Lidé mají strach, tento jejich strach ale nabízí dobrý byznys pro ty, kdo se nabízejí, že jejich peníze ohlídají za minimální, třeba záporný úrok. A zároveň je možné při půjčkách nasadit jakýkoli úrok, ustrašení lidé zaplatí cokoli.

Není to tedy jen historickou zkušeností či národní povahou. Lidé jsou prostě pod tlakem institucí, aby neutráceli. Neutrácejí tedy.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele