Na 26.schůzi Výboru pro mediální záležitosti (VMZ), bylo totiž zcela jasné, že plátci veřejnoprávních poplatků mají po žížalkách a že už jim nepomůže ani zázrak. Zázraky, zejména v politice se prostě nedějí. Tam hovoří jasná čísla.

Na VMZ to znamenalo, že veškeré, víceméně systémové, návrhy na změny ve „velké“ novele mediálního zákona hlasováním ve Výboru neprojdou. Vládní strany válcovali ty opoziční 9 ku 5. Nemuselo by to tak být. Naději vyvolávala především první zářijová schůze Výboru, dvacátá pátá v pořadí, která byla pro předpokládaný velký zájem přeložena do jiné, větší místnosti ve Sněmovní 4. Ani to nestačilo. Do místnosti se snažil dostat každý, kdo v mediálním byznyse něco znamená nebo se o něj profesionálně zajímá. Část zájemců musela dokonce sedět či stát ve dveřích a na chodbě před zasedací místností, někteří netrpělivější to vzdali.

Osobně mě exkluzivní účast skoro všech zainteresovaných potěšila, ale přišla z hlediska vývoje a schvalování mediální novely, pět minut po dvanácté. Bohužel. Výčtem hostů, množstvím jejich fundovaných připomínek, a především evidentnímu odhodlání promluvit do procesu schvalování vládního návrhu zákona (kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu) byl viditelně zaskočen i ministr kultury Baxa. Ten si evidentně myslel, že to bude obvyklá hladká jízda močálem černým kolem bílých skal, jak mu údajně tvrdili kolegové poslanci z ODS. Ve finále to ale bude jízda močálem černějším a hlubším, než předpokládal. Přitom stačilo jediné. Podobně exkluzivní schůzi všech zainteresovaných svolat před rokem. Neválcovat opozici, která se probudila pozdě, ale přeci, a především diskutovat se zástupci plátců veřejnoprávních poplatků a komerčních médií.

Jak už jsem napsal dříve, z hlediska běžného plátce poplatků to dlouho vypadalo, že zejména komerční televize „jdou jako ovce na porážku“ (čest výjimkám jako je právník Pavel Kubina z AKTV resp. FTV Prima). Přitom, kdo už by měl stát v prvních liniích boje za své diváky než Nova a Prima? Nedochází jim, že když si jejich televizní divák bude muset zaplatit další navýšení poplatku i když na ČT nekouká, tak si například rozmyslí investici do placených streamů komerčních subjektů? Nebo je za tím něco jiného? Jedno je jisté. Tato nečinnost (či polovičatá činnost) se komerčním vysílatelům vrátí jako bumerang.

Ve veřejném prostoru funguje i web stoppoplatkum.cz, za kterým stojí Aliance pro rodinu, která se dlouhodobě věnuje neveřejnoprávnímu chování České televize a jako jediná organizace kontinuálně zastupuje tu pravicovější část televizních poplatníků. Na jejich stránkách je stručně a jasně vysvětleno proč nenavyšovat televizní poplatky a můžete zde podepsat i petici. Devízou webu Stop poplatkům je především vyvrácení mýtu, zhusta medializovaného vládní garniturou a jejich podporovateli, o tom, že navýšení poplatků veřejnoprávním médiím „je přeci pár korun, které nikoho nezabijou“. Jistě, poslanci, se svými stotisícovými platy, to určitě ani nepocítí. Ale plátci poplatků jsou za Zákona všichni, tedy i nízkopříjmové skupiny, pro které je i stokoruna někdy rozdíl mezi tím, jestli nakrmí své rodiny nebo ne. Tady platí ono známé „sytý hladovému nevěří“. Navíc dost pochybuji, že by lidé žijící „z ruky do huby“ sledovali hlásnou troubu vládní propagandy - tedy veřejnoprávní zpravodajství, kde je vše zalité sluncem a navrch namazané Nutellou.