Je nás málo, nemá kdo pracovat, nemá kdo pracovat na důchody, na obranu, na zdravotnictví, na školství. Tak nevím, v roce 1900 bylo nás Čechů vlastně stejně, jako letos. V Evropě nás bylo tehdy asi 383 milionů obyvatel, letos to je asi 738 milionů. Tak kde je jaké vymírání?

Budu-li listovat v dějepise, pak zjistím, že tihle Evropané dokázali od starověku do dvacátého století obohatit svět spoustou nových technických řešení, záplavou skutečně uměleckých děl, knih zábavných, poučných i odborných, dokázali objevit a zmapovat svět, dokázali se dostat do vesmíru. Euroatlantická civilizace, kam počítám celou dříve katolickou a protestantskou Evropu, Spojené státy a Kanadu, Austrálii a Nový Zéland a také pochopitelně Izrael, to je zdroj neuvěřitelné invence, pracovitosti a také síly. Pokud si dokážeme srovnat v hlavě, že počátkem tohoto úspěchu byla především funkční rodina, vědomí sounáležitosti (ať v obci, zemi či církvi či v tom všem) a poctivá práce doplněná odvahou a zvídavostí, vzdělaností, pak nic nebrání tomu, abychom v tom nemohli pokračovat.

Bohužel snaha přetvořit Evropu v království neomezené vlády kartelů a vysokých úředníků bez vlasti a původu nějaké renesanci národů a jejich společenství nepřejí. Jim funkční a v zásadě soběstačná rodina je významnou překážkou. Potřebují jen masu lidí závislých na dávkách (jak příznačné), dotacích a grantech. Ta se snadno ovládá. Setrvačnost dění je veliká a tak i přesto, že některé země začínají euroatlantickou civilizaci co do materiálního blahobytu (pro některé) dohánět, není tomu tak ve vědě, výzkumu a inovacích. Sice stále slyšíme o obrovském pokroku v Číně a jinde v Asii, hovoří se dokonce o zázraku, stačí však návštěva knihovny Patentového úřadu a srovnání počtu patentovaných a licencovaných vynálezů podle místa původu a tahle informační bublina dost podstatně splaskne. Euroatlantická civilizace stále vede svět kupředu. Zatím.

Přesto novodobá šlechta vysokých evropských komisařů a úředníků stále tvrdí, že bez přistěhovalců bídně zahyneme. „Dovoz“ pracovní síly není vzhledem k tomu, kdo k nám přichází, levná záležitost. Teoreticky by si měli tito lidé osvojit jazyk, kulturu nové vlasti (pokud ji za svou vlast jsou vůbec schopni považovat), získat nějakou kvalifikaci. A nic si nenamlouvejme, naprostá většina příchozích neumí prakticky vůbec nic.

Dovolím si proto učinit podivný návrh. Co kdybychom všechny peníze, které tahle záležitost stojí, dali mladým rodinám, aby mohly mít více dětí? Co kdybychom vytvořili podmínky pro vlastní růst, co kdybychom přestali rozvracet přirozené rodinné vztahy? Co kdybychom přestali zvýhodňovat vše, co rodinu dehonestuje? Bude to chtít tak trochu upravit žebříček hodnot a uvědomit si, co je základní a nezbytné a co je sice příjemné, přesto však vedlejší a vlastně nepodstatné. Je nutno přehodnotit závažnost jednotlivých odvětví lidské činnosti, tedy zemědělství, průmyslu, služeb, dopravy, vzdělávání, vědy a kultury. Co je důvodem dnešního opovržlivého přístupu k rodině? Už její pouhá existence. Kvalitní, soudržná a velká rodinná pospolitost je svým způsobem zcela soběstačnou společenskou jednotkou, což pro levičácké vládnoucí vrstvy není žádoucí. Jedině osamocený jednotlivec bez spojení s okolím, plně závislý na systému, schopný komunikovat jen s technikou, nikoli jinou lidskou bytostí, je tou pravou materií pro ovládnutí. A teď víme, komu se ničení instituce rodiny tak moc hodí a líbí.

Petr Mrázek
Praha 6