Myslím, že v demokracii, která je ze své povahy pluralitní, taková výsadní role sjednotitele není možná a snad ani není potřebná. Postačí, když hlava státu (někde prezident, jinde premiér) střeží nikoli mocensky, ale symbolicky samu demokracii a dle svých možností napomáhá politickému řešení stávajících rozporů, případně konfliktů. To ale nedokáže politik, který má potřebu společnost rozdělovat nebo dokonce – promiňte ten nehezký výraz – antagonizovat.  

Myslím, že právě toto je náš český případ. Dokonce dvakrát po sobě. Ponechávám stranou otázku, nakolik pánové Klaus a Zeman zosobňují politickou pravici nebo levici. Za důležitější pokládám fakt, že oba trpí velikášským komplexem, čímž společnost rozdělují, dokonce (znovu promiňte) antagonizují. V očích jedněch získávají tzv. charisma, zatímco v druhých vyvolávají nechuť, ba zášť. Takto rozdělená společnost pak není schopna řešit stávající rozpory politicky, tedy dialogem a kompromisem.  

U obou zmíněných pánů to lze ilustrovat tím, jak každý z nich naložil se svou vlastní politickou stranou. Jeden ji založil, druhý ji vyvedl z bezvýznamnosti. Zprvu se zdálo, že se obě – tj. ODS a ČSSD – ujmou rolí, jaké v demokracii příslušejí politické pravici a levici. Zda se tak stalo? Částečně snad ano – říkám to s maximální dávkou benevolence. Obě strany však měly od svých vůdců nevyslovené pověření být nástrojem jejich osobní ambice. Když se ukázalo, že se to přestává dařit, oba uražení vůdcové své výtvory okázale opustili. Dodejme, že oba jim pak neustále škodili. – To se sice v politice stává, ale spíše u nevýznamných straniček žijících jepičím životem někde na okraji politického spektra. U nás se to přihodilo dvěma voličsky nejsilnějším stranám.  

Pánové Klaus a Zeman se ocitli v čele svých stran nikoli jako samozvanci. Vyhověli jejich potřebě mít v čele silnou a vlivnou osobnost. Jejich autorita a nekritičnost však podvazovala v jejich stranách procesy myšlenkového zrání. A když jejich charisma přestávalo působit a oni je opustili, zanechali je v neutěšeném stavu. Pokaždé v jinak neutěšeném. Myslím, že ODS podlehla klausovské formaci víc. Je to znát na její programové neujasněnosti a na nedostatku slibných osobností.  

Naproti tomu se ČSSD zbavila Zemana ve stavu spíše rozhádaném, ale to jí zůstalo. ODS dnes působí dojmem ztráty vitality, zatímco v ČSSD panují závažné vnitrostranické spory. ČSSD vitalitu neztrácí, jejím pohonem je sociální napětí v české společnosti. Mnozí však cítíme (domnívám se, že právem), že Zemanovým návratem do vrcholné politiky je ohrožena především ona. Očekávám, že právě tento vztah se stane tématem, který nás nejlépe poučí o směřování budoucí politické kariéry Miloše Zemana.