„Časy se mění,“ říká otřepané úsloví. Ale ony se opravdu mění, ať se o to snažíme, nebo ne. Netvrdím, že pokaždé k dobrému. Často dokonce naopak. Ale mění se. – Zdá se mi, že současná těžká hodinka této vlády, vyvolaná manévrováním Věcí veřejných, ostatně opakovaně, tentokrát doplněná soudem nad Vítem Bártou a obratným zveřejněním skandálního odposlechu, je nenápadným rozmezím. Veřejnost reaguje jinak než dřív.

I dříve se občas ozvala nespokojenost. Vzpomeňte iniciativu „Impuls“ nebo „Děkujeme, odejděte“. Ty sice zazněly, ale jinak se nic nedělo. Řekl bych, že teď je to jiné. Například vysokoškoláci vyšli tentokrát do ulic. A nejen oni. Do ulic vyrážejí odboráři, pravicoví extremisté, chystají se tam i stoupenci „Holešovské výzvy“. V ulicích se co chvíli objevují obyvatelé severočeských výběžků. Možná, že právě rostoucí ochota vyrazit do ulic je znamením jisté aktivizace veřejnosti, která dříve zaujímala postoj nespokojeného, ale pasivního diváka.  

Možná, že ty projevy přeceňuji. Že se veřejnost časem uklidní, že opět znehybní. Co je lepší: veřejnost aktivizovaná, anebo nehybná? Nu, od té nehybné nelze nic očekávat. U aktivizace však záleží na směru. Ten může být různý.  

Jaké to bude, budou-li mít lidé chuť vyrážet do ulic? Ozvou se hlasité výzvy, požadavky, protesty, platformy. Budou nám předkládána různá hesla, deklarace, programy, symboly, vize. Jak reagovat na probuzenou občanskou spontánnost? Vláda jí bude čelit po svém. Nejspíš ji bude odmítat. Vysvětlovat, proč na ni nemůže přistoupit. Závažnější úkol připadne médiím.  

Ta to měla při dosavadní pasivitě veřejnosti snadné. Až na výjimky argumentovala ideologicky (zprava i zleva), pranýřovala, občas i skandalizovala. Nyní se budou muset snažit tomu kvasu (pokud nastane) rozumět. Aby totiž pomáhala rozumět i ostatním. Nikoli veřejnost indoktrinovat, ale pomáhat rozumět, to je rozdíl. – To znamená více analytického myšlení. Také to znamená brát nositele nových iniciativ vážně. Např. zvát je k rozhovorům a neponižovat je, netlačit do kouta. Zatím svá interview poskytovaly médiím hlavně politické celebrity. Byla to vlastně nuda, protože vnímavý čtenář, posluchač či divák tušil předem, o čem a jak se povede řeč.  

Dávat prostor spontánním iniciativám bude riskantnější. Bude nutno více přemýšlet. A začít spolu o tom mluvit. – Zatím lidé spolu moc nemluví. A když, tak si buď notují a bědují, anebo se spolu hádají. Přírůstek poznání je při tom nulový. Anebo záporný. To když se v hádce utvrzují a opevňují každý na svém. – Třeba nás to oživení probudí z letargie.  

Masaryk coby prezident (a dokud byl ještě duševně svěží) říkal opakovaně, že demokracie předpokládá probuzení. On tomu říkal (myslím, že nezcela přesně) „odrakouštění“. Prý na to potřebujeme čas dvou generací, 50 let. – Naši předkové na to neměli ani polovinu.  

Možná, že si to představuji moc růžově. Máme ale za sebou 20 let a v dohledu žádná hrozba, alespoň ve střední Evropě. A do veřejného života vstupuje další generace, kurážnější, zdá se. – Může to být i nebezpečné. S novou silou se ozvou staré bludy jako nacismus (resp. neonacismus) a anarchismus. Vstanou falešní proroci a nepraví mesiášové. Ale jsou to výzvy, s nimiž bude možno i nutno se vypořádat. To probuzení, v něž doufám, za to stojí.

Publikováno se souhlasem vydavatele.