Nutno připomenout, že Petr Lessy byl propuštěn podle ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pro porušení služebního slibu jednáním, které má znaky trestného činu. Již celý týden se ve sdělovacích prostředcích opakuje, že z usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67To 216/2013 vyplývá, že byl Lessy plně očištěn a že bylo konstatováno, že se trestné činnosti nedopustil. To však není pravda. Městský soud zrušil rozsudek soudu 1. stupně, který toto konstatování skutečně obsahoval. Současně uvedl, že trestní stíhání pro trestný čin bylo nepřípustné, protože již v téže věci bylo v minulosti vedeno kázeňské řízení. To znamená, že soud 2. stupně otázku, zda byl trestný čin spáchán, vůbec neřešil. Pro neinformovaného čtenáře proto zní velmi logicky, když je mu předkládáno, že rozhodnutí o propuštění je nezákonné.  Jenže… Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že řízení o propuštění je v tomto případě nutno odlišit od řízení trestního. Zda má jednání příslušníka znaky trestného činu, zjišťuje služební funkcionář v jiném než trestním řízení. Pokud je vydáno rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, ačkoli je za totéž jednání proti policistovi vedeno trestní stíhání, které ještě nebylo ukončeno, nelze dospět k názoru, že propuštěním ze služebního poměru byla porušena presumpce neviny zaručená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jiná by byla situace, kdyby soud v trestním řízení následně konstatoval, že příslušník nespáchal trestný čin, tedy že jeho jednání nemá znaky trestného činu. Podle Nejvyššího správního soudu je zde zcela legitimní důvod pro prolomení zásady, že přezkoumávající orgán vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (služebního funkcionáře). Orgán přezkoumávající rozhodnutí o propuštění (ministr, soud) by tak byl povinen uvést do souladu rozdílná rozhodnutí státu v dané věci. Na citovanou judikaturu tohoto znění se však odkazuje v souvislosti s kauzou Lessy, i když situace předpokládaná judikaturou nenastala. Tvrzení, že konstatování městského soudu v Praze, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, není pro posouzení znaků trestného činu právně relevantní. Bez zajímavosti není ani argument soudu, zdůvodňující, proč soud dospěl k porušení zásady zákazu dvojího trestání i přesto, že předcházející kázeňské řízení v téže věci bylo zastaveno, a k postihu Lessyho nedošlo. Tímto argumentem je, že „rozhodnutím o skončení služebního poměru, resp. ve věcech služebního poměru, které má jinak obdobné náležitosti a atributy jako rozhodnutí ve věcech kázeňského řízení, byl obžalovaný svým způsobem zjevně bezprostředně postižen přinejmenším ve svých důsledcích /osobních, personálních, finančních/ obdobným způsobem, jakoby mu byl např. v trestním řízení uložen trest zákazu činnosti, případně trest ztráty vojenské hodnosti“. Lze z tohoto argumentu soudu dovodit, že jednání nemělo znaky trestného činu ve smyslu ustanovení o propuštění?

Tolik tedy k heslu „Lessy“ zpět. A nyní k heslu „Červíček pryč“. Jakýkoli výklad práva nesmí vést k absurdním závěrům - to je právní teorií neoddiskutovatelně uznávaná zásada. Právě takový výklad se podařil tak vážené instituci, jako je Ústav státu a práva. V jejím posudku je tvrzeno, že pokud by bylo zrušeno propuštění Lessyho, byl nynější policejní prezident ustanoven na služební místo, které vlastně bylo obsazeno, a to zákon neumožňuje. Autor poněkud zastírá právní důsledky zrušení rozhodnutí o propuštění. Zrušením se samozřejmě obnovuje původní právní stav, tedy jako by zde rozhodnutí vůbec nebylo. Autor posudku zcela abstrahoval od toho, že se zde vytváří právní fikce toho, že Lessy byl policejním prezidentem po celou dobu od propuštění. Právní fikce je konstrukce užívaná v právu, jíž se za určitých okolností finguje právní skutečnost, která zcela určitě nenastala. Lessy zcela určitě po propuštění ve skutečnosti policejním prezidentem nebyl. V době vydání rozhodnutí o ustanovení Martina Červíčka, a k tomuto datu se také posuzuje zákonnost rozhodnutí, bylo služební místo samozřejmě volné. Zpětně se nezákonným stát nemůže. Právní fikce trvání služebního poměru a výkonu služebního místa policejního prezidenta nemůže mít vliv na zákonnost nejen ustanovení Červíčka na služební místo, ale ani na platnost všech jeho vydaných rozhodnutí, předpisů a rozkazů. Zbývá objasnit onu absurdnost závěru posudku Ústavu státu a práva. Mělo-li být zrušeno nezákonné ustanovení Červíčka, v důsledku tohoto zrušení platí právní fikce, že byl náměstkem policejního prezidenta. Nebylo-li volné služební místo náměstka policejního prezidenta, je nezákonné rozhodnutí o ustanovení stávajícího náměstka na služebního předmětné místu. Ten byl předtím krajským ředitelem… Takto můžeme dospět až k tomu, že jmenování velitele četnické stanice v Mukačevu, provedené v roce 1929, bylo nezákonné.