A do takové tu a tam sahám, abych se přesvědčil o oné pravdě v médiích ze všech pravd nejtrvalejší: že totiž hloupost je věčná a v zásadě neměnná, platí pro ni zákon zachování hmoty. A že když ji na jednom konci potlumíte, vyleze na konci opačném ještě posílena. Vyženete ji dveřmi, vrátí se oknem. Je tu s námi.

A jde teď vlastně jen o to, s jakou mírou agresivity se brání, abychom my, občasní a obvykle nepříliš soustavní držitelé těch archívů, na ni upozorňovali a před ní varovali, případně zda se tato hloupost již sdostatek instruovala – skrze různá hybridní centra proti svobodě slova – a naše kritické výplody prostě z veřejného prostoru vymazala. Ale ani tehdy nebudou mít vyhráno. To by museli vystřílet všechny ty myriády holubů, co se jich potuluje po všech metropolích světa. Nikdy totiž nemůžete vědět, že právě tenhle či tamten holub není poštovní.

Nuže tedy zpět ke vzpomínkám. Čeští novináři si, jak známo, od věků zakládají na své neomylnosti. Na tom, že cokoli řeknou nebo napíší, sedí, má ověřenou faktografii a světodějný význam. Novináři jsou ochotni a žel i schopni jít za svou svobodu slova na barikády. Čtenář a divák by tedy od tak nadaných a výjimečných bytostí očekával též výjimečné výkony. Nebo aspoň řemeslo. K němu patří především právě ověřování faktů, jmen, dat a vůbec údajů snadno ověřitelných. Že se naše média hemží takovou spoustou faktografických chyb, je dílem jednak cílených kampaní, jednak obyčejné lenosti zvednout telefon.

Cílené kampaně se vedou proti politickému nebo ekonomickému nepříteli s cílem zdiskreditovat jej, poškodit pro příští časy případně jej zcela vyřadit z veřejného života. V takové kampani se pak vědomě užívají výmysly, dezinformace, lži, ty se pak více či méně umně zabalí do pravděpodobných nebo dokonce pravdivých detailů, které si dokáže ověřit někdy i sám čtenář, nebo které aspoň vypadají snadno ověřitelně. Čítankovým příkladem stůjž legendární pomyslná vila Václava Klause v Davosu, kterou přivedli k životu investigativci Vávrova týmu v TV Nova roku 1997. Běžný divák si tehdy nutně musel říci s Járou Cimrmanem: „Milenku si vymyslíš, nakradené peníze doma ve skříni ti taky nikdo nepřepočítá, ale vila v Davosu je barák, je na něj vidět odevšad, to si nevymyslíš!" Vymyslíš, jak tehdy dokázali nováčtí reportéři a jejich chlebodárci, zadavatelé této někdejší protiklausovské (či spíše proluxovské a prohlavlovské kampaně).

Menším kalibrem, ale z podobného ranku byly dvě kauzy o něco mladší, z roku 2004. Česká televize v pořadu Klekánice uvedla, že tehdejší ředitel Sazky Hušák poškodil svými obchody akcionáře tohoto podniku. Následoval tříletý tanec, přetahování právníků, a nakonec omluva ředitele ČT Janečka na adresu ředitele Sazky Hušáka. Ono totiž jaksi mezitím vyplynulo, že obchody, které se novinářům zazdály být nevýhodnými, byly pro akcionáře výhodnými. Dílko reportérů z Ostravy (tak proslulých svou neúplatností a nezaujatostí!) tedy střelilo přesně vedle. Proč asi? Hušák měl zjevně dost obchodních i politických nepřátel. Byl trnem v oku, protože se mu obchody spíše dařily. Nepodezírám tedy novináře z ČT, že by se v Hušákově případě jen tak spletli. Na to jsou, či aspoň tehdy ještě byli, příliš protřelí profesionálové.

Podobně jako lidé z Respektu, kteří touž dobou sice napsali působivý článek o ministru vnitra Grossovi, an si telefonuje s magnáty (Andrej Babiš – sic!) i majitelkami nevěstinců (Barková, či Palochová?). Cíl toho článku byl zřejmý: poškodit Grosse ve chvíli, kdy se lámal chleba v sociální demokracii. Už i Miloš Zeman, v tom čase důchodce z Vysočiny, přece vzkázal, že podle jeho informací vládne v Lidovém domě Gross, ne Špidla, což muselo Špidlu jako premiéra s tajnými službami v portfeji docela dožírat, že? Navíc se to celé odehrálo přesně ve chvíli, kdy se schylovalo k boji o toho času největší vládní zakázku na vojenské stíhačky, a o Grossovi se vědělo, že na podobná témata může mít z různých důvodů specifické názory, které nemusely být totožné s názory těch, kdo měli názor jiný, abych to řekl hodně kulantně. Gross byl tedy pro onen okamžik terčem mediální kampaně. Bohužel zpackané do té míry, že si příslušný novinář ani nebyl s to zjistit, jak se jmenuje přesně ten bordel, s jehož majitelkou si měl ministr telefonovat. Není pak divu, že Respekt u soudu prohrál.

Netoliko fatálních chyb byla a jsou česká média plna po okraj. Několik kouzelných breptů z uplynulých čas jsem našel v různých listech a měly jedno společné: jejich autor projevil osudovou lenost zjistit si, o čem a o kom vlastně píše. Tak se Andree Zunové (kde je té osobě dnes konec?) v magazínu Práva v rozhovoru s hercem Jiřím Bartoškou podařilo stvořit „Chuana", jakožto roli, na kterou Bartoška s láskou vzpomíná. Nemusíte být teatrology, aby vám došlo, že jde o Moliérova Dona Juana, poslední významnou, a jistě klíčovou Bartoškovu roli v jeho angažmá v Divadle Na zábradlí. Ostatně Bartoška se po celou hereckou kariéru do Juana - Casanovy tak trochu stylizuje, je lamačem ženských srdcí, není divu, že mu moliérovský dekadent šel tak dobře, že se o tom píšou i diplomové práce a monografie. Což ale uniklo redaktorce Zunové s jejím "Chuanem". Je pak ještě jedna možnost: Zunová žila již v zemi, kde zítra znamená již předevčírem. V zemi sovětů přece též psávali západní názvy a jména foneticky, takže přepsáno z azbuky vypadalo jméno slavné kapely takto: Bítlz!

Vedle „Chuana" trochu blednou i archivem zachycené výkony novinářů a editorů z Lidových novin. Ti do svého listu pustili nejprve informaci (v interview Lenky Nejezchlebové s mimem Ctiborem Turbou), že oddělení pantomimy na pražské AMU vedl mim „Stanislav" Fialka. Co na tom, že Ladislav Fialka byl zakladatelem moderní české pantomimy, stál od konce 50. let v čele pantomimického souboru Divadla Na zábradlí a platil již za svého života za klasika, podobně jako řekněme Josef Svoboda ve scénografii, Otomar Krejča v režii nebo Miloš Kirschner u Spejblů a Hurvínků. Nevím o tom, že by česká pantomima unesla dva různé Fialky, zato česká žurnalistika, jak vidno, unese spoustu nezasvěcených Nejezchlebových.

Trochu víc zamrzela chyba Daniela Táchy, někdejšího redaktora Strategie, tedy časopisu druhdy seriózního, který do LN napsal o byvším radním České televize Horálkovi, že se jmenuje Martin. Milan zní ovšem jeho pravé jméno. Je to trapná chyba hned ze tří důvodů: Jednak vyšla od novináře, který je specialistou z oboru a měl by tedy být dvojnásob ostražitý, jednak byla otištěna na titulní straně (navíc novin, které se různým krizím v ČT věnovaly soustavně, a tedy jména radních tam jistě promrskávali na každé druhé poradě), a hlavně ta chyba byla v článku, který přinášel neotřelý a výrazný, dokonce se mi chce říci sympatický pohled na spornou událost (opět Sazka versus ČT). Což text poškodilo, a zcela zbytečně.

A propos Česká televize. Tehdy veledůležité tamní moderátorce Daniele Drtinové se povedla zábavná věc. Když uváděla v Událostech a komentářích (6.1.2004) téma (sebe)vraždy Jana Masaryka, jako ústředního odborného hosta na telefon si přizvala spisovatele Pavla Kosatíka. Kosatík však do éteru jen upřímně a po pravdě sdělil: „Já se tímto tématem moc nezabývám". Na to Drtinová bez mrknutí oka odvětila: „Přesto vám děkuji", a pokročila k dalšímu tématu. Nepřímo tak jako by sdělila, že jí samo masarykovské téma moc nezajímá, a že ji konec konců moc nezajímá ani Kosatíkův názor. Stačilo, že byl na telefonu a vytvářel v přímém přenosu nějaké souvětí. Kdyby mluvil o počasí, výsledek by byl - v pojetí Drtinové - asi podobný. A podobně je to tak trochu s celou českou žurnalistikou.
Nu, aspoň, že i když už si leccos nepamatujeme, ještě pořád máme ten archiv, že...

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.