Asi se shodneme na tom, že Amerika, míněno Spojené státy americké, jsou jedním z klíčů k pochopení moderních dějin. A jedním z klíčů k pochopení Ameriky je četba amerických spisovatelů. A především těch, kteří Ameriku nevidí přes růžové brýle, ale ani skrz nějaké trapné ideologické předsudky. Tedy jedním slovem : střízlivě. K takovým nepochybně patřil Kurt Vonnegut. Dnešní kniha z naší (ne)povinné četby jej – dost let po jeho smrti - řadí ke stále živým a aktuálním glosátorům Ameriky. Měli bychom ho vnímat pečlivě, neboť s Amerikou si patrně ještě leccos užijeme. Tak ať víme, do čeho jdeme.

O některých spisovatelích se říká, že píší celý život jednu knihu. Míní se tím, že v celém svém díle zobrazují určitou mozaiku postřehů, emocí, subjektivních deskripcí skutečnosti, s průběžně a neustále přítomnou společnou ozvěnou autorského ega. Jinými slovy: takový autor píše vlastně celý život sám o sobě, promítá se do svých příběhů, ale tyto příběhy si bez autorova vyhraněného ega nelze představit: neexistovaly by, rozpadly by se na prach slov, která by nedávala žádný smysl. Tato charakteristika určitě, zejména v posledních patnácti letech jeho tvorby, platila třeba na Bohumila Hrabala. K tomu patří jeho vypjatý subjektivismus, psaní nekonečného příběhu plného zdánlivě pitoreskních postaviček, které ale pocházely z vnějšího světa jen zprostředkovaně: přes autorovu velmi intenzivně angažovanou mysl. Stylově úplně jinak, ale paradigmaticky z téhož území pochází americký spisovatel, dnes už klasik literatury 20. století, Kurt Vonnegut.

Narodil se 11. listopadu 1922 v Indianopolisu, ve státě Indiana a zemřel 11. dubna 2007 v New Yorku. Studoval na technice, věnoval se především biochemii a později antropologii. Pro literární dráhu se rozhodl už v 50. letech. Nejprve tiskl své povídky časopisecky, a to i v magazínech s jiným než literárním zaměřením, příkladně v Playboyi, ale také třeba v Ladie´s Home Journal. Sám to později sarkasticky hodnotil větou:  “Psal jsem takzvanou ulízanou literaturu, bylo v ní hodně science-fiction.” Roku 1952 Vonnegutovi vyšla románová prvotina Mechanické piano. Už od této knihy, a pak průběžně během celé jeho tvorby, se vedly nekonečné diskuse o tom, zda je Vonnegut autorem žánru science-fiction, či autorem tzv. vážné literatury. V jeho románech totiž najdete značné množství rekvizit běžných právě pro vědeckofantastickou literaturu. Ale jde právě a poruze o rekvizity. Za nimi je zpravidla závažné sdělení, které nemá s žánrem sci-fi pranic společného. Ovšem pokud sci-fi chápeme jen jako nezávaznou hru na vesmír, rakety a mimozemské civilizace. Velcí autoři žánru, počínaje Bradburym a konče Lemem, nám už dávno ukázali, že podstatou dobré sci-fi není hra s technikou, nýbrž filosofické poznání světa až bolestivě vezdejšího. U Vonneguta toto poznání má bez výjimky hořkou a velmi často ostře ironickou příchuť. To ovšem nic nemění na jeho závažnosti. Spíše naopak.

Vonnegut je totiž, a v tom je to podstatné, autor do morku kosti politický. Všechny jeho romány jsou politické, nesou politické sdělení, postoj, názor. A je úplně lhostejné, zda je tento názor zabalen do rekvizit sci-fi jako je to možná nejcitelněji v románu Sirény z Titanu, nebo zda je tomuto politickému sdělení opatřena ambaláž reálných či pseudoreálných historických kulis. Nejvíc k dějinám Vonnegut přičichl v románech Matka noc a Jatka č.5, kde zpracoval své zážitky z 2.světové války, a také v románu Hokus pokus, kde se vyrovnává pro změnu se syndromem války ve Vietnamu. To byly knihy, do nichž bylo historické pozadí vtěleno bezprostředně. Jenomže bez těchto dějinných traumat by nevznikly ani nejsilnější Vonnegutovy romány, které si s časem minulým, současným i budoucím pohrávaly až dadaisticky, kde dějinná deskripce ztrácela kontury ve zdánlivě vědeckofantastické či futuristické konstrukci a fikci. A to vše bylo lemováno neustálým autorovým vstupováním do příběhu prostřednictvím jedovatých glos a komentářů, připomínajících, že v knize jde o víc, než o jatka minulá a budoucí. Jde tu o sám smysl lidských jatek, a to s uvozovkami i bez nich. K takovým vrcholným dílům patřily romány Snídaně šampionů, Groteska, Kolíbka, Galapágy či Kriminálník.

Číst Vonneguta znamená zažívat neustálé intelektuální vzrušení, ačkoli právě tohoto autora se literární kritika dlouhá léta snažila vysunout mimo tzv. seriózní žánry, do oblasti zábavné tvorby, či pop kultury. Je to proto, že Vonnegut pracuje s poměrně jednoduchými a přehlednými jazykovými prostředky, neexhibuje před čtenářem složitými větnými stavbami, nezahlcuje jej intelektuálskými odkazy a citacemi, je někdy až nečekaně lapidární, a samozřejmě ve vyslovování svých často velmi příkrých názorů nutně zjednodušuje a záměrně vyhrocuje svá tvrzení. Jednak proto, aby se vyjádřil tak, aby jej nebylo možné přeslechnout, jednak proto, aby vyvolal diskusi. To ovšem v uhlazeném akademickém světě nenalézalo dlouho pozitivní odezvu. Vonnegut byl pro kritiku prostě málo literátský. A toto stigma se s ním neslo vlastně po celý život. Skutečnost, že se o tom sám Vonnegut ve svých knihách tak často zmiňoval, svědčí o tom, že to pro něj bylo určité trauma. Ale zjevně zase ne tak veliké, aby mu to stálo za to začít dělat sám se sebou autorské či lidské kompromisy. Velmi výstižně charakterizuje tuto stránku Vonnegutova díla český anglista, překladatel a zasvěcený Vonnegutův vykladač Josef Jařab:  “Jeho největší úspěch je v tom, že se mu daří přivést masi čtenářů k přemýšlení stejnými prostředky, jakými byli původně od náročnější intelektuální činnosti odváděni. Tím se stal součástí masové kultury a zároveň jejím překonavatelem”.