Jeho hlavní otázka je: Z čeho se zrodil kult mládí jako tahouna společenských změn? Proč se zkušenost „starých“ nahrazuje pouhou energií mladých, nepostavenou na žádných nebo jen zanedbatelných životních zkušenostech a odborných vědomostech? A proč se tento proces cyklicky opakuje a zda náhodou nemá nějakou spojitost s obecným vývojem společnosti, ekonomiky a sociálních souvislostí – a tedy i politiky?

Co o knize říká její vydavatel, nakladatelství SLON: „Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie – adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní.

Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.“

K tomu by v zásadě nebylo nutno mnoho dodávat. Jen, jak je na tomto místě zvykem, upozornit, jak třeskutě aktuální jsou některé podstatné závěry Kallerovy analýzy, jak se promítají do politické praxe kolem nás, jaký je rozdíl mezi arogancí modrokošiláčů 50. let (pravda, mnozí po právu namítnou, že tehdy po válce a zkušenosti s fašismem se leccos vidělo jinou optikou, ale praxe byla, jaká byla), a příkladně Pirátů dneška? Snad (zatím) jen v těch šibenicích a dlouholetých arestech. Omlouvám se za krutou otevřenost, ale tak to vidím. I díky bystré analýze Jana Kellera, z níž vám dnes předkládám několik ukázek. Důležité je však číst knihou samou, a to vcelku. Vřele doporučuji.

Společnost postmoderní - věčné mládí jako idol

O představách postmoderní doby a postmoderní společnosti byly napsány celé stohy knih. Někteří z autorů těchto studií si dokonce troufali podat svoji definici postmoderny. To je ovšem určité nedorozumění, neboť k základním rysům postmoderního myšlení patří, že pokusy o vytváření definic jsou jakožto typický znak modernity považovány za cosi nežádoucího a překonaného. Snažit se věci přesně vymezit a k tomu ještě vybízet ostatní, aby se na nějakém vymezení shodli, je jedním ze znaků utlačivosti rozumu, nad kterým se postmoderna snaží svým pojmovým chaosem jednou provždy zvítězit.