Jeho hlavní otázka je: Z čeho se zrodil kult mládí jako tahouna společenských změn? Proč se zkušenost „starých“ nahrazuje pouhou energií mladých, nepostavenou na žádných nebo jen zanedbatelných životních zkušenostech a odborných vědomostech? A proč se tento proces cyklicky opakuje a zda náhodou nemá nějakou spojitost s obecným vývojem společnosti, ekonomiky a sociálních souvislostí – a tedy i politiky?

Co o knize říká její vydavatel, nakladatelství SLON: „Kniha se zabývá dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, nebývalého nárůstu nové společenské kategorie – adolescentů. Autor rozebírá mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí, koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní.

Pečlivě budovaný kult mládí převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat fakt, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médií. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jimž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.“

K tomu by v zásadě nebylo nutno mnoho dodávat. Jen, jak je na tomto místě zvykem, upozornit, jak třeskutě aktuální jsou některé podstatné závěry Kallerovy analýzy, jak se promítají do politické praxe kolem nás, jaký je rozdíl mezi arogancí modrokošiláčů 50. let (pravda, mnozí po právu namítnou, že tehdy po válce a zkušenosti s fašismem se leccos vidělo jinou optikou, ale praxe byla, jaká byla), a příkladně Pirátů dneška? Snad (zatím) jen v těch šibenicích a dlouholetých arestech. Omlouvám se za krutou otevřenost, ale tak to vidím. I díky bystré analýze Jana Kellera, z níž vám dnes předkládám několik ukázek. Důležité je však číst knihou samou, a to vcelku. Vřele doporučuji.

Společnost postmoderní - věčné mládí jako idol

O představách postmoderní doby a postmoderní společnosti byly napsány celé stohy knih. Někteří z autorů těchto studií si dokonce troufali podat svoji definici postmoderny. To je ovšem určité nedorozumění, neboť k základním rysům postmoderního myšlení patří, že pokusy o vytváření definic jsou jakožto typický znak modernity považovány za cosi nežádoucího a překonaného. Snažit se věci přesně vymezit a k tomu ještě vybízet ostatní, aby se na nějakém vymezení shodli, je jedním ze znaků utlačivosti rozumu, nad kterým se postmoderna snaží svým pojmovým chaosem jednou provždy zvítězit.

Postmoderna chce lidi osvobozovat nejen od autority rozumu, ale od nadvlády autorit všeho druhu. Dítě osvobozuje od autoritativních tlaků rodiny, žáky a studenty od diktátu dogmatických učitelů, pacienty od dohledu lékařů zastíraného starostmi o jejich fyzické či duševní zdraví, sociálně vyloučené od kontroly ze strany sociálních pracovníků, která se navenek kryje starostí o jejich opětné začlenění do společnosti. Občany chce osvobodit od dohlížecích zlozvyků státu, úřadů a policie, aktivisty všeho druhu od kontroly ze strany rigidních organizací. Myšlení všech pak osvobozuje od tlaků osvícenského rozumu, které vedly k průmyslově prováděné manipulaci v politice a k průmyslově organizovanému zabíjení ve válkách.

Nestačí, je-li myšlení osvobozeno od utlačivých sil účelové racionality. Vzniklé vakuum je nutno zaplnit něčím jiným a vitálnějším. Za tímto účelem odbourává postmoderna rigidní systémy norem a ruší nejrůznější tabu, která vždy v minulosti utlačovala a svazovala lidskou touhu. Osvobozuje fantazii s cílem umožnit každému realizovat prakticky nekonečnou řadu až dosud tajných tužeb a skrytých přání.

Jak konstatuje francouzský filozof Dany-Robert Dufour (2011), archetypem všech útlaků, které postmoderní myslitelé slibují jednou provždy odstranit, je figura Otce s jeho represivními přikázáními. Nástup postmoderny má být ujištěním, že Syn otcovu nadvládu svrhnul a nyní se může zcela bez zábran oddávat požitkům, jež mu byly až dosud zakázány. Zatímco ultrakonzervativní stoupenci starého řádu žádají, aby byla instituce Otce v nějaké podobě přece jen zachována, liberálové všech politických barev se nepřestávají radovat z jeho smrti ve snaze zapřáhnout celý svět do služeb individuální touhy.

Masifikace vzdělání

Nehezkým termínem „masifikace vzdělání“ označují někteří sociologové historicky zcela bezprecedentní rozšíření přístupu ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání, k němuž došlo v řadě zemí Evropy a v severní Americe po druhé světové válce. Široký přístup k vyšším formám vzdělání, který se odehrál v poměrně krátkém čase dvou dekád, vedl mimo jiné ke dvěma důsledkům. Jeden z nich byl přechodný, druhý trvalý. Dočasně se vytvořil kontrast mezi starší generací, která formální vzdělání v takové míře zdaleka neměla, a neobvykle vzdělanou generací nastupující. Tento efekt se projevil jen v jediné generaci a svým dílem se podepsal na revoltách mladých v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století.

Druhým důsledkem stále delšího období vzdělávání přístupného v různé míře potomkům prakticky všech vrstev byl vznik „adolescenčního lidu“. Stále více mladých lidí získává příležitost odložit nástup do praktického života a prodloužit své setrvávání v kategorii mladých vyznačující se svou vlastní subkulturou.

Z revolty konce šedesátých let, jejíž hesla dědí a přejímají stále nové generace, vzniká ideologie společnosti věčného mládí. Své požadavky, které byly v polovině 20. století vysoce aktuální, vznáší tato ideologie vůči společnosti, která se od té doby v mnoha ohledech prudce změnila. V této atmosféře žijeme dodnes.

Revoluce adolescentů

Studentská rebelie v květnu 68 v Paříži představuje určitý milník, který dodnes slouží zdaleka nejen ve Francii jako symbol revolty mladých vůči zkostnatělému řádu společnosti. Nesporné je, že tato revolta měla generační rozměr. Jednalo se o hnutí nesené především vysokoškolskými studenty humanitních oborů, které se pokoušelo v době svého největšího rozmachu získat za své spojence tovární dělníky i další zaměstnance. Stejně nesporné je, že se tehdy vynořila řada témat, výzev a hesel, jež až do dnešních dnů ovlivňují politiku, a to nejen tu levicovou. Tato dnes již ikonická událost však v sobě od počátku nesla dva krajně paradoxní rysy. Jednak to byla vzpoura proti společnosti, která procházela nebývalým ekonomickým vzestupem a jejíž členové prožívali bezprecedentní vzestup sociální. A za druhé tato revolta i přes svoji celkovou úspěšnost v podobě vlivu hesel, jež tak hlasitě razila, nechala ve stínu sociálně ekonomické problémy, jež se hned v následujících dekádách projevily o to silněji a nekompromisněji. Zaměřila pozornost společnosti směrem, který tyto problémy spíše jen dočasně zneviditelnil.

Jednalo se o vzpouru mladých vůči prosperující společnosti. Co mladým, úspěšným a perspektivním lidem na společnosti vadilo? Jedním slovem - byla příliš rigidní. Své ekonomické úspěšnosti dosahovala pod vedením technokratů stojících v čele obrovských, hierarchicky uspořádaných kolosů. Jiní technokraté usměrňovali rozvoj vzdělávání odtrženého od skutečného života a opět další nabízeli hory zboží a zábavy, jejichž konzum je koneckonců tak nudný jako jejich výroba. V této společnosti jištěné navíc přežívajícími tradičními pouty, všudypřítomným požadavkem disciplíny, neměnnými dogmaty starého náboženství i nových ideologií, nemohou mladí lidé volně dýchat. Vše se jim zdá strnulé, omezené v rigidních hranicích a i přes módní obal naprosto odolné vůči skutečné změně. Taková situace může vyhovovat dospělým, kteří se již usadili a našli zalíbení ve svých stereotypech, odporuje však touze mladého člověka.

Požadavky, s nimiž přicházejí revoluční studenti, pocházely z krajně levicové části politického myšlení. Zároveň ve všech podstatných bodech odpovídaly psychice adolescentů. Společnost, kterou požadují, má celá odpovídat specifické situaci této věkové skupiny. Právě tak, jako si mladý člověk v tomto období ještě definitivně nezvolil svoji životní dráhu, má také celá společnost ponechávat v každém okamžiku všem svým členům co nejširší prostor pro neustálou volbu, kdy všechny možnosti zůstávají otevřené.

Dalším rysem adolescence, který získal podobu politického požadavku, je krajní nedůvěra až odpor k autoritám. Ten byl rozšířen natolik, že se už netýkal jen autority otcovské uskutečňované v rámci rodiny, ale též autority učitele v rámci systému vzdělávání, autority úředníka či policisty v rámci systému státní moci a autority rozumu v rámci systému poznávání. Spolu s autoritou byla pochopitelně odmítnuta i disciplína, kterou každá autorita vyžaduje, a hierarchicky uspořádané organizace, o které se může opírat. Normy a pravidla, jejichž dodržování je těmito institucemi zabezpečováno, byly odmítnuty jako něco, co přímo v základech ohrožuje lidskou svobodu.

Co zůstane, jestliže toto všechno ze života společnosti škrtneme? Podle představ revoltujících studentů se měla z této negace světa dospělých vynořit společnost naprosté svobody. Po odmítnutí veškeré hierarchie a organizovanosti jako výrazu ovládání a potlačování mělo zbýt horizontálně uspořádané společenství složené ze sobě rovných, zcela autonomních, vysoce kreativních a zodpovědných jedinců. Vnitřní zodpovědnost každého za své vlastní jednání měla činit naprosto zbytečnými zvnějšku vynucovaná pravidla. Po zrušení všech požadavků na jistou míru disciplíny při dodržování pravidel se měl doširoka otevřít prostor pro rozvoj ničím neomezované hravosti a tvořivého experimentování se vztahy vůči druhým i se sebou samým. Všední život s jeho monotónními povinnostmi a ubíjející prací měl být vystřídán trvalým svátkem, permanentním karnevalem. (3) V podstatě to znamená, že bohémský život a kontrakultura, které byly dříve způsobem života jen malých skupinek lidí, se mají rozšířit do celé společnosti a stát se jediným spontánně uznávaným vzorcem jednání. Vynořuje se tak představa světa, ve kterém je vše možné, ve kterém mizejí hranice mezi snem a realitou. Boří se hranice mezi racionálním a iracionálním, soukromým a veřejným, normálním a patologickým.

Revoluce touhy

Koncem šedesátých let 20. století vypukla v západoevropských zemích a ve Spojených státech revolta mladých. Jedno ze slavných hesel psaných tehdy po zdech Sorbonny vyzývalo k zákazu všech zákazů. Jednou z nejčtenějších publikací té doby se stala kniha Raoula Vaneigema. Byla vydána v roce 1967 a nesla název Příručka slušného chování pro mladé generace. Její autor byl jedním z představitelů hnutí situacionismu, které v šedesátých letech vystupovalo ve frankofonních zemích a propojovalo prvky anarchismu, surealismu a dadaismu. (1) Pochopení jeho myšlenek se stává snadnější, jestliže si uvědomíme, že Vaneigem působil jako vysoce erudovaný badatel v oblasti výzkumu středověkých kacířských sekt a hnutí.

Příručka určená mladé generaci vychází z líčení existenciálních pocitů osamělosti a odcizení prožívaných ve velkoměstě. Toto prostředí přináší jen iluzi, že lidé žijí pospolu. Ve skutečnosti se míjejí bez nejmenšího zájmu podobně jako cestující v metru. Je to tím, že kapitalismus sice nesmírně obohatil technické možnosti společnosti, neméně výrazně však ochudil každodenní život jejích členů. Veškeré vymoženosti techniky přinášejí jen svobodu apatie a štěstí v pasivitě. Lidé v přetechnizovaném světě 20. století nežijí plně své životy, pouze přežívají. Každé mrtvé, mechanizované, specializované gesto vykonávané stokrát denně jim ubírá ze skutečného života.

Ve světě práce i volného času lze pozorovat podobný úpadek. V oblasti práce ničí povinnost produkovat touhu tvořit. Stálý pracovní rytmus, osvojená rutina a podřízenost šéfovi jen stupňují nudu a únavu. Práce na běžícím pásu zabíjí kreativitu. Každý apel na zvyšování produktivity se v zemích Západu i v tehdejším SSSR stává jen výzvou ke stupňování otroctví. Stejné tlaky působí na lidi i v mimopracovní době. S nástupem konzumní kultury se sice může snižovat počet pracovních hodin, ovšem průmyslová zábava lidi ovládá a zatlačuje do pasivity stejně spolehlivě jako výroba u pásu.

Do konzumní kultury přitom člověka socializují všechny instituce moderní společnosti. Od továren na vzdělávání, jímž říkáme školy, až po reklamu. Na každém kroku jsou děti, adolescenti i dospělí přivykáni tomu, aby zaujali své místo ve velké rodině konzumentů. Všechny původní lidské sentimenty, vášně a potřeby byly podřízeny imperativům ekonomiky. Zatímco klasický proletariát prodával svoji pracovní sílu kvůli prosté obživě, ten současný ji prodává kvůli zajištění konzumu. Materiální obohacování, které spotřební kultura nabízí, probíhá za cenu ochuzování skutečného života. Pauperizace se už netýká, jak se domníval Marx, věcí nutných k životu. Dochází k pauperizaci samotného života, jenž se změnil v pouhé přežívání uprostřed nedozírného moře konzumu. Namísto plného života jsou lidem nabízeny ledničky, automobily, televize. Rychlé proměny módy jen maskují skutečnost, že v oblasti moci k žádné změně nedochází.

Do kola stoupající spotřeby byla vpletena i mladá generace. Ostatně samotná kategorie teenagerů vznikla jako nový segment tržní poptávky. Pro členy této skupiny není podstatný jejich biologický věk. Mají věk podle toho, co nakupují, ať již se jedná o gramodesky, džínsy anebo kytaru. Všudypřítomný konzum se pro ně stává rutinní záležitostí.

Schopnost konzumovat, tedy stále rychleji měnit značku auta, značku alkoholu, typ domu či partnerku určuje stupeň moci, které je v této společnosti kdo schopen dosáhnout. Neustálý vzestup spotřeby sice spolehlivě zajišťuje před materiálním nedostatkem, nedokáže však rozptýlit stále houstnoucí tíživou nudu. Lidé dnes zabíjejí druhé a páchají sebevraždy z pouhé nudy. Žádná jiná civilizace neprojevovala tak silné opovrhování životem jako ta naše, konstatuje Vaneigem.

Odcizení všech mezilidských vztahů a proměna života v pouhé přežívání jsou důsledkem existence sociální hierarchie. Vertikálně uspořádané sociální struktury vznikly kdysi dávno proto, aby umožnily lidem kontrolovat přírodní síly, jež ohrožovaly jejich přežití skrze hlad, nemoci, nepohodlí a nedostatek. Ve společnosti hojnosti tato forma organizace ztrácí veškerý smysl. Dnes již lidská bída nepramení z nepřátelství přírody, ale právě z hierarchické nadvlády byrokracie. Přírodní formy odcizení, které měly podobu nemoci, utrpení a smrti, jsou vystřídány odcizením sociálním. To je dáno tím, že moc již nikoho neochraňuje, chrání pouze sebe sama. Hierarchie přitom znamená, že moc jedněch je založena na utrpení druhých. V každodenním životě se hierarchie projevuje skrze vykonávání sociálních rolí. Základní funkcí rolí je udržovat úctu k normám a tímto způsobem reprodukovat existující nerovnosti. Každá role přisuzuje člověku určité místo v hierarchii, ať již nahoře, uprostřed, anebo dole. Žádná role neumožňuje jednat mimo předem ustavenou hierarchii.

Dodržování předepsaných rolí zabraňuje jedinci být sám sebou. Výkon rolí ho tak vzdaluje jeho pravé podstatě. Místo toho, aby byl zcela autentický, ve svých rolích pracuje, konzumuje, je zdvořilý, dodržuje zvyky apod. Sociologové, kteří považují role za základ fungování sociálního řádu, nejsou ničím jiným než policisty moderní společnosti. Dohlížejí na to, aby v rutině každodenního života či spíše přežívání role člověka deformovaly a svazovaly jeho energii. Dobře vědí, že pokud by se tuto energii podařilo uvolnit, rozmetala by všechny hierarchie světa. Řešením je distancovat se od rolí, rázně je odmítnout. Platit za nezodpovědného, to je ten nejlepší způsob, jak být zodpovědný sám vůči sobě.

Skutečná revolučnost spočívá v odmítnutí celé civilizace s jejími institucemi. Řešením není přiklonit se k projektu socialismu, který je realizován ve východním bloku. Také on spočívá na hierarchii, institucích a normách, jež jsou jen zrcadlovým převrácením těch západních. Jeho každodennost se odvíjí stejně bezútěšně, zcela podle buržoazního vzoru: sňatek, rodina, práce. Liberalismus, socialismus, bolševismus, všechny tyto systémy stavějí jen nová vězení pod heslem realizace svobody.

Dosavadní vzpoury vůči řádu byly neúspěšné, protože ti, kdo se proti vládnoucím hierarchiím bouřili, byli také hierarchicky uspořádáni. Je třeba probudit k životu třetí sílu, která se nebude identifikovat s žádným z obou soupeřících protikladů. Je to síla identity, ve které se každý nalezne sám za sebe. Nikdo pak již nebude moci rozhodovat jeho jménem.

Kde nalézt třetí sílu, jež se vzepře civilizaci jako takové a oživí projekt individuální svobody zvrácený liberalismem i svobody kolektivní zvrácený socialismem, oživí projekt opětného nalezení přírody zvrácený fašismem i projekt totálního člověka zvrácený marxismem?

Důrazné odmítnutí jakéhokoliv řádu ve jménu realizace individuální touhy po vášni, slasti a rozkoši se má stát vlastním obsahem revoluce, jež člověka definitivně osvobodí. Tato revoluce bude mít podobu znovunalezené vášně, uskutečněné touhy, zrealizovaného snu. Uvolnění vášní bez jakéhokoliv omezení je nejjistější cestou k rekonstrukci „totálního člověka“. Takový člověk ve jménu své touhy, rozkoše a chuti žít odvrhne všechny role, jež mu společnost vnucuje. Konec rolí bude znamenat vítězný triumf subjektivity. Třetí síla se projeví spontánní tvorbou, vnese poezii do každodenního života. Princip donucení bude nahrazen principem hravosti. Bude se žít naplno.

Potenciál pro tuto revoluci je zde již přítomen. Ani v dnešní společnosti proniknuté odcizením neexistuje snad nikdo, kdo by v sobě neměl aspoň malou částečku kreativity. Je jen třeba tuto tvůrčí jiskru, která je jiskrou skutečného života v lidech zažehnout.

Aby byla vzpoura vůči řádu skutečnou revolucí, musí se vystříhat jakékoliv formy pevné organizace. Každá stabilní struktura vede k rozdělení na řídící a řízené, tedy na pány a otroky. Vznik takové struktury je vždy koncem revoluce. Proto je třeba odmítnout jakékoliv vertikální vztahy uvnitř skupin i mezi nimi. Je nutno zničit ty, kdo by takové uspořádání prosazovali a chtěli bránit emancipaci. V každém jednotlivci je třeba zničit i ten nejmenší rozmar po získání prestiže, nejmenší nároky na uplatnění v hierarchii. Úkolem nového proletariátu totiž není moc uchopit, ale definitivně s ní skoncovat. Jedinými legitimními nositeli revoluce mohou být suverénní jednotlivci, individua realizující zcela spontánně své nejskrytější touhy, vášně a puzení. Je třeba, aby individuální hledisko zcela převážilo nad hlediskem falešné kolektivní participace. Vše je nutno rekonstruovat tak, že každý bude vycházet pouze ze sebe. Každý musí sledovat zcela spontánně jen svou vlastní vůli. Má vlastní kreativita je jistějším průvodcem než veškeré ostatní poznání.

Ke sladění individuálních tužeb s kolektivní harmonií povede nezávazná hravost, která nahradí donucení. Vše se bude odehrávat v prostředí neformálních skupin, v nichž všeobecná hravost zaručí možnost organizovat se bez jakékoliv hierarchie, ale i bez jakékoliv nedisciplinovanosti.

Hravost ochrání novou společnost proti autoritářství, protože jak je všeobecně známo, jakmile se ustaví nějaká autorita, hra končí.

Novou společnost, která vzejde z individualistické revoluce, líčí autor jako společnost permanentního svátku. Lidé už navždy odmítnou vykonávat předepsané role, odmítnou respektovat ustavené normy a oddají se spontánní kreativitě. Srdce lidu ovládne radost a veselí. Nový proletariát rozbije zeď nátlaku a donucení pouhým fouknutím své rozkoše. Realizovaná touha po individuální slasti oslaví svoji jednotu s regenerovanou společností. Nekončící svátek revoluce přinese opilost z realizace možného, přinese nekončící závrať z požitků a rozkoší dostupných náhle všem.

V souvislosti se svou koncepcí permanentní revoluce vyzvedává Veneigem dílo markýze de Sade. Chválí ho za to, že se mu podařilo dokonale spojit logiku hedonismu s revoluční vírou a dosáhnout tak rozkoše bez hranic v rámci subjektivity oproštěné od jakéhokoliv hierarchického rámce. Sade pochopil, že základem subjektivity je vůle zažít co nejvíce vzruchů a vzrušení, co nejvíce zkušeností a zážitků, co nejvíce toho, co je vůbec možné. Pochopil, že touha podobně jako kreativita nezná hranic. Rozkoš, která neustále nenarůstá, časem mizí. Pouhé opakování ji zabíjí. Je proto logické, že rozpínající se touha po rozkoši musí překračovat všechny pevné normy, rušit všechny sociální brzdy a překračovat všechny zákazy. Vaneigemův výrok o tom, že v erotice neexistuje jiná perverze než negace slasti, by zajisté podepsal i samotný markýz de Sade.

Masová spotřeba

Adolescenční lid nebyl jen produktem široké demokratizace přístupu ke vzdělání. K jeho formování dochází v době, kdy společnosti západní Evropy a severní Ameriky zažívají nástup masového konzumu. Kupní síla námezdních vzrostla v těchto zemích během dvou poválečných dekád několikanásobně. Podíl práce na hrubém domácím produktu roste v poválečných dekádách rychleji než podíl kapitálu a vzestup životní úrovně vydatně přispěl k integraci dělnických a zaměstnaneckých vrstev do společnosti blahobytu. Pro celou generaci poválečné populační exploze se stává samozřejmostí životní úroveň, které se v generaci předchozí těšily pouze střední a vyšší vrstvy. Prakticky všem se staly během krátké doby dostupné domácí spotřebiče, elektrotechnika, televize i automobil. Prudce klesá podíl příjmů vydávaný za potraviny, takže domácnosti mají na pořízení těchto výdobytků vědy a techniky dostatek prostředků. Zavádění velkých samoobsluh v padesátých letech v USA a od přelomu padesátých a šedesátých let v Evropě ceny dále snižuje. Rozmach sociálního státu uvolnil pro nakupování prostředky, které si dříve domácnosti musely odkládat pro případ nemoci, ztráty práce a na stáří.

Zrod konzumní společnosti představoval nejen velkou změnu ekonomickou a sociální, byl to také převrat v oblasti kultury a morálky. Systém kapitalismu, který byl historicky postaven na ochotě hromadit úspory a omezovat spotřebu, byl radikálně přeorientován. Bylo zapotřebí přehodnotit morálku úspor, vyvolat v lidech naopak chuť utrácet a zbavit je pocitu viny z toho, že dávají přednost bezprostřednímu uspokojení před vzdálenějšími cíli. Mentalitu, která dříve byla vlastní jen těm nejchudším, bylo třeba naočkovat stále mohutnějším středním vrstvám. Povedlo se to velice rychle, celá společnost vzala za své heslo připisované Jeanu Fourastié: „Konzumovat znamená vyjadřovat svoji svobodu utrácením“.

Ze spotřebovávání se během velice krátké doby stala norma, zvyk a tradice neméně závazné, než byly ty, které byly individualizovaným konzumem krok za krokem zatlačovány. „Zrodila se společnost, která donucení nahrazuje sváděním, povinnost hedonismem, úspory výdaji, slavnostnost žertováním, potlačení osvobozením, přísliby budoucnosti vychutnáním přítomnosti“.

Vznik společnosti masové spotřeby byl od počátku doprovázen hesly o osvobození všech členů společnosti nejen od nedostatku, ale také od všech omezení v podobě zákazů a tabu, které až dosud svazovaly každodenní život s jeho představivostí. Konzum sliboval naplnit lidem všechny jejich sny a přání. Právě kategorie adolescentů sehrála při zrodu této společnosti klíčovou úlohu.

Provizornost jako způsob života

Slábnutí sociálního státu a větší závislost na rodičích u těch, kteří si to mohou dovolit, znehodnocování diplomů všech stupňů, nárůst neplnohodnotných pracovních kontraktů, konec zajištěné celoživotní kariéry, stoupající nejistota profesní dráhy i rostoucí křehkost partnerských a manželských svazků, to vše vede mladé lidi k nutnosti trvale improvizovat. To jen zpětně prodlužuje trvání adolescence a posiluje optický klam věčného mládí.

Součástí této vynucené životní strategie je upřednostnění krátkodobosti před dlouhodobějším rámcem. Nemá příliš smyslu plánovat budoucnost, je-li přítomnost krajně nejistá.

Těkavost, přechodnost a neusazenost se zároveň legitimizuje tím, že je z nich činěna ctnost, když jsou považovány za součást modernizace života. Ideálem se stává osoba zbavená jakéhokoliv náležení a v důsledku toho údajně plně adaptovaná na ustavičné změny. Je to osoba naprosto flexibilní, schopná konstruovat a vzápětí opět rekonstruovat svoji identitu, vždy podle momentální potřeby.

Zaměřenost individuí na krátkodobost, bezprostřednost, okamžitost, která je vydávána za jejich vlastní volbu, velice dobře koresponduje s požadavky globalizované a financiarizované ekonomiky s jejím upřednostněním okamžitého profitu. Právě ona vyžaduje stále rychlejší tempo a stále bezprostřednější reakci, to vše umožněné novými technikami komunikace. Jak konstatuje Nicole Aubertová, „okamžitost výsledku se stala imperativem přežití v hyperkonkurenčním prostředí.

Zmíněná socioložka a psycholožka vede paralely mezi ekonomickými zájmy firem a psychologickým formováním osobností. Je v zájmu firem vyrábět stále více stále méně osobami v co nejkratším čase. Čím rychleji se firemní kola otáčejí, tím vyšší je roční míra zisku. Je třeba co nejrychleji odpovídat na jakýkoliv nový podnět, nemá-li být firma předehnána konkurencí. Urgence se stává příkazem sama o sobě. To vede k permanentnímu časovému tlaku. Na lidi se přitom pohlíží jako na materiál, který je příliš pomalý a který je třeba udržovat tak, aby byl stále k dispozici. Proto bylo nutno změnit jejich vztah k času. Je třeba, aby žili právě jen přítomným okamžikem. Musejí se stát neschopni žít jinak než okamžikem, tedy být soustředěni jen na bezprostřední uspokojení svých tužeb, být ustavičně popoháněni jak při naplňování touhy, tak při podávání výkonu, mají-li dobře fungovat v ekonomice „věčné přítomnosti“.

Samoobsluha jako způsob života

Řada pozorovatelů studujících chod soudobé společnosti a chování lidí v ní si povšimla podobnosti s fungováním samoobsluhy. Píší o tom, že člověk se ocitá v supermarketu životních stylů, hodnot a postojů. Jelikož nemá žádný návod k orientaci, těká od regálu k regálu a svoji bezradnost si zaměňuje se svobodou. Už od raného věku vyrůstají děti s pocitem, že svět je obrovské komerční centrum k jejich službám, ve kterém mohou nalézt všechny produkty, jež jim propůjčí solidní identitu. Je proto přesnější, navrhuje francouzský filozof, nemluvit o postindustriální společnosti jako o společnosti služeb, ale spíše jako o společnosti samoobslužné. Fenomén supermarketu se přitom šíří z obyčejného nakupování do všech oblastí života. Lidé si vybírají často podle sezónní módy. Listují v katalogu politických stran poptávajících jejich přízeň, probírají se pestrým výběrem životních filozofií i náboženských věr podobně, jako studují neméně poutavé katalogy turistických zájezdů a nabídky jídel v restauraci.

O tom, jak funguje samoobslužná společnost po stránce ekonomické, pojednal mezi prvými britský sociolog Jonathan Gershuny (1978). Konstatuje, že v takzvané společnosti služeb ve skutečnosti nákup služeb pokulhává za nákupem věcí dlouhodobé spotřeby, díky kterým si jednotlivci a domácnosti vykonávají služby ve svém volném čase sami. Pokud bychom žili skutečně ve společnosti služeb, nevařili bychom si doma, ale chodili bychom se stravovat do hospod a restaurací. Neprali, nežehlili a neuklízeli bychom si, nýbrž zadávali bychom tyto úkony patřičným obslužným firmám. Neřídili bychom své vlastní auto, nýbrž přemísťovali bychom se veřejnou i soukromou obslužnou dopravou. Neutráceli bychom svůj volný čas nakupováním, nýbrž zadali bychom tuto službu příslušné agentuře. Proč jsou služby v domácnosti nahrazeny spotřebiči, služby sportu a zábavy televizí a služby dopravní automobily? Protože poskytované služby jsou natolik drahé, že se lidem vyplatí obsluhovat se sami. Tím spíše, že cena spotřebičů všeho druhu vytrvale klesá. Je pravda, že vzdělávání a léčení není zatím nahrazeno domácími přístroji, konstatuje autor, i to se však může časem změnit.

O necelých dvacet let později rozvinul téma samoobslužné společnosti americký sociolog George Ritzer v knize o procesu mcdonaldizace. Tvrdí v ní, že téměř všechny instituce společnosti včetně vzdělávacích, sportovních, politických a náboženských přijaly za své principy rychlého stravování. Významnou součástí mcdonaldizace je přesun určitých úkonů obsluhy přímo na zákazníka. George Ritzer tomu říká „efekt mizejícího číšníka“. V rychlojídelně se člověk sám obslouží, v supermarketu si může zboží sám zvážit a u pokladny sám vyúčtovat a zaplatit, u benzinové pumpy pracuje jako neplacený pumpař, u bankomatu jako pomocný pokladní. Rozvoj těchto samoobslužných prvků má dvě přednosti. Zákazník má pocit vlastní aktivity, autonomie a sebeuplatnění, přitom pro danou firmu funguje jako neplacená pracovní síla. Zbylá obsluha pak může být o to méně placená, protože jí konkurují zákazníci, kteří provádějí dané úkony úplně zadarmo, iniciativně a rádi.

Ani Gershuny, ani Ritzer nespojují nárůst samoobslužnosti v našem životě s nějakým nárůstem svobody volby. Pro Gersunyho představuje samooblužnost obrannou strategii jedinců a celých domácností v situaci, kdy nechat se obsluhovat je výrazně dražší než obsloužit se s pomocí zakoupených přístrojů sami. Samoobslužnost šetří náklady domácností. U Ritzera snižuje samooblužnost klientů náklady firem, a tedy zvyšuje zisky majitelů. Zdání samostatnosti a vlastní volby představuje v obou případech jakýsi bonus, který výrobce spotřebičů ani macdonaldizované firmy nic nestojí.

Jaké důsledky plynou z toho, rozšíří-li se princip samoobsluhy i do ostatních oblastí života a stane-li se již od mládí preferovaným životním stylem? Princip zcela svobodné volby v sobě nese tendenci k přelétavosti. Věrnost tomu, co bylo jednou vybráno, snižuje míru svobody vybrat si něco úplně jiného. Svodná volba v sobě již obnáší dočasnost každého výběru a vypověditelnost jakéhokoliv kontraktu. Má-li být v každém okamžiku možno zvolit naprosto vše, pak to znamená, že každé dřívější angažování může být kdykoliv zrušeno. Vše, co je svázáno, může být kdykoliv rozvázáno, a vše, co bylo slíbeno, může být kdykoliv odmítnuto. V tomto smyslu je druhou stranou naprosté svobody výběru fluidnost, těkavost, odvolatelnost, absence každého trvalejšího náležení. Pod označením „flexibilita“ je právě tato vlastnost vyžadována od pracovníků firem. Flexibilita je však vysoce nakažlivá a v mimopracovní oblasti se projevuje například rostoucí mírou rozvodovosti.

Druhým důsledkem iluze dokonalé samoobsluhy, tedy ničím neomezeného individuálního výběru, bývá neochota, či přímo neschopnost vidět za fasádou naprosté svobody a nevázanosti pevný systém technických, právních, mocenských, politických a sociálních vztahů, který to vše podepírá a který je tímto vším stále znovu reprodukován. „Čím více se (individuum) cítí nedeterminované a utvářené jen svou vlastní fantazií, tím více je závislé na neviditelnémaparátu, který drží pohromadě svět kolem něho“. Zdánlivě naprosto autonomní jedinec se v tomto ohledu podobá spíše zcela malému dítěti, jež má pocit všemocnosti v situaci kdy je totálně bezmocné a odkázané na druhé.

(Jan Keller – Společnost věčného mládí. Praha: SLON 2019. ISBN 978-80-7419-286-9)