Tento filozof, šéfredaktor revue pro kritické myšlení Distanc, lektor Academia Bohemica, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE, která vycházela v letech 1997-2007, a také řady Kritických úvah I. - III., se už delší čas zabývá reflexí nejpalčivějších problémů dneška. Píše o tématu migrace, vyprázdnění hodnotových registrů dnešního člověka, o politické korektnosti… Do této série patří i kniha V myšlenkovém světě Tomáše Halíka s podtitulem Od modernismu k neomarxismu. Vystavuje zde neobyčejně komplexní portrét osoby, která je dnes u nás symbolem toho, čemu se říká „liberální demokracie“, ale jde v podstatě jen o velmi průsvitně přeoděnou snahu jisté společenské elity (či rádobyelity) ovládnout všechny ostatní a vnutit jim svůj ideologický diktát jako návod k myšlení a konání – ve prospěch oněch pseudoelit. To, čemu se dnes říká neomarxismus (i když se vedou spory, zda je to označení věcně příslušné, neboť s „původním“ Marxem má jen pramálo společného, spíše by bylo namístě používat pojen neostalinismus, neboť jde o více či méně násilnou formu mocenského opanování veškeré reality) se ve Fuchsově podobence T. Halíka velice ústrojně potkává s pseudomodernistickým, hodnotově zcela rozvráceným křesťanstvím, jak je reprezentuje dnešní papež František, jehož jakousi padesátou odmocninou u nás je právě Halík.

Protože je Halík postava programově veřejná, je třeba o ní vést veřejnou diskusi, ačkoli on sám to nesnáší (viz jeho dlouhodobý spor s Danielem Solisem, který kdysi zveřejnil životopisná fakta T. Halíka, kterému se pranic nelíbila a kde mohl, tam jejich pravost zpochybňoval.) Tak jako tak, i nekřesťan si všimne, že míra sebestřednosti a ješitnosti, jakou Halík oplývá, nepatří k tomu, co se nazývá křesťanskými ctnostmi. Jiří Fuchs pro to má velmi dobrá vysvětlení. Jako ochutnávku k celé knize zde přetiskujeme jednu z úvodních kapitol.

SMĚR HALÍKOVA POLITICKÉHO ANGAŽMÁ

Profesionální revolucionáři neomarxistického ražení se u moderních filosofů nakazili mozkovou dysfunkcí ve formě materialismu a hodnotového relativismu. Tyto dekadentní, sice jednoduché, ale o to lidsky zhoubnější teorie vybujely v postmoderní kultuře individualistické sebestřednosti a komplementárního etatismu totalitního ražení do nevídaných rozměrů. Obecný zákon dobrého lidství už byl definitivně popřen a zaškatulkován jako „omyl fanatického náboženství povinností a ctností“.

V režii levicově zkaženého liberalismu nahradila postmoralistní společnost někdejší smysl pro zodpovědné sebeomezování bouřlivým vývojem individuálních práv na štěstí všeho druhu. Soumrak „morálního fundamentalismu“ je oslavován jako emancipace vášní a osvobození nelidsky zatěžovaného svědomí. Bylo jen otázkou času, kdy z té euforie nad nově definovanou humanitou vytěží ideologičtí extremisté práva nějaké posvátné skupiny lidstva, aby zaměřili její rozvratnický potenciál na tradiční morálku západní civilizace.

Pro ten úkol vybraly Dějiny krví zatím nepotřísněné bratrance komunistů, neomarxisty. Ti dokázali postmoderní hodnotový chaos přetavit do podoby rafinovanější totality. K postmoderním vymoženostem uctivý, v paradoxech si libující a s neomarxisty filosoficky spřízněný Halík se snaží jejich nenávistnou, protikřesťanskou ideologii pokřtít; politicky s nimi kolaboruje. Svým ideologizujícím, mnohdy až překvapivým falšováním křesťanské morálky podporuje nemarxistickou kulturní revoluci. Tu revoluci, která má dokonat likvidaci tradičního křesťanského Západu.