Zatím poslední výkop tím směrem podnikl polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz, který ve svém prohlášení sice neupřel někdejšímu Sovětskému svazu dominantní úlohu v porážce nacistického Německa, ale neodpustil si dodat toto: „je záhodno upozornit, že válka nezačala mnichovskou dohodou. Všeobecně se uznává, že válka začala 1. září 1939. Okamžikem, kdy zpočátku Německo napadlo Polsko, a pak Sovětský svaz zaútočil na Polsko 17. září 1939."

Co měl ministr na mysli? Inu známý pakt mezi Německem a SSSR, podepsaný 23. 8. 1939 v Moskvě J. von Ribbentropem a V. M. Molotovem. Onen dokument ukládá SSSR a Německu, aby upustily od jakéhokoli násilného aktu vůči sobě navzájem; zároveň měly oba státy udržovat vzájemný kontakt a výměnu informací o problémech společných zájmů. V tajném dodatku se pak určovaly sféry vlivu ve východní Evropě.

Je správné předeslat, že onen pakt nespadl z čistého nebe. Už na počátku roku 1939 zahájil Sovětský svaz jednání s Velkou Británií, Francií, Polskem a Rumunskem o spojenectví proti nacistickému Německu. Jednání selhala proto, že Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území. Teprve neúspěšný výsledek zmíněných jednání (zejména odmítnutí ze strany Polska a Rumunska) přivedl 23. srpna Sovětský svaz k uzavření smlouvy o neútočení s Německem. Na tuto veledůležitou okolnost se poněkud zapomíná. Náhoda?

Ostatně obdobný příběh s (ne)pomocí Francie jsme zažili přece také my, když „trojdohodu“ SSSR – Francie – Časkoslovensko z roku 1935 porušila svou neochotou pomoci ohroženému Československu pro změnu Francie a korunoval to pak v Mnichově její premiér Daladier podpisem pod dokument zvaný podle pravdy „mnichovský diktát“. Tak se ptejme: viní dnes někdo Francii, Polsko či Rumunsko z podílu na rozpoutání války?

Týden po podpisu smlouvy německá vojska vtrhla ze severu, západu a jihu do Polska. Podle plánů dopracovaných ve třicátých letech (Plan Zachód) měla polská vojska ustoupit na jihozápad, kde byla připravena dlouhá obrana Rumunského předmostí, a očekávat britskou a francouzskou podporu a pomoc (která se však nekonala, jaký div). Rudá armáda poté provedla invazi do oblasti Kresy. Sovětská vláda oznámila, že tak činí k ochraně Ukrajinců a Bělorusů, kteří žijí ve východních částech Polska, protože polský stát se pod náporem nacistického Německa zhroutil a není schopen zaručit bezpečnost vlastních občanů.

Je třeba spravedlivě dodat, že Rudá armáda se na polském území nechovala nijak lidumilně a spíše jen dala další podnět k už tak historicky dávno zakořeněné nenávisti Poláků vůči Rusům. Jak dále víme, v létě 1941 byly sovětské jednotky vytlačeny německými vojsky postupujícími na východ v rámci Operace Barbarossa.

Abychom dokončili poválečný příběh polského území, tak dodejme, že v létě 1944 je průběžně osvobozovala Rudá armáda. Dohody učiněné spojeneckými mocnostmi v Jaltě dovolily Sovětskému svazu připojit k sobě téměř všechna polská území obsazená v důsledku Paktu Ribbentrop-Molotov. Jako náhradu dostala Polská lidová republika přibližně polovinu území Východního Pruska a také území východně od linie Odra-Nisa. Sovětský svaz zahrnul většinu získaných území do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. V srpnu 1945, po skončení druhé světové války v Evropě, se Sovětský svaz a Polsko dohodly na průběhu hranice. Dohoda uznávala status quo jako vzájemnou hranici s výjimkou oblasti okolo Białystoku a malých částí Haliče východně od řeky San okolo Przemyślu, které byly navráceny Polsku.

Tolik pohled do historie. A protože, myslím důvodně, předpokládám, že není konkrétní text výše zmíněného kruciálního paktu obecně znám, dovoluji si jej připomenout a na tomto místě ocitovat, abychom věděli, o čem vlastně mluvíme.

Tzv. pakt Molotov - Ribbentrop

Vláda Německé Říše a vláda Svazu sovětských socialistických republik, přejíce si upevnit věc míru mezi Německem a SSSR a vycházejíce ze základních ustanovení smlouvy o neutralitě uzavřené v dubnu 1926 mezi Německem a SSSR, dohodly se na následujícím:

Článek I

Obě Vysoké smluvní strany se zavazují upustit od jakéhokoliv násilného aktu, od jakékoli válečné akce, od vzájemného napadení, které by provedly buď samy, anebo ve spojení s jinými silami.

Článek II

V případě, že by se jedna z Vysokých smluvních stran stala objektem válečného aktu ze strany třetí síly, neposkytne druhá Vysoká smluvní strana žádným způsobem pomoc této třetí síle.

Článek III

Vlády obou Vysokých smluvních stran budou v budoucnosti udržovat stálý vzájemný kontakt za účelem konzultace, umožňující výměnu informací o problémech týkajících se společných zájmů.

Článek IV

Žádná z vysokých smluvních stran se nezúčastní jakéhokoliv spolčování sil, jež by přímo, či nepřímo bylo namířeno proti druhé straně.

Článek V

Jestliže by v těch či oněch otázkách vznikly spory či konflikty mezi Vysokými smluvními stranami, budou obě strany své spory či konflikty řešit výhradně přátelskou výměnou názorů, anebo, v případě nutnosti, prostřednictvím povolaných arbitrážních komisí.

Článek VI

Tato smlouva se uzavírá na dobu deseti let s tím, že nevypoví-li ji jedna z Vysokých smluvních stran rok před uplynutím této doby, bude platnost automaticky prodloužena o dalších pět let.

Článek VII

Tato listina bude ratifikována v nejkratším možném čase. Ratifikační listiny budou vyměněny v Berlíně. Smlouva nabývá platnosti v okamžiku jejího podepsání.

Vyhotoveno ve dvou exemplářích, v německém a ruském jazyce.

Moskva, 23. srpna 1939
Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop
Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov

Předmětem častých diskusí a politických interpretací bývá mnohem více, než onen výše uvedený a velmi obecný dokument, tajný dodatečný protokol, podepsaný téhož dne týmiž signatáři. Stojí v něm:

1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna.

2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje. V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.

3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.

Je to jasné jako facka: zplnomocněnci obou stran vedli rozhovory o otázkách hranic jejich eventuálních budoucích sfér vlivu ve východní Evropě. Není tam ani slo to tom, že by se Německo, natož Sovětský Svaz, chystaly přepadnout Polskou, jak posléze učinilo Německo a zahájilo tím nejhorší krveprolití světových dějin. Jestliže dnes posloucháme o tom, že Sovětský Svaz (často zaměňován za dnešní Ruskou federaci) je jedním z viníků druhé světové války (takovou zrůdnou deklaraci přijal nedávno i Evropský parlament), rád bych připomněl, že velmi obdobně se novým rozdělováním evropských území zabývaly všechny tři konference spojenců, SSSR, Velké Británie a USA, a to v Teheránu (prosinec 1943), na Jaltě (únor 1945) i v Postupimi (srpen 1945). Zejména ty druhé dvě měly ve své agendě zahrnuto i Polsko a jeho budoucí postavení. Na Krymu šéfové mocností deklarovaly povinnost dvou polských exulantských vlád (v Londýně a v Moskvě) sloučit se v jedinou a spojit své poválečné síly k obnově země. To se nakonec stalo a v Postupimi už bylo možné konstatovat, že londýnská vláda zanikla a ta moskevská se ujala svých povinností směrem ke správě Polska. Taktéž tam byly nově vymezeny hranice mezi Německem, Polskem a SSSR, jak už bylo řečeno výše.

Co z toho plyne: Ve světě, který používá jako metodu politické konfrontace válku, jde často o přetlačovanou o území někoho, kdo se v mlýnici ocitl neprávem, omylem, nezaslouženě. Polsko (stejně jako my a Slovensko, a částečně Maďarsko, má řadu výhod a ještě větší řadu nevýhod ze svého položení mezi východem a západem. Není sporu, že dělení Polska v několika vlnách probíhalo už od roku 1772 a většinou byli v hlavních rolích Němci a Rusové. To ale dnes nikoho neopravňuje, při vší úctě k tragice osudu polského národa, tvrdit, že Sovětský svaz byl viníkem druhé světové války. Choval se velmocensky, to jistě, ale také pod tlakem okolností. Ten, kdo nesporně vystřelil první náboj, byli ovšem Němci, a to v Gliwicích 1. září 1939.