Citoval jsem tehdy, pochopitelně s příslušným komentářem, knihu, která napáchala snad nejvíc hrůzy v dějinách (teď pomíjím různé věroučné knihy jako Bibli nebo Korán, jež také v nějakých účelových interpretacích mohly být a také nesčetněkrát byly zneužity k násilí páchanému v jejich jméně). Mluvím o knize Adolfa Hitlera Můj boj (Mein Kampf), která, ač se rovněž tváří jako summa jakési věrouky, je to de facto velice podrobná příručka politického chování, vedoucího, jak dnes již dobře víme, ke světové válce, etnické genocidě a rozvratu snad všech, do těch časů nezpochybňovaných, hodnot. A také k šesti desítkám milionů zbytečných obětí. Proč zbytečných? Protože šlo o realizaci projektu jednoho psychopata. Je možné, že v dobových podmínkách (Německo po Versailles, hospodářská krize, totální neschopnost sociálních demokratů postavit aspoň trochu na nohy tu zemi, již v první světové válce pokořenou a zchudlou), by se možná našel jiný samozvaný spasitel, který by Němcům nabídl na složité otázky prosté odpovědi. Ty Hitlerovy byly však mimo jakoukoli diskusi nejhoršími z představitelných.

Jestliže si brzy připomeneme 75. výročí Hitlerovy smrti (30. 4. 1945) a následné kapitulace Německa pod zdrcujícím tlakem spojenců (především Sovětského svazu, ale samozřejmě také USA a Velké Británie, jakkoli sovětský podíl na porážce nacismu je nepochybně dominantní), vybrali jsme dnes pro vás ukázku z Hitlerovy programové knihy Můj boj. Konkrétně část 11. kapitoly, která nese název Propaganda a organizace. Ti z Vás, kdo jste tu knihu nečetli (a vězte, že přinejmenším z literárního hlediska jste opravdu o nic nepřišli), budete možná překvapeni, jak přesně definoval tehdy teprve čtyřiatřicetiletý politický začátečník některá základní pravidla, podle nichž se pak řídil po celý zbytek své, lze-li to tak nazvat, kariéry. Hitler v této kapitole, a zdaleka nejen zde, ve „Svém boji“ narýsoval svou a evropskou budoucnost do nejmenšího detailu. Nenechal žádný prostor pro improvizaci. Strukturoval svou strategii do děsivých a vždy pragmatických detailů.

Dnes, kdy jsme masírováni propagandou z ciziny i od domácích poskoků zahraničních zájmů, je dobře si připomenout, jak „velikán zla“ definoval postupy, které jako by nám něco současného nepříjemně nápadně připomínaly. Některé obzvláště štěpné myšlenky jsme si dovolili vytučnit. V původním textu toto zvýraznění není.

Propaganda a organizace

Rok 1921 byl pro mne a hnutí ve více směrech obzvláště významný. Po mém vstupu do Německé Strany Pracujících jsem okamžitě převzal oddělení propagandy. Mě l jsem tento obor v onom momentě za naprosto nejdůležitější. Zprvu totiž platilo nelámat si ani tak hlavu s organizačními záležitostmi, jako spíš samotným zprostředkováním idejí většímu počtu lidí. Propaganda musela běžet daleko vpředu před organizací, a sehnat jí nejprve ke zpracování lidský materiál. Jsem také nepřítelem příliš uspěchaného a pedantského organizování. Většinou z toho vzniká pouze mrtvý mechanismus, ale jen velmi zřídka živá organizace. Neboť organizace je něco, co za svou existenci vděčí organickému životu organického vývoje. Myšlenky, které uchvátily určitý počet lidí, tíhnou samy po určitém pořádku, a tomuto vnitřnímu uspořádání náleží velmi velký význam. Avšak i zde se musí počítat se slabostí lidí, která jedince svádí k tomu se alespoň zprvu stavět na odpor převyšující osobnosti. Tak, jak je určitá organizace mechanicky organizována odshora dolů, hrozí zde obrovské nebezpečí, že se jednou dosazený člověk, který sám ještě nebyl správně rozpoznán a nevlastní možná ani takové schopnosti, bude snažit zabránit ze žárlivosti v rámci hnutí v postupu zdatnějšímu jedinci. Škoda, kterou by v tomto případě způsobil, by mohla mít, obzvláště pro takové mladé hnutí, osudové následky.