Filosof Gray nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Zatímco v knize Slamění psi se zabývá nesnadným soužitím člověka a Země z obecných, filosofických pohledů a dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka, v knize Kacířství je konkrétnější: Prochází moderními dějinami postupných snah lidstva o sebezničení, ať už v souvislostech globální vesnice, kde se střetají zájmy ekologické a ekonomické, tak v konkrétní kritice soudobé geopolitiky světových mocností, například Ruska, Číny či Spojených států. Zastaví se samozřejmě i u pojmu médiokracie, jímž označujeme vytváření virtuální reality z mediálních představ, které mají snahu a často i sílu potlačit realitu skutečnou nebo vytvořit realitu novou.

Gray je v knize Kacířství většinou nečekaně vážný, jen tu a tam probleskne sarkastický, jedovatý bonmot, který obvykle jeho psaní dobře charakterizuje. Třeba tento: „Politika je dnes pouhou pobočkou zábavního průmyslu”

Grayova kniha Kacířství nese podtitul Eseje proti pokroku a jiným iluzím. Tento podtitul velmi dobře vystihuje smysl, cíl a způsob Grayova myšlení a psaní. Ve svých esejích se občas velice bojovně vyrovnává s iluzí moderní doby, že věda, technologie a další atributy, které zahrnujeme obecně pod pojem pokrok, jsou s to vést lidstvo nějakým pozitivním směrem, tedy jinam, než do záhuby. Jeho ústřední tezí, kolem níž se točí celá kniha, je tvrzení, že iluze pokroku je pouhým náboženstvím, mýtem, vírou, která nemá racionální podloží, zato ve svých důsledcích může být stejně nebezpečná, jako jiné fanaticky prosazované věrouky lidské historie.

Pro dnešní čtení jsme vybrali esej Návrat do společnosti spektáklu, kde se Gray zabývá úpadkem veřejné komunikace, vyprazdňováním jejího obsahu a nahrazováním více či méně líbivou vnější škraboškou. A na pozadí děsivých kulis uměle rozehrávaného válečného a ekonomického konfliktu globálních rozměrů návrat k těmto Grayovým myšlenkám až nepříjemně evokuje, že svět, o němž Gray píše, je už světem minulosti, a kontury toho budoucího nikdo dnes nedokáže odhadnout.

Návrat do společnosti spektáklu

Tony Benn a Jeffrey Archer nemají mnoho společného. Pobožný parlamentář a okázalý bývalý předseda strany toryů pocházejí z velmi odlišných prostředí, jejich kariéry se nedají srovnávat. Kromě toho, že jim oběma chybí smysl pro ironii, nemohou být jejich osobnosti rozpornější. Navzdory těmto rozdílům jsou si v jedné klíčové věci podobni. Oba teď dávají na trh svou osobnost a životní zkušenosti jako mediální zboží.

Každý z nich publikoval svůj deník: Archerův se zabýval prvními dvaadvaceti dny jeho trestu, strávenými ve vězení Belmarsh; Bennův popisuje desetileté období 1991 až 2001. Každý z nich se pustil do předvádění jakési divadelní napodobeniny sama sebe: Archer ve hře uvedené nedlouho před jeho nástupem do vězení, v níž vystupoval jako fiktivní verze své veřejné osoby, a Benn v sólovém putovním představení, kde vystupuje se svou nerozlučnou dýmkou, hrnkem čaje a nenapodobitelně pitoreskními názory.

Hranice mezi politikou a zábavou, už dávno mlhavé, teď už doslova neexistují. Už neplatí to, co kdysi tvrdil Enoch Powell, že všechny politické kariéry končí neúspěchem, spíše platí, že neúspěšní politici končí jako estrádní umělci. V současné mediální kultuře všeodhalujících deníků a zpovědních pamětí, kiss-and-tell žurnalistiky (využívající intimní vztah „reportéra“ s objektem mediálního zájmu; pozn. red.) a voyeurské televize hledají bývalí politici jako mnoho jiných lidí způsob, jak by se přeměnili v tržní zboží. Ještě proslulejší než Tony Benn a Jeffrey Archer jsou Edwina Currieová a Ulrika Jonssonová, i když každá v jiném světě; ale fakt, že jedna z nich byla kdysi politickou a druhá televizní moderátorkou, je nevýznamný ve srovnání s tím, jak každá z nich využila své minulosti. Obě recyklovaly své životní zkušenosti jako zboží a prodávají je veřejnosti, hladové po sdělené intimnosti a sebeodhalování v masmédiích.

Lze těžko zjistit, proč se média vyvinula právě tímto způsobem, ale část odpovědi je v tom, že kult celebrit se stal jedním z hlavních hnacích ústrojí ekonomiky. Dávno pryč je doba, kdy hlavní část ekonomické činnosti spočívala ve výrobě průmyslového zboží. Ve společnostech, kde je pro většinu lidí bohatství samozřejmostí, se stala jádrem ekonomiky zábava. Automobily se stále kupují jako dopravní prostředky a knihy s předpokladem, že by mohly obsahovat užitečné informace, ale v obou případech tvoří jejich kupní sílu nové zkušenosti, které nabízejí. Hlavním nebezpečím pro takovou ekonomiku je pocit nudy, dostavující se s přesycením. Nové zkušenosti se stanou pasé ještě rychleji než nové fyzické zboží, zvláště když v nich nic úžasně nového často není. Spotřebitelská únava hrozí slábnutím poptávky, a to je spravedlivá odplata pro ten druh výroby, kdy se všechno začne hroutit, jakmile se zastaví růst.

V ekonomice poháněné potřebou vyrábět poptávku dokáže sláva prodat všechno ostatní. Platí to nejvíc tehdy, kdy může být slavný každý, což je v zábavním průmyslu novinkou. V minulosti bylo luxusní zboží prodáváno masám tak, že se spojovalo s životním stylem slavných. Dnes je to víra, že každý může být slavný, co udržuje masovou spotřebu. Z celebrity se udělala jakási lidová loterie, s jejíž pomocí se většina lidí smiřuje s fádností svého každodenního života.

Masová média měla tuto funkci vždy. Už George Orwell si všiml, že únikové filmové fantazie natočené Hollywoodem ve třicátých letech hrály významnou roli v potlačování masové nespokojenosti během hospodářské krize. Pomocí podívané na svět hvězd vytvořil Hollywood paralelní svět přeludů, který odškodnil diváky za pustou nejistotu všedního života.

Zábavní průmysl nicméně došel dál než Hollywood kdykoliv předtím, dal vzniknout mýtu, že každý může být hvězdou. Andy Warhol prohlásil, že v budoucnosti bude každý patnáct minut slavný. Udělal tak víc, než že jen promítl svůj vlastní narcisismus do světa - předpověděl verzi kapitalismu, jíž jsme právě dosáhli a v níž je ekonomický růst udržován všeobecnou vírou, že všichni můžeme být vítězi v loterii slávy.

Je překvapivé, jak málo lidí předvídalo vznik zábavního průmyslu, málokdy to byli sociální teoretici nebo ekonomové nebo akademičtí intelektuálové jakéhokoliv druhu. Snad nejjasnější obraz toho, co přijde, lze najít v díle J. G. Ballarda, který předpověděl vzestup Ronalda Reagana na prezidenta v povídce publikované v roce 1967 a jehož experimentální román The Atrocity Exhibition (Výstava ohavností) - vizionářská předpověď role zobrazení katastrof a násilí v nové mediální ekonomice - byla poprvé publikována již v roce 1969.

Guy Debord, nejnadanější filozof ze skupiny provokatérů a avantgardních umělců, kteří si říkali situacionisté, přibližně ve stejnou dobu vyvinul teorii společnosti spektáklu. Debord předpověděl jeden z nejpodivnějších rysů zábavního průmyslu. Předvídaje dobu, kdy se role a identity budou v médiích neustále promíchávat, viděl budoucnost, v níž stále se zrychlující proud mediálních zobrazení zcela uzavře přístup lidí k minulosti. Popisuje neustálý koloběh nových mód, který nejen udržuje poptávku, ale vytváří také zkorumpovanou mediální náhražku mystické „věčné přítomnosti“. V zábavním průmyslu je minulost systematicky vymazávána, zatímco pohled do budoucnosti je uzavřen: „Výroby přítomnosti, kde móda sama, od odívání po hudbu, se zastavila ... se dosáhne neustálým koloběhem informací, vždy se vracejícím ke stejnému krátkému seznamu banálností, které se vášnivě prohlašují za největší objevy. Zprávy o tom, co je opravdu důležité, co se skutečně mění, zároveň přicházejí zřídkakdy a ještě nesouvisle.“

Jako marxista si Debord nemohl odpustit pokus vysvětlit „společnost spektáklu“ jazykem ekonomiky, ale je možné, že kořeny zábavního průmyslu jsou spíše kulturní.

George Walden ve svém překladu knihy Julese Barbeyho ďAurevillyho On Dandyism and George Brummell (O dandismu a Georgi Brummellovi, vydáno pod titulem Who’s a Dandy? Kdo je to dandy?) v pronikavé analýze současné scény dokazuje, že aristokratický kult dandismu, který zkoumal francouzský spisovatel devatenáctého století Jules Barbey na postavě Beau Brummella, se nyní stal masovým hnutím. Jak vysvětluje v úvodní eseji, dandismus není jenom způsob oblékání. Je to myšlenkový postoj, filozofie nebo snad dokonce náboženství oslavující pomíjivost a žití pro daný okamžik, záměrné odpoutání se od etických a politických záležitostí a kultivované předvádění provokativní individuality.

V Brummellově době byl dandismus kultem výlučným, postoje, které vyjadřoval, byly většině lidí nedostupné. Dnes, pozoruje Walden, je to zvyk milionů. Strojená nenucenost Warhola, dobře nacvičená chladnost Gilberta a George a unylá stylovost popmuzikantů jako Jarvis Cocker nejsou privilegovanou afektovaností několika mediálních idolů. Je to kultura množství. S nebývalým vzrůstem volného času a nadbytku se v Británii a dalších postindustriálních zemích od konce druhé světové války dandyovská posedlost oblečením a drobnými detaily osobního vzhledu objevila znovu. Kdysi omezená na malou sebeobdivnou koterii, je teď jedním z dominantních trendů doby.

Walden se nepokouší o úplné vysvětlení tohoto vývoje, poznamenává, že dandismus není, jak se domníval Barbey, neopakovatelným rysem aristokratického života v regentské Anglii. Je to postoj ke světu, který najdeme v mnoha dobách a na mnoha místech. Otázkou je, proč se dnes stal tak masovým. Walden nabízí několik domněnek. Spekuluje, že současný kult dandyho může být pokusem zahnat nudu: „Masové společnosti,“ píše, „mohou být tísněny pocity taedium vitae a přesycení stejně jako aristokracie (možná víc, protože je tíží vlastní váha a stejnost).“ Naznačuje to, že neposedné hledání posledních módních novinek může být reakcí právě na ten stav bezpečí umožňující dandismus. Walden zachytil podobný paradox, když ztotožnil Andyho Warhola s prototypem demokratického dandyho. Warholův genius, píše, „spočíval v oslavování toho obyčejného, v přeměně lidí v celebrity, v dandyfikování mas“. A uzavírá: „Dnes to znamená dát masovému člověku to, co nejvíce potřebuje a po čem nejvíce touží: iluzi individuality.“ Walden zde následuje v komentáři o jedné z ironií moderní demokracie de Tocquevilla: když se stane masovou filozofií, individualismus se téměř nevyhnutelně přemění na nový způsob konformismu.

Kult celebrity je výsledkem vzájemného působení požadavků zábavního průmyslu a hodnot demokratické společnosti. Není to úchylka, nevysvětlitelná známka kulturního úpadku, kterou můžeme svobodně odsuzovat, aniž bychom jí museli rozumět. Kde je nadbytek pro většinu lidí normální, závisí pokračování ekonomického růstu na vytvoření neukojitelných potřeb. To je mechanismus, na kterém se zakládá nepřetržitá produkce nových výrobků. Sám o sobě je dostatečně znám, ale v zábavním průmyslu funguje novým způsobem. Zboží se neprodává jednoduše jako nové výrobky, ale jako nové zážitky, které se jakýmsi jedinečným způsobem připojí ke každému spotřebiteli. Masová spotřeba se udržuje tak, že se spotřebitelé rozdělí na velké množství jednotlivých proměnlivých trhů, tedy trhů zaměřených na určitou skupinu definovanou společnými zájmy nebo potřebami, a každý z nich se stará o svou pečlivě sestrojenou a neustále kultivovanou iluzi individuality. Tato strategie je nejdále vyvinuta v interaktivních televizních programech jako Big Brother, které vštěpují diváctvu iluzi, že celebrita je všeobecné právo, na které má nárok každý, pokud ovšem má to štěstí, že ho ostatní vyberou.

Jedním z nejnápadnějších rysů účastníků v programu Big Brother je jejich nečinnost. Kromě pěstování vztahů jeden k druhému nemají co dělat. Věřím, že je to tento stav nevytíženosti, který je pramenem kultu celebrity. Nejvyspělejší ekonomiky mají tendenci učinit většinu lidí ve výrobním procesu nadbytečnou. To neznamená, že je čeká život na podpoře v nezaměstnání. Právě naopak - v ekonomikách, kde je tento trend nejrozvinutější - například ve Velké Británii - se dosáhlo čehosi jako plné zaměstnanosti. Význačným rysem zábavního průmyslu je to, že nezaměstnanost nestoupá, ale že stále více lidí pracuje, aby jiné, a tím pádem i sebe, povyrazili. Konjunkturální trhy všech možných terapií a spirituality, rozšíření značkových drog a značkových náboženství ilustruje naléhavost impulsu bránit se, o kterém mluví Walden, a dělat to tak, aby potřeba iluze individuálnosti byla uspokojena.

Může se stát, že se kultura celebrit a zábavního průmyslu ukáže jako neudržitelná. Vyvinuly se konec konců v době nebývalého míru a blahobytu, kdy demokracii neohrožovala extrémní hnutí a pokračující zlepšení průměrné životní úrovně se dalo považovat zajisté. Nebude tudíž překvapením, jestliže se dají na ústup, až tato historicky nenormální situace zmizí. Držet nudu na uzdě je nezbytností jen ve vzácně privilegovaných dobách. S válkou a terorismem, finančním zhroucením a návratem nezaměstnanosti se do popředí dostávají pozemštější potřeby. Bezpečnost už nebude břemenem a zájem o individualitu se ztratí. Hlavním úkolem života bude přežít. Za takových okolností se média pravděpodobně vrátí k dodávce jednoduchých únikových fantazií, jaké vyráběla ve třicátých letech.

Zatím je ekonomika přizpůsobena k prodávání osobních zkušeností a fantazií. V tomto karnevalu iluzí jsou celebrity zároveň nejsvůdnějšími šiframi osobního naplnění a nejnahraditelnějším zbožím, vytvořeným a spotřebovávaným v mechanickém procesu logiky mediální soutěže. Podstata výroby současné dočasné celebrity spočívá především ve výměně soukromí za peníze. Je to štvaná a podřízená existence. Život, s kterým mohou média nakládat, jak se jim zlíbí, může být stěží označen jako svobodný. Demokratický étos, reprezentovaný patnácti minutami slávy pro každého, je podvodem. Chris Evans údajně zpozoroval, že když se dostanete na vrchol, zjistíte, že tam nic není.

(John N. Gray – Návrat do společnosti spektáklu. In: Kacířství. Překlad Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2006. ISBN 80-7363-060-5)