Šlo o vůbec první prozaické zachycení událostí konce války na území Protektorátu, kniha vyšla už v roce 1946 a navzdory tomu, jak byla za minulého režimu vnucována jako povinná četba, jde o knihu velice působivou a v některých povídkách až nečekaně nepatetickou oslavou hrdinství a humanity.

Tou nejznámější – i díky kongeniálnímu filmovému zpracování režiséra Jiřího Krejčíka – je právě loni připomenutý Vyšší princip. Dnes jsme z této knihy vybrali povídku sice méně známou, ale neméně sugestivní, která klade ty nejpodstatnější otázky viny a trestu, odpovědnosti před sebou samým i dějinami.

A VSTANOU? MRTVÍ…

Ztraceni v neznámé krajině jak uprostřed nepřátelského moře, ujížděli už třetí den od severovýchodu na jihozápad, v tu stranu, kde tušili své Bavorsko. Šedozelený kamion se znamením WH, které ještě nedávno znamenalo Wehrmacht Heer, ale o němž s pochmurnou jistotou věděli, že teď už neznamená nic, potácel se po silnicích jako raněné zvíře.

Řidič až k nevidomí unavený, se strachem v zádech i v očích proklínal cestu, často tarasenou selskými vozy, zásekami z kmenů nebo kupami balvanů, a pololeže na velikém kole volantu, snažil se proniknout očima skrze tlusté čelní sklo, oprchávané neustálým deštěm. Třicet vojáků, kteří seděli namačkáni na dřevěných lavicích pod strakatou kamuflážní plachtovinou, střídavě upadalo do tupého zoufalství, že opravdu už není úniku, že opotřebovaný motor stroje za chvilku definitivně zcepení někde při okraji silnice, a střídavě zas shledávalo starou žoldnéřskou zpupnost, když bylo třeba někde ve vesnici ukořistit alkohol a jídlo. Ale jako by znamení své bezmoci měli už napsáno na čele, odpírali jim sedláci obojí, a vojáci ku podivu už ztratili starou samozřejmost, s níž sahávali po pistolích, kdykoli jim bylo něco odpíráno. Ujížděli tedy většinou o hladu a vzpamatovali se drobátko, když za nimi přestala hučet strašná ruská dělostřelba, před jejíž frontální bouří nebylo možno nikomu obstát. Uniknout z jejího fantastického okruhu, to v jejich touhách znamenalo štěstí až k zalknutí. Ale vzápětí znova ztráceli rovnováhu mysli, když proud motorizovaných uprchlíků na strojích zřejmě silnějších začal houstnout, ucpávaje neširoký pás jízdní dráhy a donucuje krajní vozidla k neodvratnému pádu do příkopu, jakmile pro poruchu začala povolovat v tempu.

Vzteklí SS, kteří i na beznadějném útěku uplatňovali své staré přednostní právo, stříleli ze stažených okének svých vozů po řidičích nákladních aut, neochotných postoupit esesmanům výhodnější pořadí, a vojáci to ze vzteku opláceli jejich osamělým vozům hlučnými plechovými granáty, které víc strašily, než zabíjely.

Armáda, roztrhaná v několik nesouvislých částí, drolila se v hnilobném rozpadu s neuvěřitelnou rychlostí. Už nebylo regimentů, ale nebylo ani batalionů, ani kompanií. Zbývaly už jen jednotlivé automobily, jejichž posádky sjednocovala společná vůle po útěku tak dlouho, dokud byl jejich vůz schopen pohybu, na obrátku z nich činíc nepřátele kohokoliv druhého, kdo by se jim postavil v cestu. Z celé Wehrmacht zbyla jen smečka prchajících vlků, kteří uznávali toliko cenu vlastní kůže.

Oberfeldwebel Wilibald Obermayer, dentista z norimberského předměstí, tvrdě se natřásal na sedátku vedle řidiče, tiskna na kolenou nespořádaný chumel vojenských map, nikomu už v tom zmatku nepotřebných. Věřil jenom kompasu, a podle ručičky, nespolehlivě rozechvívané blízkostí elektromagnetu, hádal na každém rozcestí, kudy dál. Žluté návěštní sloupy s černými obrubami, s německou důkladností vstavené na každou křižovatku, už přestaly konat svou povinnost. Vyvráceny nebo podříznuty válely se v příkopech a jejich šipky, zurážené a roztřískané do nečitelnosti, byly rozházeny po okolních polích.

Třicet chlapů tam vzadu, obklopených bedněním kamionu, nevnímalo jednotliviny této bludné pouti.

Bez zájmu civěli na krajinu, jež ve výřezu plachty ubíhala nazad k východu, vstříc Rusům, stejně nepřátelská jako oni, záludná nenadálými lesními zásekami, u nichž zpravidla stříleli partyzáni, mohutnými stromy, jež vinou selských seker občas padaly do cesty, bezlidnými vesnicemi, jež, jakoby zazděné ve všech oknech, číhaly na příležitost ke vzpouře.

Willy, jediný z třiceti, vytrvale hledal nezřetelným průhledem v zamženém skle znamení, které by mu výrazněji určilo tuto krajinu. Což neprojel kolikrát obojím směrem právě českou zemí, do níž se teď nad pochybu dostali? Ještě předevčírem, přes všecku bídu vojančiny, byl by si vzpomínal najisto a přesně. Zrovna pro tyhle věci on má přece zrak!

Předevčírem byl ještě pašák, to měl všech pět ještě zatraceně dobře pohromadě. Fronta už dočista praskla, ti sviňští Prušáci chodili jako zpráskané čubky, oficíři kvapem mizeli, nikdo nevěděl, co a jak. Jen on, správný bavorský chlapík, zachoval jasnou hlavu.

Na náměstí nějakého městečka, kam přitáhli v dešti a v noci, utíkajíce před svistem kaťuší, energicky dal dohromady partu Bavoráků, zabrali jeden z kamionů a tradá domů, do Bavor! Ale teď, už šedesátou hodinu v zimě, v dešti a o hladu, šedesátou hodinu bez spánku, bez poshovění, už není Willy pašák. Jako by kráčel krajinou plnou studní, co chvilku se řítí někam dolů, do zapomínky a nevědění, a vší silou se musí drápat nahoru, znova čučet a pozorovat, nenajde-li v bezbřehosti cizí krajiny aspoň jeden pevný bod.

„Nechlastej tolik!“ říkají si už mechanicky navzájem s řidičem, kdykoli někdo z nich sáhne do kapsy na dveřích a vytáhne láhev s pálenkou. Vědí přitom, že tento šnaps jediný jim oživuje krev, i když po něm trochu dřevění mozek a unikají myšlenky. Hlavní věc, že to rozhání úzkost, že mizí škrtivý tlak v prsou, že polevuje to svírání v žaludku i střevech, které v člověku vyvolala palba ruské artilerie. Jakmile začneš vychládat, jak se ti začnou třást ruce, když ucítíš mrazení v zádech, sáhni po láhvi, přikrm tu vyprchávající podnapilost, a za chvilinku se všecek vylehčíš, přijdeš na jiné myšlenky, ztratíš pitomé pocity strachu.

V jednom z těch okamžiků, kdy Willy sahá po láhvi, řídě se starou vojáckou zkušeností, padne mu do očí výsek krajiny, v příští vteřině už ztracené za bokem vozu. Tři lípy a kousek za nimi žlutý podseditý dům. A třebaže skutečnost v mžitce zmizela, obraz utkvívá v jeho očích s palčivou zřetelností.

Dům. Dům… a hned sám sebe vidí uvnitř, za stolem z lipového dřeva. Hostinec, napadá ho s ulehčením, a chodbou napravo se dojde na dvorek! Jak dávný dárek, u něhož neznáme už jména dárcova, leží před Willym tato vzpomínka. A v úporné souvislosti, jíž Willy nerozumí, ho přepadává náhlá představa domova: podívejme se, Grete, a zrovna v těch hnědých slušivých šatech z nevídaně výtečného materiálu, malý Willy v tom novém šedém oblečku, Mariechen, jak se sklání nad přepodivnou pestrou, legrační panenkou! To všecko žlutý dům se třemi lipami.

A třebaže mu stojí ve vzpomínce ozářen plným letním sluncem, nic nevybavuje Willymu silněji než atmosféru spokojených vánoc, kdy on, starý brach Willy, sedí zády ke kamnům, popíjí z kalíšku voňavou, silnou kmínku a kouří tlustá hnědá cigára, jež způsobují v hlavě příjemnou závrat. Toporně shledávaje přetržené nitky souvislostí, prochází se tam doma v rodné vilce, z pokoje přes chodbu do ordinace, myslí na zubní vrtačky, na plomby, na zkažené zuby zákazníků. Himmelherrgott, i po tom průseru musí přece přijít normální pokojný život! A zuby budou bolet pořád, to je jistá věc. Chceš-li ovšem, přítelíčku, zlatou korunku, ne špatnou náhražku, musíš přinést něco víc než marky. Takhle kus másla, špek, zkrátka a dobře něco do kuchyně, vždyť jsi, bambulo, z venkova! Willy krčí nos v příjemné vzpomínce a roztaženým chřípím zřetelně uciťuje pach přepalovaného másla. Porážka? Jakápak porážka!

To se nás Bavoráků netýká! Prušáci si to začali, a když si to neuměli vyhrát, tak spánembohem! Já, Willy Obermayer, s tím nemám nic společného! Já dělám zlaté korunky. Každému, kdo přijde. A kdo ukáže, že má čím zaplatit. Nacista nenacista, to mi bylo odjakživa buřt! A zlato jestli mám? No né!

Na deset let! Zlata, co hrdlo ráčí!

Sotva pomyslí na zlato, zas vidí žlutý dům. Už je mu jasno: tadyhle přece sloužil, tady on vojančil v těch starých dobrých časech, kdy před námi všichni leželi na břiše! Tenkrát z toho člověk aspoň něco měl, že musel od rodiny a z manželské postele, to mohl ještě leccos poslat domů.

Na oberfeldwebla padá posilující pocit jistoty, že konečně vybředl z neznáma. Všecek se napruží, až drcne čelem do předního skla, s chvatem utírá jeho zamženost. V téhle krajině je přece jako doma.

Schau, Kamerad, teď přijde starý topol, za chvilku zatáčka, tak, pozor! a teď jsou tu železniční šraňky, pitomě posazené rovnou do zatáčky! Tajemství krajiny je před ním rozluštěno. V pár metrech před nimi jsou nové křižovatky.

Plynulý proud vozů, jenž strhuje i jejich kamion, se řítí doleva. „Nikdo to nezná, troubové!“ rozjařeně křičí oberfeldwebel. „Doprava!  Doprava musíš! Nekoukej na ně!“ A ponouknut prudkou jistotou, silnější, než je on sám, energicky chytí okraj volantu a strhne jej doprava. Je štasten jako malé dítě, jako by ho ty jedny křižovatky přiblížily k domovu o stovky kilometrů. Ať tamti pod plachtou chvilku hulákají, že jsme se trhli z proudu, však uvidí!

Vojáci na zadních sedadlech opravdu ztichli, malátní, zbytkem své byvší discipliny tupě spolehnutí na toho pašáka oberfeldwebla, jenž přesně věděl, co dělá, když jim dal předevčírem znamení k útěku.

A vidět ho tak, jak ho vidí nyní šofér, byli by ještě víc posíleni. Ne, tento muž není na útěku, nová rozhodnost posedá každý jeho pohyb: pevným hmatem sáhne po opasku, přitáhne na správné místo pouzdro s pistolí, a potom prudkým trhnutím ramen vyhání únavu ze širokých plecí, drcených dlouhým seděním: teď je tento muž v akci, uprostřed plánu, a ze šoféra vyhání jeho počínání všecku únavu a nejistotu.

„Uvidíš, ještě si přivezeme!“ blýskne najednou po šoféru přejinačenýma očima. Šofér nic nechápe. Ale cožpak je třeba chápat, když se jde do toho? Lesklá, prázdná asfaltka mu dává podvědomý pocit bezpečnosti. Noha už sama přišlápne plyn. Pojedeme parádně, Willy, Herr Oberfeldwebel, to už nebude jen tahová pitomá motanice mezi těmi kafemlejnky!

Každý strom, každá zátočina cesty upevňuje Willyho jistotu: tuhle jsme na chvilinku stáli… ne, počkej, to bylo na zpáteční cestě, a tuhle v zatáčce jsme zahnali do příkopu zatracenou řeznickou bryčku s teletem! Klubko rozpomínky se v něm rozkutálí tak prudce, že nemůže stačit. No ovšem, žlutý dům, tam tenkrát svazoval balík pro Gretchen, šaty, ubrusy, prostěradla! Už byl hnedle hotov, když si vzpomněl, že má v levé kapse tu směšnou panenku. Honem ji musel ještě přibalit pro Mariechen. Když potom přijel na vánoční dovolenou, čekala Gretchen zrovna v těch šatech, měla novou trvalou ondulaci!

Mariechen měla už panenku docela ušmudlanou.

Žlutý dům… Však bylo parné léto a člověk byl z toho čmoudu a ohně všecek vysmahlý. Pili jako holendři, šenkýřka nestačila nosit na stůl. Nosila a plakala do piva, husa. Tak se jí brebtaly ruce, že Willymu polila šos blůzy. Ale on byl tenkrát v dobré náladě, odpustil jakoby nic.

Usmívá se komickým podrobnostem, ne, už se chechtá naplno, a zpřítomnělá minulost ho docela vtahuje do sebe. Úkol je přece jasný: pět set metrů před vesnicí zastavit, rozvinout střelecký řetěz po obou stranách silnice, každého pustit dovnitř, nikoho ven… 

Zapráskalo to v karburaci, a kamion se sešinul k okraji silnice. Šofér vylézá do mokvavého mžení, nadzvedá plech nad motorem. Oberfeldwebel, jehož snění bylo přetrženo v nejlepším, zacloumá klikou u druhých dvířek, vyskočí zhurta na asfalt, až pod ním strnulé nohy podklesnou, a najednou se rozhlíží s úděsem po prázdné krajině.

Oči se mu propadají do holé stráně, bloudí po pustině porostlé řídkou trávou, od keře ke keři… což to není právě těch pět set metrů, jak bylo předepsáno? V spáncích mu to buší podnapilou únavou, která se nemůže dobrat pochopení. Tamhle přece, o pět set metrů dál, byla vesnice…

Řidič se s proklínáním hrabe v karburaci, znepokojení vojáci se nahýbají přes okraj bednění, plni strachu, že uváznou v této nepřátelské poušti, ale oberfeldwebel, oddělen od nich strašnou propastí, třeští oči pořád jedním směrem. A najednou… to strašně střízlivé jasno!

Kam je to vedl? Kam ho vtáhlo to zmatené vzpomínání? Raději by chtěl být v doslechu ruské kanonády než na tomto místě smrtelně tichém, nelidsky neživém, tváří v tvář jenom mrtvým polím.

Ne, já vás tenkrát nestřílel, chce se mu křičet do prázdné krajiny, já dělal jenom strážní službu…!

S hrůznou zřetelností má před očima ten starý děj: Z obklíčené vesnice vyváděli jednoho za druhým, starce, děvčata, ženy, mužské ještě umazané prací, kováře zčernalého výhní, mlynáře zaprášeného moukou, hospodyně, jejichž tváře byly ještě rozpáleny žárem plotny. Všecko živé, co zůstalo vězet v jejich pasti. Nedorostlým chlapcům se chvěly nohy, vrávoral jim krok před osudem, jenž na ně čekal. Ale chlapi šli pevně a mlčky, jen prázdné ruce se jim svíraly. A všecko jedním houfem se to slévalo do prohlubně starého lomu, všecko v něm mizelo jak v jednom společném hrobě. Za chviličku se rozlehl křik, nesrozumitelný uším Willyho, ženský mnohohlasý křik, plný zoufalství a divokosti, stoupal z té prohlubiny jak z propasti zatracených. A pak se začalo střílet…

Přísahám, že jsem nestřílel! Na to opravdu nebyl zvědav, jak tam na jednu hromadu pokládají okrvavené muže, ženy i děti. Zatím co ostatní kamarádi se táhli k té podívané, vběhl do prvního většího domu, do kuchyně, plné teplého pachu jídel, kde na plotně klokotala v hrncích voda a zkynuté lívancové těsto dlouhým jazykem teklo z mísy. Nenávist, krev a smrt… ne, to ho nezajímalo. Myslel v tu chvíli na mír, který jednou přijde, na své řemeslo. Na zlaté korunky svých zákazníků. Jen proto otvíral skříně a zásuvky prádelníků, jen proto vylomil bajonetem zámek u skřínky, kterou nahrábl pod prádlem. Na jejím dně byl řetízek se srdíčkem, dukát na pentli a hodinky, dvoupláštové, staré remontérky. Na koho při tom myslel? Na rodinu, na Grete, na Willyho, na Mariechen, na svou rodinu, také poškozenou válkou. Svázal do uzlu věci, narychlo vyházené ze skříně. Stejně se říkalo, že to všechno spálí… Ubrusy, cíchy, šatstvo. Ne z pomsty k těm, co právě umírali v lomu. Jen z čisté účelnosti. Pro svoji rodinu.

A když už vybíhal z domu, aby si v klidu schoval svůj ranec, dočista náhodou mu padla do očí ta legrační panenka. Ležela v chodbě mezi dveřmi, div na ni nešlápl. A tak se shýbl, s dojetím se rozpomněl na Mariechen a strčil panenku do kapsy. Komu vypadla z rukou? Nu ovšem, jedné z těch, co tamhle v lomu zrovna…

V tu chvíli se tam ještě střílelo.

Rozkaz bylo nutno vyplnit. Když bylo všecko vyklizeno a naloženo, polévali benzinem podlahy i dřevěné schody. V tom parném červnovém dni to byla tuze těžká práce, hlídkovat uprostřed požáru, jenž stoupal nad krovy.

Jen povědomý kamenný břeh lomu, drásající zelenou plochu stráně, zůstal z toho všeho. A nad ním rostou přeludy domků, z nichž nezbyl kámen na kameni, rozpínají se stromy dávno podťaté, život tak dávno umrtven již přízračně sahá po živém. Kdo mě sem přivlekl? Bez hlasu křičí sám v sobě, a ví, že mrtví. Ti tam pod lomem.

Řidič je hotov se správkou, lekne se feldweblovy bledosti, znepokojeně se optá: „No, co je? Pojedem? Nebo to není správná cesta?“

Teprve teď může Willy odtrhnout oči od prázdnoty stráně. Je… je… to správná cesta. A postrkován neviditelnýma rukama, proti své vůli se vrací na místo vedle řidiče. Proč radši nekřičí, proč nedá povel k jízdě nazpátek, proč aspoň neprosí, nemá-li síly k povelu? Ale on musí mlčet ze strachu. Ze strachu před mrtvými, kteří mu vyšli vstříc až na křižovatku, až ke žlutému domu.

Jedeme? Jedou. Metr za metrem se přibližují.

Chvíli se dívá na stranu, zachytí očima šípkový keř. Tenkrát stál zrovna v květu. A pak už nemá síly, zavírá oči, doufá, že proklouzne poslepu kolem toho strašného místa. Počítá v duchu metry, zatínaje víčka, aby ani štěrbinkou nemusel pohledět. Dvě stě?

A teď už jen sto?

Ostré zaskřípění brzd otřese celým vozem. Je mu jasno, že právě teď jedou kolem lomu. Na řidičovo zaklení přece jen otevřel oči. Hromada balvanů je snesena na cestu, tarasí ji nepřekročitelně. Ti vzadu ještě nevědí, co se děje. Willy Obermayer to ví přesně.

Teď vstanou mrtví.

A vidí zřetelně, jak nad hřebenem skály se zvedá hlava za hlavou, vidí černé pruty hlavní, vidí oheň a kouř, jak vystupují nad lomem, jak dlouhou nepravidelnou salvou napadají jejich automobil.

„Já nestřílel! Přísahám, že jsem nestřílel!“ řve na ně hlasem ochromeným hrůzou, řve proti kulkám, jež roztínají sklo kolem něho. Ale ti černí, strašní, nenávistní mrtví, kteří už pro nikoho nemají sluchu, ho neslyší.

„Mám přece rodinu! Proboha, já mám rodinu!“

A na samém dně beznaděje, v mozku už docela rozvráceném hrůzou, rodí se poslední věta:

„Já… já… já všechno vrátím…“

Zalkl se vlastním hlasem. Ve skle nad jeho hlavou vyťala nová kulka kruhový otvor. A třebaže se naprázdno zasekla do dřeva, nezasáhnuvši cíl, strašný úder strachu zabil oberfeldwebla stejně jistotně jako ona.

Tak jsem to četl v novinách: že v těch pustých místech, kde stávala česká vesnice, vyhlazená fašisty, právě na dně starého lomu, jenž byl popravčím místem českých mučedníků, ukryli se ve dnech povstání partyzáni a náhlým přepadem zničili kamion ozbrojených německých vojáků, prchajících z fronty.

(Jan Drda – A vstanou mrtví; povídka z knihy Němá barikáda. Praha: Albatros 1975)