Ota Filip (* 9. března 1930, Slezská Ostrava; † 2. března 2018, Garmisch-Partenkirchen) byl český spisovatel, jedna z předních postav české exilové literatury. Po roce 1953 byl redaktorem v novinách Mladá fronta (Praha), redaktorem Československého rozhlasu v Plzni, a v několika okresních novinách na Moravě.

Počátkem 60. let byl vystaven mimosoudní perzekuci, a 'odsouzen' k řadě dělnických profesí. Během těchto let začal psát své první romány, a věnoval se korespondenci s německými a rakouskými autory. Jeho přítel Horst Bienek, básník, esejista a novinář žijící v Mnichově, v tehdejším Západním Německu, mu v roce 1968 zprostředkoval vydání prvního románu Cesta ke hřbitovu, v německém překladu Das Café an der Straße zum Friedhof, v nakladatelství Fischer Verlag (Frankfurt am Main). Tato první německá publikace se setkala s velkým úspěchem, a v roce 1969 následovalo italské vydání Il caffè sulla strada del cimitero v nakladelství Garzanti (Milán). Román Cesta ke hřbitovu byl také oceněn literární cenou města Ostravy v roce 1967, a vydán v roce 1968 v ostravském nakladatelství Profil (Ostrava). Od začátku roku 1968 byl redaktorem nakladatelství Profil v Ostravě.

V roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky, mj. na základě jeho korespondence s autory v Západním Německu a Rakousku. V roce 1974 byl donucen se vystěhovat do Německa. V Německu pracoval jako publicista, komentátor a lektor nakladatelství Fischer Verlag. Publikoval řadu románů, které psal v němčině a češtině. Byly publikovány v německých, a také exilových českých nakladatelstvích v Německu, Švýcarsku a Kanadě, a od 90. let také v České Republice, kde měl Filip mj. úzké kontakty s brněnským nakladelstvím Host. Ota Filip byl členem Bavorské akademie věd a umění. Za své německé literární dílo byl oceněn několika literárními cenami v Německu. V roce 2012 byl oceněn státním vyznamenáním České republiky Medaile za zásluhy o stát v oblasti umění. Posledních dvacet let svého života žil Ota Filip se svou manželkou Marií v podalpském městečku Murnau am Staffelsee, kde pořádal literární a jiná umělecká setkání, s německými i českými autory, literáty a novináři.

Několik posledních let jeho života jsem měl tu čest si s ním pravidelně dopisovat – ozval se mi sám, když se mu dostaly do ruky moje Otevřené dopisy, knížka sebraná ze stejnojmenného cyklu textů v Parlamentních listech. Poslední email, který jsem od něj dostal, byl pozvánkou na návštěvu k němu do Murnau. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem měl zrovna spoustu „o tolik důležitějších“ povinností. Krátce na to odešel navždy.

Vzpomněl jsem na něj nyní, po nějakém čase, při přípravě nového dílu cyklu Jak jsem potkal knihy. Ota Filip napsal velice osobní a velice sugestivní vzpomínku na první okupační hodiny po příjezdu nacistů v březnu 1939. Ta vzpomínka je o to silnější, že je psaná optikou devítiletého chlapce, který během několika hodin dospěl úradkem krutých dějin.