Poté působil jako projektant v pražském Hydroprojektu, kulisák ve Stavovském divadle (tehdy zvaném Tylovo divadlo), od 1971 programový pracovník Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dramaturg Uměleckého studia mladých Rubín, vedoucí programového oddělení i náměstek ředitele Pražského podniku služeb mládeže. Od 1976 se stal funkcionářem nejprve Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze, pak vedoucím oddělení kultury Českého ÚV SSM. V roce 1982 byl jmenován vedoucím redaktorem literární přílohy týdeníku Tvorba "Kmen" a souběžně zvolen členem předsednictva Svazu českých spisovatelů. Od roku 1987 byl šéfredaktorem Tvorby. V březnu 1989 byl jmenován vedoucím odboru kultury a zástupcem vedoucího oddělení školství, vědy a kultury ÚV KSČ. V roce 1991 popsal tuto část své kariéry v anonymně vydané publikaci "Aparát". Zde mj. uvádí, že jako vysoce postavený kulturně-politický činitel podporoval polemiku v mezích oficiální ideologie, publikování některých ostrakizovaných autorů, a uvedení do kin filmů, stažených z distribuce počátkem normalizace.

Publikovat začal v polovině 70. let verše, o dekádu později také prózu. Jeho první román Kulisáci zaznamenal v době svého vydání (1985) značný ohlas. K vrcholným Čejkovým prózám patří romány Odcizená krajina (2013) a autobiograficky laděný Most přes řeku zapomnění (2015). Nejnověji se na trhu objevil skutečný svéživotopis Jaroslava Čejky pod názvem Můj sešívaný život. Při jeho četbě dáte za pravdu tvrzení, že „společná paměť se skládá z paměti každého z nás.“ Čejkův život, zejména jeho pracovně - kariérní faseta, je příběhem plným bizarností, kontrastů a paradoxů, tak typických pro českou situaci od 60. let do dneška. Čejka nám předkládá leporelo zážitků, prolínajících se s charakteristikami rozmanitých dobových postav české kulturní a politické scény. Je to v mnoha ohledech neobyčejně poučné čtení dalece přesahující privátní prostor autora; je to průmět osudů proudících bludištěm oné doby, nástrah, jimž byly vystaveny, a způsobů, jak se s nimi vyrovnaly.

Pro dnešní čtení jsem vybral právě tu pasáž, v níž se z někdejšího stavaře, kulisáka a dramaturga klubových scén stává veřejně významná postava – novinář, šéfredaktor, a na sklonku 80. let též nakrátko činovník v řadách politické elity. Kdo pamatuje tu dobu a nemá zaslepený pohled, dobře si vzpomene na to, s jakou úlevou tehdy lidé v kulturních či novinářských profesích přijali fakt, že z vedoucího místa tehdejšího kulturního oddělení ÚV KSČ vyletěl proslulý sekerník Miroslav Müller a na jeho místo usedl právě Čejka, reprezentant toho, čemu se v dobové řeči říkalo perestrojka a znamenalo to uvolnění tuhých poměrů v kultuře a společnosti. Čejkův „sešívaný život“ je v tomto ohledu věru cenným dokumentem.

„V té době jsem se už učil svému dalšímu, v pořadí osmému řemeslu – novinařině. Po čtyřech letech působení v Modrém domě, jak se svazácké budově na tehdejším náměstí Maxima Gorkého říkalo, mi zavolal šéfredaktor týdeníku Tvorba Jaroslav Kořínek a nabídl mi práci vedoucího redaktora právě schválené literární přílohy Tvorby s názvem Kmen. Konečně se mi tedy naskytla možnost pracovat v redakci. Pravda, před časem mi nabídl místo redaktora už Oldřich Rafaj, šéfredaktor Literárního měsíčníku, přezdívaného Literární slunečník, jenže pod ním jsem pracovat nechtěl. Stačilo mi, že jsem se s ním utkal hned na první schůzi členské komise Svazu českých spisovatelů, kam jsem byl nominován po svém přijetí za člena svazu, k němuž došlo po vydání mé druhé sbírky (Veřejné tajemství, ČS, 1980), a po mém úspěchu v celostátní básnické soutěži Nezvalova Třebíč 1980, kde můj rukopis Kniha přání a stížností skončil na prvním místě. Na oné schůzi jsem si totiž dovolil položit otázku, proč nejsou členy svazu spisovatelé jako Adolf Branald, Bohumil Hrabal, Miroslav Holub, Ivan Kříž, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Jiří Šotola, Ivan Wernisch a další srovnatelní autoři, které čtenáři milovali a kteří nepatřili k nějakým exponentům opozice. Ale Oldřich Rafaj jako předseda komise mě poučil, že do takových věcí nemá členská komise Svazu spisovatelů co mluvit, protože podobné otázky řešila už počátkem 70. let komise složená ze soudruhů Biľaka, Fojtíka, Havlína, Kozáka a Skály. A neopomněl informovat o mém kacířském dotazu zodpovědné soudruhy.

Kmen byl poněkud nešťastným pokusem, jak po více než deseti letech normalizace, během které zůstal českým spisovatelům jediný časopis, a to zmíněný Literární měsíčník, a na poslední chvíli před blížícím se III. sjezdem SČS, poskytnout autorům něco jako šidítko v podobě literárního týdeníku, vydávaného však formou přílohy stranického časopisu pro školství, vědu a kulturu pod trojím dozorem – stranickým, státním i svazovým. Dodnes nevím, kdo a proč mě do funkce vedoucího redaktora Kmene (později posměšně přezdívaného Pahýl) navrhl, zato vím naprosto přesně, kdo měl mě a celou redakci Kmene hlídat a usměrňovat. Byl to tzv. redakční kruh, jehož předsedou byl básník a překladatel Jiří Taufer a členy předseda SČS Josef Rybák, ředitel nakladatelství Československý spisovatel Ivan Skála a romanista Vladimír Brett. Redakční kruh se scházel jednou týdně v Klubu spisovatelů na Národní třídě, kam musela docházet celá naše redakce, sestávající z básníků Karla Sýse a Jaromíra Pelce, novinářů Ivana Matějky a Nadi Klevisové, redakčního tajemníka Tomáše Nečase a mne, museli jsme s sebou přinášet všechny rukopisy, které jsme chtěli zařadit do připravovaných čísel a odnášeli si rukopisy, jejichž publikování jsme dostali příkazem.