Eisner je jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů, ovládal 12 jazyků – angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a s jazykovou pomocí odborníků překládal i z tibetštiny. Nejčastěji překládal z němčiny (např. díla hlavních představitelů pražské německy psané literatury: Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel, většinu díla Thomase Manna). Nezapomenutelné jsou i jeho průkopnické překlady z angličtiny, například humoristická kniha Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád nebo výběr ze Stébel trávy Walta Whitmana (vyšlo jako Demokracie, ženo má).

Z celku jeho díla vynikají dvě knihy o jazyce českém. Předně obsáhlá, skoro osmisetstránková kniha Chrám i tvrz z roku 1946, a pak útlejší, ale rovněž velmi šťavnatá kniha Čeština poklepem a poslechem (1948). V Chrámu i tvrzi v krátkých kapitolách věcně a kriticky popisuje český jazyk. S vtipem, humorem a ironií popisuje a zkoumá, jak se uživatelé češtiny vyjadřují. V knize sledoval otázky z hláskosloví, tvarosloví, sémantiky a historické mluvnice, odborné terminologie aj.

Chrám i tvrz, přesněji její první vydání (nakladatelství Podroužek 1946), bylo jedním z nejvzácnějších a nejvyhledávanějších klenotů předlistopadových antikvariátů. Ne pro mimoděčné pedagogické hodnoty, jež spis obsahuje, ale pro tu nebetyčně krásnou hru a mazlení se s mateřštinou, tak květnatou, rozvětvenou a mnoholičnou. Jen málokterý sečtělý –cátník té doby se s touto knihou minul.

Pro dnešní čtení jsme vybrali půvabnou historku, kterou kdysi na vinylovou desku načetl Karel Höger s espritem tak mimořádným, že té Eisnerově stati přidal ještě další rozměr.

Předtím však ještě ocitujme, co o smyslu a poslání své knihy napsal sám autor Pavel Eisner v úvodu:

Na cestu

„Kniha o češtině“ vznikla z přemýšlení o jazyce, z přemýšlení ne zrovna soustavného, ale soustředěného. Nemůže a nechce nahradit poučení, jaké o jazyce může dát jen věda. K té má autor opravdovou úctu, a má ji do té míry, že češtinář na zapadlém venkově, který napíše kloudné pojednání o nějakém speciálním jazykozpytném předmětu, je v jeho očích víc než autor průměrného románu, i kdyby mu deset porot udělilo po státní ceně.

Autor „Knihy o češtině“ se neplete vědě do jejích věcí. Nechce nahradit ani jedinou z krásných knih, kterou nám dala a ještě dá nová a také již radostná věda o jazyce, věda, z níž se stala chlouba veškerého badatelského usilování v národě. Autor „Knihy o češtině“ chce práci vědy jen doplnit. Asi v tomto smyslu:

Byl by lump člověk, který by psal knihu, nejsa přesvědčen, že v ní dává věci, jaké sotva může dát někdo jiný. Takové přesvědčení zplodilo i „Knihu o češtině“. Nevězí za tím přesvědčením domýšlivost; zakládá se na střízlivé úvaze, že životní osudy a životní práce, k níž počítá i básnickou translaturu ze třinácti jazyků, vypěstovaly v autorovi bdělost ve věcech jazyka, opatřily mu zkušenosti ne zrovna všední; a že právě jeho nevědeckost mu dává možnost, kterou jazykozpytec nemá: možnost podání zcela volného a beletristického.

Hlavní poslání „Knihy o češtině“ je však proselytské. Autor je přesvědčen, že jedno potřebné pro češtinu našich dob jsou čeští lidé, kteří by ji vnímali opravdu a do hlubin – jinými slovy: že nechybí vytříbenost češtině, ale že chybí českým lidem vytříbená jazyková kultura. Proto chce autor svým příkladem pobídnout českého nevědce a neodborníka, českého spisovatele především, aby přemýšlel o mateřštině, aby ji prožíval co nejvědoměji. Autor knihy v tom spatřuje vhodnou cestu právě k té jazykové kultuře, které je nám potřebí jako soli.

Kapitola, v níž se rozpačitě obchází Krakonošova zahrada

Když jsem byl na studiích, vytloukal jsem život, jak se dalo. To po česku znamená, že jsem učiteloval po rodinách. Zejména jsem učil češtině; a neřekli byste, jak člověk nakoukne češtině do útrob a dokonce i pod podsazení, učí-li českému promlouvání Nečecha jak poleno; a pamětliv všeho toho, čemu mě bezděky in puncto češtiny naučili žáci líní i horliví (a líní ještě víc než horliví), nepřestanu vám tvrdit a prohlašovat a přísahat: člověče český, chceš-li se trochu naučit česky, popadni nejbližšího cizince, který se ti namane, a uč ho česky; a nechce-li dobrovolně, dej si ho přidělit národním výborem anebo jinou vrchností, ba, měly by na to být zvláštní paragrafy. A tomu cizinci třeba i plať za ty hodiny, které mu dáváš; ono se ti to, věř mi, vyplatí.

Nu tak tedy – mezi mými žáky byl i vrchní stavební rada z tehdejšího místodržitelství, chodil jsem k němu do bytu v Jungmannově ulici na Novém Městě pražském a zasvěcoval ho do tajů jazyka Libušina. Pán v letech, táhlo mu na šedesátku, urostlý a milý člověk s krásnou tváří, sálala z ní inteligence a pevná vůle a život daný práci nebřídilsky zdatné. Zde dovolte, abych pověděl, že není žena nejkrásnějším tvorem stvoření: je jím stárnoucí muž anebo stařec, vydaří-li se. Tak tedy můj vrchní stavební rada, krásný podzimní mužností: dobrý žák to byl, kupodivu bystrý a horlivý. Ale když jsme se dostali ke kapitolám o českém slovese, padl na mne třas. Věděl jsem, co teď přijde. Napíše mi, jako napsali dosud všichni v tu ránu, když jsem jim začal vykládat české sloveso, slovesné vidy: že teď nemají čas, že se zas přihlásí na jaře nebo na podzim. Tak magicky působívají na žáky nečeského původu vidy českého slovesa. Alespoň na mé žáky tak působily. A teď šlo o mého nejmilejšího proselytu češtiny. Ach, Panebože můj!

I sebral jsem všechnu odvahu a řekl mu, já devatenáctiletý kluk tomu krásnému starci:

– Pane vrchní rado, teď přijde učivo těžké… ech, velmi těžké. Je to fantastické s tím českým slovesem. Prosím, nezlobte se, já za to nemohu, já jsem to nevynašel, na mou duši! Je to nad každou představu, a ještě žádný Nečech se tomu nenaučil. Tak se, prosím, nezlobte! Je to opravdu fantastické.

Vrchní stavební rada Theodor Brandt nasupil krásné houštiny obočí:

– Tak. Fantastické. No, budeme vidět. Je to tak těžké jako grécké – ne, řecké sloveso?

– Jako řecké sloveso? Pane vrchní rado, myslím, že to je… alespoň tak těžké.

– Hm, alespoň. Tak uvídáme. Tak vy už začínajte!

– Uvidíme a začněte, pane vrchní rado! Ráčíte vidět, jak je to těžké. A vůbec… lze i empiricky… jen tak podle zvyku… zvykem a cvikem…

– Tak. Lze empiricky a lze taky… hm, systematicky, že ano? A jak myslíte vy, co lepší je?

V tom okamžení mě posedla abyssi petitio, sebevražedná touha po propasti. Vychrlil jsem ze sebe:

– Pane vrchní rado, žáku s tak skvělou inteligencí bych doporučoval nejdřív povšechnou systematickou orientaci. Ale nezlobte se, prosím, a nestřílejte na mne, udělám, co mohu, já za to nemohu, já to nevynašel.

Vrchní stavební rada Theodor Brandt se na mne upřeně zadíval:

– Vy se nějak báte, nebo bojíte? Proč vy se tak báte? Já vás nebudu zastřelovat, nemějte stracha, ne, strach – nebo strachu? Aha, strach nebo strachu, genitivus negativus. Tak jen se nebávejte, systematická orientace o těch videch bude moc úspěšná… ne, prospěšná, zuträglich, že ano, a vy se nebáte… nebo nebávejte?… já budu sebrat – jak říkáte česky – rozum do hersti, tak. A už můžete začínat… ne, začít… nebo začnout?

Mohl jsem, a také jsem opravdu začal. Začal jsem mu z uzoufané duše, s pověstným hrdinstvím zbabělců rychlostí kulometnou hlásit a hlásat, oznamovat a věstit, sdělovat a vyhlašovat, intimovat a deklarovat a proklamovat, příklady a případy dokládat, ilustrovat a dokumentovat, že rozlišujeme v češtině podle kolikosti a podílnosti děje slovesa jednorázová a slovesa iterativní neboli opětovací, dále slovesa frekventativní neboli opakovací a slovesa distributivní neboli podílná; podle dokonavosti děje slovesa imperfektivní neboli nedokonavá a slovesa perfektivní neboli dokonavá; podle trvání a fázovosti děje slovesa momentánní neboli okamžitá a slovesa kontinuativní, dále slovesa inchoativní a slovesa efektivní, přičemž slovesa inchoativní a efektivní mohou být buď imperfektivní, anebo perfektivní, pročež pro lepší rozlišení říkáme perfektním inchoativům ingresiva, perfektním efektivům finitiva, aniž si však, nechceme-li zle zbloudit, smíme slovesa finitivní neboli končící zaměňovat se slovesy terminativními neboli omezovacími; že vedle toho české sloveso dovede vyjádřit i míru děje v něm obsaženého, míru malou třeba do pouhé náznakovosti a zas i míru náramnou, takže kdyby pan vrchní rada z toho chtěl povyletět z kůže, nebylo by to ještě tak zlé, jako kdyby se z téže kůže vynalítal kolikrát za den; že dále – byl jsem už opilý sadismem – na doplnění těchto prostinkých zákonitostí vidových máme i vymoženost, že české sloveso kauzativní neboli faktitivní neboli účinné poznáme již podle jeho předpony, takže nestačí, chtěl-li by se někdo pro to všechno věšet na hák ve zdi, nýbrž musí se na ten hák pověsit, po-věsit, pane vrchní rado, jinak nevisíte, račte odpustit, já za to nemohu; že – ale teď už budeme opravdu brzo hotovi – je nemalou jemností českého slovesa, jak dovede do svého tvaru vložit skutečnost, že jde o pouhou ideu děje, o pouhou tendenci teleologickou, o snahu jakousi, které zůstalo odepřeno uskutečnění, takže si třeba můžeme den co den kupovat po jednom provázku na ten povědomý hák, ale pak se zas může přihodit, že kupujeme po celý den jeden jediný provaz, a ne a ne jej koupit, totiž dokoupit; takovým slovesům říkáme pak deziderativní neboli snahová, protože nám vyjadřují jen úsilí namířené ke splnění nějaké touhy, nějaké potřeby vnější nebo vnitřní. Téměř pominout můžeme pak tvarovou i významovou dvojodrůdu sloves intenzivních neboli úsilných a sloves deminutivních neboli zdrobnělých, a tak tedy, prosím, pane vrchní rado, byli bychom zhruba jaksi hotovi, víc už toho pro první potřebu není. Ale i to, co jsme si uvedli, můžeme si radikálně zjednodušit schématem sice kusým, než přec jen pro základní přehled postačujícím: stačí, budete-li soustavně dbát, že máme slovesa imperfektivní, totiž durativní, iterativní, frekventativní, a slovesa perfektivní, totiž momentánní, ingresivní, fiktivní a terminativní, račte vědět a nehněvejte se. Postačí tedy z první vody úplně, budete-li přesně rozlišovat tyto možnosti a tato dějová fakta: letím z kůže – lítám z kůže – lítávám z kůže – vyletuji z kůže – povyletuji z kůže – popovyletuji z kůže – co jsem se jen navylítal z kůže. Jak ráčíte vidět a slyšet, tvoříme tyto významné významové odstíny jednak sufigací, jednak prefigací, a to zas namnoze za současné změny kořenné samohlásky, je to vlastně hračka, ještě žádný Čech se v tom nezmýlil, račte odpustit.

Vrchní stavební rada Theodor Brandt po celou tu hodinu vidových výkladů ani nehlesl. Když jsem skončil, zahovořil (a zas ta tuča v obočí!):

– Hm, to je ještě napoutavější než grécký – e, řecké sloveso. Já si na to budu něco najít. Já se na to budu podívat sám. Vy, pane filozof, máte tu systematik v malém prstu od levé ruky, ale vy se moc báte. Proč vy se tak moc báte? Já se nebám, já to zazkusím, snad mi hlava nevypukne… nebo nepropukne? Aha, nepukne, tak dobře. Já to budu nacvikávat… jak, prosím?… Aha, velký omyl, já to nacvičím sám. Až budu hotový – nebo hotov? – já vám budu psát, já vám budu posílat lístek. Tak děkuju maucta, a bylo to moc – jak se řekne? Aha, moc nabádavá systematik. Tak se poroučím, maucta.

Aha, vyjel jsem si, když se za mnou zavřely bytové dveře, on mi bude psát. Nejen že mi nebudeš psát – ani mi nenapíšeš, ty falote starý. Ale dobře mi tak, oslovi jednomu. Což jsem mu nemohl půlku toho neřádu zatajit, zpronevěřit, defraudovat? Teď mi můj nejlepší žák zařval na vidy. Musím zas o číslo dál, psí život jeden!

Za čtrnáct dní jsem dostal lístek, abych přišel. Vrchní rada byl trochu přepadlý, ale to nasupené obočí se tentokrát usmívalo, věřte nebo nevěřte, usmívalo se jakýmsi triumfálním zadostučiněním. Sedli jsme si. Na stole před vrchním radou ležel mnohokrát složený velký arch papíru, takového inženýrského, konstruktérského. Vrchní rada Theodor Brandt ten arch vzal a rozprostřel jej, až pokryl půl stolu. Mé oči zrovna jen stačily postřehnout spleť přímek, oblouků, šipek, čtverců, trojúhelníků, elips, tuš a inkoust modrý, červený, žlutý a v mřížoví těch čar a křivek falangy jakýchsi slov. A vrchní rada Theodor Brandt děl, a pořád ještě mu na římse obočí seděl ten vítězný úsměv primána, který vyzrál na kantora; ale snad to byl i úsměv Gaia Julia po dobytí Gallie Cisalpiny:

– Já jsem si na to udělal regulační plán. Já jsem si řekl, říkal nejde, že se vidy naučím, budu naučit je chyba, budu učit taky chyba, to tady nestačí. A já je už umím. Vy mě teď, prosím, zkoušejte, zkuste je nesmysl, zkoušívejte se nehodí. Já vás opravdu nezastřelím, budu střelit je chyba, budu zastřelit je taky chyba, budu zastřelovat nejde vůbec. –

Vypoulil jsem oči a začal jsem ho zkoušet z vidů českého slovesa. Dával jsem mu německé věty, těžší a těžší, samá chytačka na nějaký český vid. A on je spatra překládal, jako když bičem práská. Svůj regulační plán českého slovesa měl v rukou, ale jen tak pro parádu, jako když si velký dirigent dá na pult partituru. A co vám budu dlouho vykládat, můj vrchní rada za celou hodinu neudělal jedinou chybičku. Drobná zvláštnost jeho českého projadřování záležela jen v tom, že za každým správným videm uvedl všechny možnosti tvarů nemožných vůbec anebo ad hoc. Abyste mi rozuměli a jemu nekřivdili: to nebyla dříčská tupost, jen tuhá sebekázeň to byla, a snad i snaha trochu se mi pomstít.

Když jsme skončili, blahopřál jsem mu. Vrchní rada odpověděl:

– To není hlava. To je ten plán, a že jsem si řekl, Theodor, ty to musíš dokázat, dokazovat je špatně. Já se teď budu cvičit, budu procvičit nejde, přijďte zas v pátek, uvidíte, budete vidět není tak dobře. –

A ještě při loučení děl:

– Nezavírejte dveře, nezavřete je špatně – ne, zavřete dveře, já to tak nemyslil, já jen cvičím, protože imperativ je zvláštnost, a neskákejte tak rychle po schodech, neskočte by snad šlo taky, ale tady ne, a nezapomeňte v pátek přijít, nezapomínejte je zbytečné, nezapomínejte přicházet se vůbec nehodí, tak děkuju maucta. –

Můj drahý vrchní stavební rada Theodor Brandt je jistě už dávno u Pána všech regulačních plánů, ale mně pořád ještě neodešel.

(Pavel Eisner – Chrám i tvrz. Praha: MK 2020. ISBN 978-80-7602-894-4)