Petr Piťha (* 26. března 1938) je český katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih z oblasti výchovy, učení a lingvistiky a jedním ze zakladatelů české matematické lingvistiky. V letech 1957–1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na FF UK, roku 1966 získal titul kandidáta věd. Soukromě vystudoval katolickou teologii, na kněze byl tajně vysvěcen roku 1969 v Nizozemsku, kde v průběhu následujících let také pedagogicky působil. Roku 1998 odešel do důchodu a věnuje se kněžskému povolání.

Petr Piťha přednesl 28. září 2018 v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava a za přítomnosti kardinála Duky kázání, ve kterém ostře kritizoval tzv. Istanbulskou úmluvu. Tato mezinárodní smlouva údajně má vést k prevenci, ochraně obětí a stíhání pachatelů násilí na ženách a domácího násilí. Podle kázání Mons. Piťhy dokument ale povede k rozvratu tradiční rodiny, jak ji známe. V závěru svého kázání uvedl, co by občany čekalo po zavedení dokonale zvrácených zákonů, přičemž jmenoval roztrhání a rozehnání rodin, odebrání, prodání a věznění dětí, deportace do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru či prohlášení homosexuálů za nadřazenou vládnoucí třídu. Toto kázání vyvolalo značnou odezvu – od pochvalné (kardinál Duka, exprezident Klaus) po zcela hysterickou (Tomáš Halík, Martin Putna a zástupy neziskovkářů, kteří dokonce dali na Piťhu trestní oznámení, naštěstí policií odložené jako nedůvodné).

Piťhovy názory jsou v pravém slova smyslu konzervativní. Vyzdvihuje tradiční hodnoty a apeluje na jejich dodržování. Zejména jej trápí neutěšený stav našeho školství, a to vertikálním průřezem od základního po vysoké. Na to téma přednesl 2. dubna 2008 na Univerzitě Hradec Králové přednášku „Velká iluze českého školství“, která je esenciálním vyjádřením nejbolestivějších problémů v daném prostředí. Není vůbec od věci si Piťhovu přednášku připomenout i s odstupem bezmála půldruhé dekády. Při čtení si totiž uvědomíte nejen to, že se Piťha ve svém hodnocení pranic nemýlil, ale že vše, co přesně a jasně pojmenoval, platí do dnešních dnů, jen ještě v děsivější podobě. Co se tehdy Piťhovi jevilo jako systémové selhání, se dnes stalo systémem samým.

VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ

Příští rok tomu bude 20 let od pádu komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání 1. československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a školství v období 1918–38 a 1989–2009 nevedla by k ničemu, protože všechny komponenty života, které ho ovlivňují, jsou nesrovnatelně odlišné: stav vědy, technika, společenská skladba, politická a ekonomická situace, etický rámec – opravdu všechno.

Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí takřka nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o celou jednu generaci, což znamená, že od listopadu vyrostla nová generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali. Náležitou otázkou rovněž je, čemu jsme napomohli a čemu jsme nezabránili. Takto položená otázka je spravedlivější, protože stav vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat na učitele. Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítnou svůj díl odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, tj. vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a upozornit na chyby ostatních.