Narodil se jako Miloslav Kuraš v roce 1944 ve Zlíně, v roce 1947 se s rodiči přestěhoval do Olomouce, kde absolvoval střední školu a kde i posléze vystudoval anglistiku na Univerzitě Palackého. Poté pracoval jako rozhlasový redaktor. Do Velké Británie emigroval v roce 1968, pracoval řadu let v české redakci BBC a v londýnském divadle Young Vic. V roce 1974 konvertoval k judaismu a změnil si jméno na Benjamin Kuras. V roce 1975 získal britské občanství. Od roku 1990 publikuje v řadě českých periodik a vydal několik desítek knih v češtině. Patří mezi výrazné kritiky Evropské unie, multikulturalismu, islamismu a socialismu.

Jeho nejnovější knihou je titul Soumrak bílého muže, který vychází už ve druhém vydání. Kuras tu předkládá velmi přesnou analýzu naší doby, rozkrývající informovaně a tu a tam i s jistým humorem či spíše sarkasmem příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace. Líčí od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve století 21. Pokouší se vystopovat paralelně probíhající a často opomíjené proudy filosofie a psychologie tvoření, sebezlepšování a duchovní a morální obnovy navazující na kreativní tradice Západu, a to od biblické etiky, přes protestantskou etiku kapitalismu, vědeckou a technickou revoluci, až po nejnovější psychologické objevy, které by snad mohly západní civilizaci zachránit a posunout na další stupínek úspěšného vývoje. Zhruba tyto věty čteme i v doporučující anotaci distributora knihy, a lze je jedině podepsat.

Zbývá ještě dodat, že Kurasův styl je tradičně na pomezí hutného až opulentního souboru faktů a souvislostí – a břitké esejistické reflexe, pracující hojně s tematickými či historickými asociacemi. Má-li dnešní česká literatura a publicistika opravdu originálního esejistu, je to jistě Benjamin Kuras. Z jeho knihy Soumrak bílého muže předkládáme několik typických ukázek.

Vratká svoboda

Druhá světová válka pohřbila víru nejen ve spravedlnost Boží, nýbrž i ve spolehlivost lidského rozumu. Utonulo v něm nejen náboženství, nýbrž i osvícenství. Nacismus byl vědecky metodickým ztělesněním absurdního iracionálna přetvořeného ve vražednou mašinerii chladnokrevnou pílí, smyslem pro povinnost a kázeň, zbožňováním státu a bezuzdnou brutalitou. Sílící pochybnosti o autonomii člověka a jeho rozumu (kterou v nás pěstovalo osvícenství) vytvořily stav morálního zmatku, v němž je člověk ponechán bezradný a bez inspirace, ať už Božího zjevení nebo svého rozumu.

Tak zhruba shrnuje psychický stav bílého muže nacistické a postnacistické éry psycholog Erich Fromm, který bývá často přiřazován k neomarxistické „Frankfurtské škole“ s Marcusem a Adornem, ač jeho vnímání světa je spíš existencialistické. Nikdy se nevzdává obdivu k moderní demokracii a víry v ni jako nejsvobodnější tvůrčí rámec vývoje dějin, civilizace, lidské psychiky a etiky. Aby jí však člověk mohl dokonale využít, potřebuje si v demokracií poskytované vnější svobodě neustále pěstovat svobodu vnitřní, a to ustavičným každodenním oprošťováním od vnějších vlivů, konvencí, trendů, mód a kolektivních myšlenkových systémů. Ne proti nim bojovat a usilovat o jejich svržení či zničení, nýbrž učit se žít s nimi, vedle nich, vně nich. Pochybovat, zkoumat, přehodnocovat. Využívat, co je na nich užitečné, ale nenechat se jimi ovládat. Nacházet svoji vlastní identitu a smysl existence a definovat se tím, co je, ne tím, co má a jak se konformuje s okolím, skupinovou či ideovou příslušností. Jakmile člověk vnitřní svobodu zanedbá, stává se snadnou kořistí a zbraní totalitních manipulátorů.

Svoboda je pro Fromma, jako pro existencialistické filozofy, vratká hodnota, kterou je potřeba nepřetržitě pěstovat. Co bylo pro člověka včera prostředkem osvobození, se mu zítra může stát další totalitní manipulací. Jaké nekonečné množství těch manipulátorů v nepostřehnutelných podobách člověk v životě potkává, aniž by si uvědomoval, jak je jimi manipulován, Fromm odhalil už ve své rané knize Strach ze svobody objevem nového fenoménu moderní společnosti, který nazval „anonymní autorita“. Ta na jedincovu svobodu útočí ideologií, módními trendy, kolektivním vkusem, masovou kulturou, finančními tlaky, reklamou, podprahovou invazí jeho myšlenkového nastavení. Naučila se předstírat, že neexistuje, a tím se stává neviditelnou a těžko se jí ubráníme.

Klíčem k jejímu odhalování je pozorování „jistot“. Jakmile jsme si čímkoli jisti, měli bychom být ve střehu a sledovat, odkud ta jistota pochází a co s námi dělá. Hromadně přijímané jistoty vytvářejí standardizaci. Stejně jako moderní masová produkce vyžaduje standardizaci výrobků, tak společenský proces vyžaduje standardizaci člověka. Ta plodí konformitu a egalitářství, které je vždy útokem na svobodu a tvořivost. Kreativita si vyžaduje odvahu vzdávat se jistot. Bažení po moci nevychází z osobní síly, nýbrž ze slabosti. Je to vyjádření neschopnosti jednotlivce stát osamoceně, zoufalý pokus získat druhotnou sílu, kde skutečná síla chybí. Taková síla je však odvozená z vnějších zdrojů, je na nich závislá a jejich ztrátou se hroutí. Tak se obdiv, oddanost a láska snadno mění v nenávist a utopie v tyranii, protože jim chybí zakotvení ve skutečné osobité osobnosti, jejíž realizace je hlavním účelem a smyslem lidské existence. Tak člověk neví, čím je, které aspekty své osobnosti pěstovat, ctít a milovat. Nedokáže milovat druhé, protože nemiluje dobro v sobě. Aby si člověk uchoval svobodu, tvořivost a zdravou mysl, musí se učit umění milovat a umění být sám sebou, sděluje Fromm ve svých stěžejních pracích Umění milovat a Člověk pro sebe.

Selhání kultury bílého muže podle Fromma nespočívá v individualismu (jak tvrdí kolektivistické ideologie) ani v ideji, že sebezájem je morální ctnost, protože vytváří hodnoty i pro druhé (na níž stojí kapitalismus), nýbrž v degeneraci smyslu pojmu sebezájem. Ne v tom, že člověk se příliš zabývá sebezájmem, nýbrž v tom, že se nezabývá dostatečně zájmem svého skutečného já. Ne v tom, že by byl příliš sobecký, nýbrž v tom, že nedokáže sebe milovat. Je to vlastně jen srozumitelné vysvětlení Mojžíšova enigmatického příkazu milovat bližního jako sebe samého.

Jenže bílý muž, jak jsme si už řekli, rád létá z extrému do extrému a ta největší moudra své civilizace si rád vykládá opačně, než byla míněna. A tak se jeho následné generace budou vyžívat v požitku z hledání a nacházení onoho pravého dobrého „já“, který do přelomu tisíciletí vytvoří kulturu kolosální sebestřednosti, narcismu a zbožňování úspěchu, čím snadnějšího, tím obdivovanějšího.

Až to filozofa Kena Wilbera dožene k zoufalému výkřiku: „Všichni dnes chtějí být osvícení, a nikdo nechce pracovat na zlepšování charakteru.“

Chřadnutí civilizace

Příčiny chřadnutí civilizace by se měly co nejdřív stát specializovaným oborem studia historie a politologie. Každá seriózní univerzita a akademie by měla mít ústav či katedru chřadnutí civilizace, která by studovala, jak a proč zanikly civilizace dřívější, v čem se naše chřadnutí podobá jejich, v čem se naopak liší, jak a jakým tempem probíhá a kolik času nám zbývá, než se ta naše rozsype a rozpustí. Co by z ní mohlo zbýt či stálo za to uchovat pro nějaké ty civilizace další. A jak ta či ona konkrétní civilizace souvisí s konkrétním lidským typem – v tomto případě bílým mužem, kterého dnes mnozí bílí flagelanti (a flagelantky) vnímají jako (slovy americké feministické spisovatelky Susan Sontagové) „rakovinu lidských dějin“.

Problém se záchranou západní civilizace spočívá v potíži identifikovat, co západní civilizace vlastně je. Je to křesťanství? Katolické, nebo protestantské? Stojí, nebo nestojí na základech židovských, řeckých a římských? Čím vším odjinud ještě byla civilizace bílého muže ovlivněna? Je to osvícenství rušící sekulární moc církve a nastolující (ale až po krvavé revoluci) ideový pluralismus, právo svobodného myšlení a právo rozhodovat, kdo nám bude vládnout? Je to vědecká a technologická revoluce a převládnutí rozumu nad utopií?

Léčba chřadnoucí civilizace bude pracná a bude potřebovat ne nové odpovědi na staré otázky, nýbrž nové otázky bez uspěchaných odpovědí. Třeba takovéto:

Je osvobozování od všech omezujících (zastaralých, zkostnatělých, zkamenělých, zkorumpovaných) ideových a moralistních struktur osvobozující, nebo ústí v chaos? Po jakou hranici osvobozuje a kde za ní přechází v chaos? Jaká jsou tedy omezení svobody?

Do jaké míry můžeme nechat zajít demontáž našich „klecí“ a „svěracích kazajek“, jimiž se pro nás tradice a hodnoty proměňují v dogmata, bigotnosti, snobství a šosáctví a stávají se bezmyšlenkovitou setrvačností ještě dobíhající, ale už smysl postrádající civilizační mašinérie? Co je vlastně smyslem civilizace?

Jakým cukrem a bičem můžeme bílého muže probrat z letargie, lhostejnosti k budoucnosti, lenosti a návyku na pohodlí, v němž veškeré nepohodlí za něho přebírá někdo jiný? Jaké nové zdroje tvůrčí energie se k tomu kde dají nalézt a využít? Jak dlouho ještě si to ti jiní nechají líbit?

Jaké změny, reformy, rekonstrukce a restrukturalizace tato mašinerie snese, aniž by se zhroutila? A naopak, k jakým kostrám tradic a dogmat se můžeme vracet, aniž bychom tím do nové bigotnosti sevřeli onu hyperaktivitu a posedlost tvořivostí, kterou se civilizace bílého muže dosud vyznačovala a v níž dosáhla krkolomných výšin svobodným vířením idejí a oproštěním od limitací té či oné ideologie či víry?

Může civilizace přežít bez jedné jednotící víry či ideologie, aniž by se rozpadla na vzájemně nevraživá etnická ghetta?

Kde přesně je hranice, za níž se laskavost, soucit, svědomí a dobročinnost k cizím stává ohrožením vlastní existence? Kde přesně je hranice mezi „naším“ a „cizím“? Kdo je a kdo není ten náš „bližní“, kterého máme milovat jako samy sebe?

Jaký vnější vliv je pro civilizaci obohacením a jaký ji naopak ochuzuje? Dá se mezi tím vším nalézt nějaká rovnováha, která by umožňovala trvalý a vzájemně obohacující modus vivendi? Podle jakých pravidel by se musel řídit? Kdo by v jeho dodržování dělal rozhodčího a podle jakých hodnot?

Zaplétáme se zde do zapeklitostí dnes už neblaze proslulého „multikulturalismu“, o němž kdekdo říká, že neuspěl, aniž by se snažil definovat, co to vlastně je, co z něho mělo uspět a jak. (Jak můžeme vědět, zda něco uspělo či ne, jestliže nemáme jasno, co si pod úspěchem představovat?) Jeho krajní protiklad, nějaký „monokulturalismus“, je od přírody zárukou degenerace a krachu. Monokultury zemědělské (dnes rozsáhlé plantáže čaje, kávy, tabáku, olejových palem, místo různorodých a střídaných plodin) ochuzují a postupně ničí půdu, která je živí, a zbídačují místní obyvatele. Monokultura politická – ideově (rasově, etnicky) čistá a neprzněná odlišnými vnějšími či kacířskými nápady (též s oblibou zvanými „bludy“) – se dá udržet jen potlačením alternativního myšlení. Jakmile se alternativní myšlení pro jeho myslitele stává nebezpečné, přestávají alternativně přemýšlet a veškerý vývoj se zastaví. Na monokulturalismus (víru, že se nemáme od nikoho co nového učit, protože naše myšlení je jediné správné) zašly tisícileté gandiózní civilizace jako čínská a byzantská i zpočátku nadějné pokusy o tvoření civilizace islámské.

Téměř unikátní génius civilizace bílého muže spočívá v tom, že se po celé své dějiny (někdy víc, někdy míň) dokázala oživovat a obohacovat nápady zvenčí a dokázala si je přivlastnit. Potřebovala k tomu jen jasný žebříček hodnot, který jí signalizoval, jaké cizí nápady jí prospějí a jaké ne. Ten se jí vytrácí z vědomí.

K čemu je svobodná volba

Svoboda tvořit neznamená neomezenou možnost dělat to, co chceme. Znamená jen svobodnou volbu mezi tím, co chceme, a tím, co musíme či co je potřeba. Na tuto volbu můžeme reagovat buď poddaností svému chtění a pohodlným neděláním ničeho potřebného, nebo překonáváním překážek a trochou namáhavého a pokorného dělání čehokoli, čím nám osud zatarasí cestu ke chtěnému. Překonáváním překážek a děláním něčeho, co nechceme, ale musíme, získáváme dovednosti k tomu, co chceme, ale dosud jsme nemohli. Čím víc si zvykáme dělat, co nechceme, tím víc nechtěných činností dokážeme přeměnit ve chtěné.

Jak praví jedno americké přísloví:

„Zkušenost je to, co získáme, když nezískáme to, co chceme.“

Je to vlastně moderní překlad starého přísloví židovského: „Když nemůžeš, co chceš, musíš chtít, co můžeš.“ To je možná ze všech praktických moudrostí ta, která civilizaci bílého muže nejvíc pohání k tvoření, nacházení nových cest, oborů, vynálezů, produktů, řešení, způsobů jednání. Trénuje nás v onom „růstovém nastavení mysli.“

A naopak, čím míň se nutíme k činnostem nechtěným, ale potřebným, tím míň nám zbývá činností chtěných, až nakonec mezi tisíci věcmi, které víme, že nechceme, nebudeme vědět, co chceme. Do tohoto stavu se civilizace bílého muže pomalu přivádí. Příčinou je pohodlnost a snadnost, brané jako samozřejmost.

Západní civilizace chřadne, protože zanedbává trénink růstového nastavení mysli. Ještě přesněji řečeno, má nastavenou mysl na automatický, samozřejmý a nekonečný růst svého pohodlí a ekonomického i společenského úspěchu, aniž by o něj musela usilovat růstem svých dovedností. Čím dál víc dělá jen to, co chce a na co se nemusí namáhat a uskrovňovat. Všechno, co si vyžaduje námahu a uskrovnění, přenechává jiným, aby to dělali za ni a pro ni. Ty jiné pak nechává pěstovat si ono růstové nastavení mysli, které ona sama ztrácí.

Tak v posledních desetiletích nechaly Spojené státy zaniknout více nž třetinu svého výrobního průmyslu, který převzala Čína. Tak také Čína (a Indie, Brazílie a kdovíkdo další) přebírá někdejší výlučné dovednosti evropského textilu, obuvi, hračkářství, strojírenství, chemie či optiky. A tak se západní ekonomika přeměňuje z někdejšího geniálního vynálezce a výrobce užitečných věcí ve směnárníka neproduktivních služeb všelijakých sociologií, politologií, psychoterapií, alternativních terapií, konzultantství, managementu, PR, marketingu, seberealizace, sebeaktualizace, sebekrášlení, asertivity, koučingu a instruktáží, jak být těmi nejlepšími samými sebou, aniž bychom museli něco užitečného umět. Naše ekonomika stojí na tom, že jeden druhému stříháme vlasy. Už i ty nůžky a hřebínek nám vyrábí někdo jiný. Ze všeho nejlíp se živíme převáděním bohatství od klesajícího počtu tvořivých a produktivních občanů na rostoucí počty neproduktivních byrokratů. A udržováním pohodlného života stále rostoucí zadlužeností.

Ekonomický krach, který už na nás číhá za každým rohem, je jedna z front, na nichž civilizace bílého muže páchá sebevraždu pomalým krvácením. Zatím ještě téměř či zdánlivě bezbolestným, neboť zmírňovaným anestézií neinformovanosti, dezinformovanosti, přeinformovanosti trivialitami, nevěřícnosti, lhostejnosti a pídění se po snadno nabytých požitcích a rozkoších. Jeho výsledkem je ztráta historického kontextu, sebevědomí, pudu sebezáchovy a motivace k tvorbě a její údržbě a obraně.

Je těch front, oborů či rezortů desatero. Vedle fronty ekonomické jsou to: finanční, politická, vojenská, právní, duchovní, kulturní, informační, vzdělávací a demografická. Všechny se dají vysledovat v historii každého krachu každé civilizace předchozí. Leckdo si už začíná tu a tam všímat některých detailů jedné, druhé či několika. Málokdo vnímá hlubokou propojenost všech a jejich vzájemné doplňování a posilování. Ty jsou tak důkladné, že k záchraně civilizace před krachem nestačí bránit tu či onu frontu jednotlivě, musí se bránit všechny zároveň. K tomu se musí rekrutovat všechny dovednosti všech oborů vědění, které za ta staletí bílý muž vytvořil. Ty jsou dnes tak bohaté a košaté, že je žádný jednotlivec nedokáže obsáhnout ani v povrchních obrysech. K zapojení a koordinaci všech je zapotřebí v nich všech pěstovat jasnozřivou schopnost rozlišování. Ne mezi pravdou a bludem. Ty všechny si dokáže každý vykládat po svém, shoda je v nich těžko dosažitelná a válek jsme se jejich jménem už nabojovali dost. Pravdu má, kdo vítězí. Rozlišování musí být důsledně mezi tvořivostí a ničivostí. Ty jsou obecně poznatelné, měřitelné a ověřitelné. V těch se všechny obory musí umět vzájemně kontrolovat.

My si zde na tu celou desítku posvítíme.

Sebevražedná desítka

Jednou z našich hlavních ekonomických sebevražedných zbraní je trvající a sílící energetická závislost na zemích, které naši civilizaci touží zničit a do jejího zničení investují vekou část svých příjmů z našich kapes. Že zničením nás zničí i samy sebe, jak nebudou mít komu prodávat, je jim lhostejné, protože jejich nenávist k nám je silnější než jejich láska k sobě samým. Že se však necháváme ničit my, je o to děsivější, když víme, že naše růstové nastavení mysli už dávno vymyslelo energetické alternativy, které by nás od závislosti na nepřátelích oprostily. V jejich zavádění nám však brání naše fixní nastavení mysli, které nás tak rdousí našimi vlastními penězi.

Vědomí rozdílných výsledků růstového a fixního nastavení mysli – tvorba a vynalézavost oproti chřadnutí a krnění – nám pomůže sledovat sebevražedné trendy na všech ostatních frontách.

Ve financích je evropská byrokratická struktura nastavena téměř setrvačností na dnes už snadno předvídatelné zchudnutí kontinentu, jehož tisíciletá pestrá tvořivost a vynalézavost padá za oběť fixní utopii totalitní jednoty udržované pohromadě sílícím úřednickým aparátem, zvyšovanými daněmi a regulacemi prodražujícími zaměstnanost. Každá západní vláda a většina občanů každého západního státu trpí fixní ideou udržování pohodlí na dluh, aniž by růstovým nastavením mysli vytvářeli nové bohatství, z něhož by se dluh dal splácet.

V politice jsme demokracii sestřihli soutěživost a excentričnost protichůdných zájmů soupeřících stran, zbavili je „extremismu“ zúžením politiky na vágní centrismus stále více tíhnoucí k etatismu, s rozdíly v politice jednotlivých stran téměř nepoznatelnými a v nejzásadnějších věcech identickými. A předali jsme rozhodující moc nadstátním institucím, na jejichž jednání nemáme žádný vliv.

V době, kdy se kolem Evropy vytváří (kromě sílící Číny a nevlídného Ruska) i nový kordon nepřátelských států od Maroka po Turecko s jadernou podporou Íránu a Pákistánu a několikamilionovou pátou kolonou uvnitř Evropy, téměř všechny evropské země odzbrojují, ruší všeobecný vojenský výcvik, redukují profesionální armádu a vychovávají generaci mužů neschopných ubránit sebe, své blízké, svoje příbytky, ulice a města. V domnění, že tím zachovávají mír. A v zapomenutí na starou věčnou moudrost, že kdo chce zachovat mír, musí být připraven na válku.

Tradiční a po staletí organicky vyvíjené právní systémy evropských zemí se nahrazují nadstátními byrokratickými regulacemi, abstraktními univerzálními lidskými právy utlačujícími konkrétní práva konkrétních občanů a antidemokratickými zákony islámskými, v domnění, že naše spravedlnost je vůči jiným nespravedlivá, jestliže je neprivileguje.

Evropské církve ztratily kulturní inspiraci a morální sílu, protože se z nich vytratila spiritualita osobní citlivosti, pokory a úžasu před Boží tvorbou, jejími každodenními zázraky života, přírodou a jejími zákony i nepředvídanostmi, člověkem a jeho tvořivostí a žízní po svobodě a vědění. Ve svých snahách o oživení se uzavírají před spiritualitou nacházenou mimo církevní struktury, protože ji pokládají za pohanskou, nevnímajíce, že spiritualita je ve všech kulturních kontextech jen jedna a znamená vnímání tvůrčího ducha Božího prolínajícího vše hmotné a promítajícího se do lidských činů. Naše nekonečná „informační dálnice“ chrlí nepřehledná kvanta informací odvádějících naši pozornost na nerelevantnosti, zbytečnosti, destruktivnosti a oslabující naši soustředěnost na pravidla a postupy tvoření a jeho údržby. Olupuje nás o schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi posvátností a profánností. Odebírá nám měřítko, kterým můžeme přijímané informace posuzovat, a filtr, jímž k sobě některé pustíme a jiné ponecháme věčnému vesmíru. Bez této rozlišovací schopnosti a bez soustředěnosti na tvoření i naše vzdělání pozbývá relevantnosti, protože ztrácí motivaci, a tím i cestu k tvoření. Negramotnost či pologramotnost se po téměř celém století neexistence stává v mnoha evropských zemích normou rostoucí menšiny.

Chabnoucí motivace k tvoření se vztahuje i na tvoření nových životů a pěstování dalších generací. Naši stárnoucí populaci zhýčkaných egocentriků nahrazuje globální populační explozí hnaná vlna skromnějších, obětavějších a motivovanějších. Jejich motivací však není touha nás zachránit, nýbrž nahradit a pohřbít. A námi i to, co jsme vytvořili.

Tvůrci vesmíru se po naší tvorbě určitě bude stýskat. Ale nespoléhejme na něho, že nás kvůli ní bude zachraňovat.

(Benjamin Kuras – Soumrak bílého muže. Praha: Klika 2022. ISBN 978-80-87373-91-0; Kurasův Soumrak bílého muže je k dostání třeba ZDE)