Tichá dohoda, ale i jeho další hudební projekty (např. 2Wings), jsou pevnou součástí české nekomerční hudební kultury. Jenže jednoho zimního dne před dvěma lety přišel globální strašák jménem covid a nadlouho zavřel hudebníkům koncertní možnosti. Šustr se s tím vyrovnal velmi svérázně. Rozpomněl se na literární kořeny, na nichž vyrostl, a sepsal knihu Majn Kochbuch.
Jedním ze zdrojů tohoto názvu byl fenomén, jemuž Šustr říká agroanarchie. Jakási velice specifická gastronomie, kterou autor shromáždil do druhé části složené z receptů na různé krmě i nápoje. Této „kuchařce“ předchází ale literárně a myšlenkově podstatnější část krátkých textů postihujících různá dnešní témata – od ekologie přes náboženství, politiku atd. Šustr se zde identifikuje se svým alter ego, jejž nazývá Old Shooterhand. Toho učinil hlavním hrdinou haškovsko-hrabalovsky inspirovaných průpovídek, historek a úvah. Tento mírný autorský odstup od hlavní figury mu umožňuje vkládat jí do úst hodně silné kalibry upřímnosti a otevřenosti, provázené nehledaným jazykem a stylem, jenž má blízko k čemusi, co bychom nazvali „jadrná mluva vzdělance“. Mimochodem old-shooterovskou stylizaci najdeme i na zatím posledním vydaném Šustrově CD nazvaném prostě Old Shooterhand. Pokud hledáte politicky zcela nekorektní, značně konzervativní a přitom neortodoxní myšlenky a jejich vyjádření, je tohle čtení právě pro vás.
Pro dnešní čtení jsme vybrali pár testů propojených eko-tématikou, Stejně dobře jsme mohli předložit úvahy o jiných výše řečených tématech. Čtenářský zážitek by to nijak neumenšilo. A na závěr pak aspoň ukázku z Old Shooterhandových receptů. Třeba i v nich najdete inspiraci.
---
Ekokokoti
Old Shootterhand pravil: Tyvole, já třeba věřim na klimatický změny: Pokaždý, když mi na jaře přivezou nový dříví, je mi jasný, že nejpozději na podzim se zase ochladí a budu muset topit!
Často jsme s Old Shootterhandem diskutovali o ekologickejch otázkách, protože nám na skutečný ekologii opravdu záleží. Nelíbí se nám, že se zastavuje kvalitní zemědělská půda, když víme, že 1 cm kvalitní ornice vzniká 1000 let, že se do plodin pere chemie, která pak přechází do potravin nebo že někdo evidentně podělal kůrovcovou kalamitu, protože i za naší vesnicí kvůli kůrovci zmizel smrkovej les. To je pro nás ekologie! Ne už tolik zprávy tu o globálním oteplování, tání ledovců nebo názory nějaký nedostudovaný puberťačky. Taky jsme se shodli na tom, že ekokokoti, což byla pejorativní přezdívka, kterou vymyslel samozřejmě zase Old Shootterhand, jsou jen další kvazináboženská sekta.
„Hele, vole,“ povídá mi jednou Old Shootterhand. „Tady čtu, že prej v Norsku našli nějakej vikingskej poklad, kterej byl pod ledem.“
A zacitoval z článku: „Radiokarbonovou metodou byl tento nález datován do období mezi roky 1475 až 1635, je tedy zhruba 400 až 500 let starý,“ sdělili ve svém prohlášení „ledovcoví archeologové“ z týmu norské výzkumné organizace Secrets of the Ice.“ (Tající norský ledovec vydává poklady Vikingů, Novinky, 9. 6. 2021)
„Tyvole,“ obrátil se na mě, „to mi hlava nebere, prej šlo o krabici na přepravu svíček. To je poklad tak akorát archeologickej. Proč by ho někdo zakopával hloub než tolik, aby ho nikdo jinej prostým okem neviděl a neukrad? Nebo to zakopali metr hluboko do ledu anebo tam v těch letech ten led nebyl???“
„Jojo,“ souhlasil jsem,“ já třeba osobně pamatuju uhelný prázdniny a kalamitní zimu roku 1978 nebo zase nezvykle teplej leden (myslím, že to bylo v roce 2006), kdy jsem byl na zahradě v triku a bylo snad 19 °C.“
„To já si jako starej hipík pamatuju ještě víc,“ povídá Old Shootterhand. „Koncem zlatejch šedesátek se začalo strašit novou dobou ledovou. Dokonce měli podobný heslo jako Fridays for Future, akorát dvojnásobně dlouhý. Tvrdili, že máme jen 20 let, než zamrzneme a nebude růst nic, takže zemřeme hlady.“ (The New York Times, 1969: „Zbývá nám dvacet let.“ The Guardian, 1974: „Doba ledová se blíží zrychleným tempem.“ Protiproud – Oteplování nebo třeba ochlazování,… 13. 4. 2021)
„A kdy to votočili na to oteplování?“ zeptal jsem se. „Já žádný strašení globálním ochlazováním nepamatuju.“
„Řek´ bych, že někdy v devadesátkách, ale to je fuk. I kdyby to byla fakt pravda, jak by z hlediska vývoje eko a biosféry mohla proběhnout během 20 let takováhle otočka o 180°? Hele, pamatuješ, jakloni předpovídali nejsušší léto za posledních 500 let?“
„Shaka!“ použil jsem tamariánštinu. „A přitom furt chcalo!“ zasmál jsem se.
„No, tak vidíš. Vědí vlastně úplný hovno. Ekosystém je tak složitá věc, že stačí, aby nastalo nějaký vis maior – třeba aby bouchla nějaká sopka, nebo se někde víc ohřála poušť nebo naopak a hned se všechno změní. Spadne víc vody a jsou záplavy. Pamatuješ na bolševický heslo Poručíme větru dešti? Já jim to prostě nežeru. Jde zase jen vo kšeft a slávu. Někdo napíše katastrofickou teorii, vydá to jako knihu a jezdí s ní po světě a bere za to prachy. Navíc, strašení lidí se vždycky hodí pro prosazování nejrůznějších nesmyslů.“
„S tou vodou jsi mi připomněl, koloběh vody v přírodě, jak se učí na základce ve vlastivědě.“
„Jo, už děti se to učej. Tak mi vysvětli, jak je pak možný, že z některých z nich vyrostou ekokokoti? Vody na Zemi je přece furt stejně. Kam by se asi vypařila? Do vesmíru?“ pokračoval sarkasticky Shootterhand.
„Ale nedostatek vody hrozí,“ namítnul jsem.
„Jo, ale neubejvá. Pokud někde vysychá oteplením nějaká oblast, jinde se to kompenzuje například táním ledovců. Nedostatek vody – hlavně tý pitný – hrozí proto, protože si ji sami znečišťujeme chemií, hnojením a pesticidama. Dřív mívali lidi vlastní studny, dneska je jich hodně znečištěnejch, takže musej bejt napojený na vodu z vodárny. A ta už je stejně plná pesticidů a mikroplastů. Bohužel.“
„A stejný je to s tím oxidem uhličitým. Někdy v pravěku, když po zemi lítaly osmimetrový vážky, (Když jsem byl malej kluk a chodil jsem s babičkou po sousedských návštěvách, jeden pán, starej kladenskej havíř, mi vyprávěl, že jednou ve štole vykopali velikou vážku, která měla rozpětí křídel 8 m. Mohla to bejt havířská latina, ale ověřit to nemůžu.) a rostly dvacetimetrový přesličky, ho tady bylo hafo. Ty přesličky ho ale absorbovaly, pak se z nich stalo uhlí,“ předháněl se ve svejch představách Shootterhand. „No a my, v rámci pokroku, jsme zjistili, že uhlí dobře hoří, tak jsme ten zakonzervovanej uhlík vykopali, spálili a zase vypustili do atmosféry. V tom lze ekokokotama souhlasit. Ale s jejich předpověďma konce světa do deseti let fakt ne!“
„Hele, svět trvat věčně nebude, to je jasný,“ povídám já. „Jednou skončit musí. Zatím taková předpověď sice ještě nikomu nevyšla, ale jednou to určitě nastane.“
„Apokalyptický vize a proroctví o konci světa z jakýchkoliv důvodů se válej v průběhu dějin jako patníky u cesty. Prostě je tu určitá část lidí, jejichž mozky jsou k takovýmu způsobu uvažování uzpůsobený. Občas vznikne nějaká sekta, zavře se někde na opuštěným místě, kde si blbnou podle svýho. V nejhorším případě spáchaj, chudáci, hromadnou sebevraždu. Takže se jejich víra v konec svět vlastně potvrdí a naplní,“ poznamenal posmutněle Old Shootterhand.
„No, jasně, svět, ve kterým žijeme si přece stejně utváříme ve svý hlavě,“ zakončil jsem naše filozofování a nalil dva panáky. „Beam me up, Scotty!“
---
Hare klima
Zaparkovali jsme se s Old Shootterhandem svoje choppery u nádraží, na kraji poděbradský kolonády, že si načepujeme poděbradku a projdeme se.
„Byls letos na votvírání sezóny?“ zeptal se Old Shootterhand, když si točil poděbradku z Trnkova pramene do svýho nerezovýho čundr hrnku.
„Letos ne, nějak mi to nevyšlo,“ lokal jsem ze svý půllitrový petky.
Z dálky se ozval sborovej zpěv. Jak pomalu zesiloval, zjistili jsme, že je to krišňáckej chór „Hare Krišna/Krišna Krišna/Hare Hare“.
Old Shootterhand se na mě otočil a tázavě zvednul obočí: „Krišňáci??? V Poděbradech???“
Nedalo nám to a vydali jsme se za zvukem, abychom zjistili vo co de.
Kolem fontány u Libenskýho kolonády postávaly hloučky dětí asi tak kolem 15 let a o kašnu měli opřený nějaký cedule a transparenty. Zastavili jsme se a koukali, co se děje.
Jedna z dívek k nám zamířila:
„Prosim vás, mohli byste nás vyfotit?“ a podávala mi svůj mobil.
„Jasně,“ povídám. „Jak to chcete? Na výšku nebo na šířku?“
„Na šířku. Vydržte, přivedu kámošky,“ zaradovalo se děvče a odběhlo ke kašně. Přišlo jich celkem 5 a nesly si s sebou i pár cedulí. Na jedný byla nějaká ručně namalovaná zeměkoule a nápis „Klima je víc než národ!“ a na dalších dvou jen texty „Fridays for Future“ a Extinction Rebellion Czech Republic“
„Holky, seřadit,“ zavelela majitelka mobilu. Dívky se semkly, zvedly nad hlavu cedule a zakřenily se na mě.
Cvaknul jsem jim několik snímků. Děvče si ode mě vzala svůj mobil a spolu s ostatními zkoumala fotky. „Dobrý. Děkujeme!“
„A co to tady jako má bejt?“ Zajímal jsem se. „Neměly byste bejt ve škole?“
„Měly, ale máme to povolený. My musíme stávkovat za budoucnost. Máme jenom deset let,“ povídá další dívka ve skejťácký kšiltovce.
„Jak jenom deset let?“ vložil se do diskuze Old Shootterhand.
„Na co? Na flákání?“ a uchechtnul se.
„Deset let na změnu klimatu, jinak už se to nebude moct zvrátit!“ odsekla mu dotčeně kšiltovka.
„A kde ste to vzaly?“ nedal se odbýt Old Shotterhand.
„No, říkají to... vědci…“ zrozpačitěla kšiltovka.
„Říkala to Gréta!“ přispěchala jí na pomoc ta s mobilem.
„My to máme ve škole omluvený. Je to celosvětovej protest za ekologii,“ vysvětlovala třetí dívka.
„Musíme zachránit planetu před vyhynutím! To vaše generace nám ji zničila!“ obořila se na nás se spravedlivým hněvem v hlase kšiltovka.
„A víte třeba, co je to fotosyntéza, holky?“ zeptal jsem se.
„Jasně,“ odvětila suverénně kšiltovka. „Tak se dělaly fotky, než vynalezly mobily s foťákama.“
Nevěřícně jsme na sebe s Old Shootterhandem koukli.
„Tyvole, to snad ani neni k smíchu!“ hlesnul Old Shootterhand.
„Tak ještě jednou děkujeme za fotky,“ dívky se otočily, jak se říká „hodily zadkama“, a důležitě odkráčely zpátky k fontáně, kde zase opřely svoje cedule a něco si mezi sebou štěbetaly.
Po kolonádě trajdalo několik důchodců – asi lázeňských hostů - několik pejskařek, dvě biomatky s kočárkem, divnej mánička na koloběžce a zpovzdálí sledovali akci městský strážníci.
Na obrubník fontány vylezla pohledná dívka s culíky a hlasitě zvolala:
„Přátelé, začínáme!“
„Nejdřív ukážeme vyhynutí. Všichni lehnout!“
Děti se skácely na zem. Bylo sucho, ale zajímalo by mě, jak by to probíhalo po dešti.
„Kubo, vyfoť to!“ zavelela culíkářka. Jeden hoch vstal, vyskočil na fontánu místo ní a z výšky fotil ležící spolužáky.
„Mám to,“ ohlásil mladé vůdkyni.
Culíkářka se zvedla a oprašovala se. „Vstávat! Teď se vydáme na pokojnej pochod městem. Vytvořte něco jako čtyřstup a vyrazíme. Budeme nejdřív chodit po kolonádě a pak vyrazíme i k soše Jiřího z Poděbrad, tam si dáme pauzu a kdo chce zmrzku.“
Postavičky se chopily svých sámodomo transparentů, zvedly je nad hlavy, seřadili se a pod vedením organizátorky vyrazili od kašny dolů směrem ke kulturáku. Přitom sborově zpívali: Hare Klima,
Hare Klima, Klima, Klima, Hare, Hare…“
Vyměnili jsme si s Shootterhandem významný pohledy – jo, takhle to je s tou krišňáckou mantrou.
„EKO remix,“ okomentoval jsem to. Old Shootterhand se zachechtal a plácnul mě po rameni.
Když děti dozpívaly, začaly provolávat hesla jako:
„Klimatická stávka! Klimatická stávka!“
„Máme holé stromy! Máme holé stromy!“
„Nebuď debil, nebuď fosil!“
„Biomasa místo uhlí!“
„Stop kácení amazonských pralesů!“
„Deset let je málo! Deset let je málo!“a přitom si fotili selfíčka svejma chytrýma dotykáčema.
Fontána osiřela a kolem ní se válely už jen odpadky obalů z průmyslově vyráběných tyčinek a sušenek, kelímky a plechovky od energy drinků a další obaly od podobných nezdravejch braků, kterejma se ekologicky uvědomělá mládež dneska cpe.
Old Shootterhand zašmátral v náprsní kapse svojí odřený džísky, vyndal svůj ganjainhalátor a s nevěřícím kroucením hlavy si ho prohlížel: „Tyvole, jestli je tahle záškolácká mládež naše budoucnost, tak fakt touhle rebelií vyhyneme. A zaslouženě!“
„No, každá mladá generace má právo na svůj světovej názor i na svůj protest a někdy i revoluci,“ oponoval jsem. „Vzpomeň si na nás, jak jsme cinkali klíčema.“
Old Shootterhand se na mě pobaveně podíval: „Jo, to máš recht,“ pořádně si potáhnul z inhalátoru a pokračoval. „Taky jsme tomu tenkrát věřili. Byli jsme mladý a blbí a mysleli si, že to dopadne úplně jinak.“
„Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky,“ zacitoval jsem známej bonmot Viktora Černomyrdina.
„Zapomněli jsme se jich zeptat, jestli si kupujou veganský kondicionéry...“, rejpnul si OldShootterhand.
„…a kytarový popruhy!“ doplnil jsem.
Zachechtali jsme se. Mládežníci mezitím pokračovali v demonstraci.
„Teď se vydáme na pochod proti konci světa!“ uslyšeli jsme ještě jednou dívku s culíky. Poslušně, jako lumíci, nabral nezletilej dav směr do jedný z ulic vedoucí z kolonády, která končila útesem. Tady byl jejich konec světa. Demonstranti z něj padali rovnou do chřtánu draků. Provolávaná hesla bylo slyšet stále míň a míň hlasitě.
Bylo mi jich líto. Jestli se z tohohle snu neprobuděj, vyroste z nich ztracená a napálená generace.
GrýndýlüberAlles!
Old Shootterhand pravil: Tyvole, jestli tohle fakt prosaděj, tak Karel Gott mit uns!
Seděli jsme se Shootterhandem v hospodě a čekali, až dorazí Pepa. A protože už jsme v sobě měli několik piv, pokračovali jsme v našem ekomudrování.
„Hele, co říkáš na ten grýndýl***?“ zeptal se mě Shootterhand.
(Green Deal - je soubor politických iniciativ Evropské komise, jejichž hlavním cílem je dosáhnout toho, aby Evropa byla v roce 2050 klimaticky neutrální . Zdroj. - Wikipedia)
Zamyslel jsem se a parafrázoval slavnej výrok Neila Armstronga: „No, bude to malý krůček pro lidstvo, ale velkej skok pro Evropu.“
„Jen aby to nebyl velkej skok pro Čínu,“ ucedil sarkasticky Shootterhand.
„Podle mě, tyvole, to bude ještě pěkná sranda.“
„Myslíš?“ opáčil jsem.
„Jo, ale asi jen pro nás, smějící se bestie,“ nedal se Shootterhand. „Jestli se to vážně povede zavést, budeme v určitý formě společensky zpátky v tom, v čem jsme byli před rokem 1989. Jen se obávám, že ekonomicky ještě hůř. Nic nebude. Nebude maso, nebudou vložky nebo hajzlpapír a hlavně – nebude elektrika, teda bude nejspíš pekelně drahá, ale média budou přesto určitě dál vesele psát o úspěších ,sovětských kombajnérů´, totiž o úspěchu grýndýlu o kolik jsme snížili emise CO2…
„A ráno by mohli v rádiu místo hlášení o tlaku a okluzní frontě v jednotlivejch městech, jak si z toho dělali srandu Cimrmani, vysílat hlášení o stavu elektrickýho proudu,“ napadlo mě.
„Jo, to je výborný!“ přitakal nadšeně Old Shootterhand. „Úplně to slyšim. Praha 80% - nedobíjejte elektromobily, Mělník 88% - OK, Ústí nad Labem 68% - neluxujte, nežehlete a nedobíjejte elektromobily, atd.“ rozpřádal pobaveně moji představu.
„Já bych to spíš viděl na nějakou zástupnou formu, ty procenta jsou moc konkrétní,“ nesouhlasil jsem.
„Něco jako jsou energetický štítky na elektrospotřebičích nebo jako byl ten semafor k pandemii,“ navrhoval Old Shootterhand.
„Jo, to je vono!“ zvolal jsem. „Energetickej semafor! Prostě se určej barevný stupně a lidi se budou muset naučit, co kterej znamená. Zelená – oukej, můžeš všechno, oranžová – zákaz používání malejch spotřebičů nad 1000 W, žlutá – nesměj se dobíjet elektroauta a červená průser, nefoukalo a nesvítilo, zpátky na stromy!“
Old Shootterhand se zachechtal. „Tyvole, to je fakt dobrý, to mě baví!“
„Možná, že by se to přes den i mohlo měnit. Třeba by se vymyslela appka do chytrejch mobilů a hodinek a chodila by ti tam každou hodinu aktualizace, aby sis třeba nezapnul rychlovarnou konev a nezpůsobil v ulici blackout,“ rozpřádal jsem.
„Ježkovy voči,“ křižoval se Old Shootterhand. „To radši ne, jak by to nechal vyvíjet stát, dopadlo by to jako vždycky s jejich IT projektama. Vznikla by v rozpočtu ďoura na několik desítek, ne-li stovek milionů a pak by to stejně nefungovalo,“ smál se.
Dloubnul jsem do Shootterhanda loktem. Jak se rozjel a zvyšoval pořád hlas, celá hospoda nás začala sledovat.
Old Shootterhand se trochu ztišil. „Jak už jsem říkal, nejsem proti pokroku, pokrok musí bejt, a ne, že se vrátíme na stromy. Jenže aktuálně jsme podle mě v bodu, kdy je ,zelená energetika´ spíš jen hromada problémů. Kromě toho, že je závislá na přírodě a – jak známo - větru, dešti neporučíme, stačí si položit ještě několik dalších otázek. Třeba solární energie - kolik zabere taková solární elektrárna plochy zemědělský půdy? Co stojí výroba a ekologická likvidace panelů?“
„Nebo jaká je aktuální kapacita a výdrž baterií, těžba lithia a dalších vzácnejch kovů - jejich likvidace?“ pokračoval Old Shootterhand. „Kompozitový vrtule větrnejch elektráren se prý nedaj ekologicky zlikvidovat, dynama na výrobu elektřiny obsahujou spousty drahejch kovů – jejich výroba je nákladná.“
„Pamatuješ na uhelný prázdniny?“ zeptal se OldShootterhand. (V lednu 1979 přišly po předchozím teplejším prosinci, kdy se teploty pohybovaly okolo +15 °C v noci z 31. 12. 1978 na 1. 1. 1979 silné mrazy (rekordní poklesy teploty za jeden den – tedy v průběhu 24 hodin - byla naměřeny na Ještědu - o 26 °C a ve Frenštátu pod Radhoštěm až o 30,5 °). Vedle paralýzy dopravní infrastruktury kvůli závějím a náledí, došlo ještě k ochromení některé výroby, energetiky a tepla, protože prsoncové drážky padaly díky mírným teplotám ve formě deště, ale po 1. lednu selhala tehdejší logistika - vagóny s uhlím, které zásobovaly továrny a teplárny prostě zamrzly.)
„Ty v devětasedmdesátým nebo ty v pětaosmdesátým?“ zeptal jsem se.
„A kam tím směřuješ? Jakože fosilní paliva taky nejsou spolehlivý. Třeba když zamrzne uhlí, jak to bylo tenkrát?“
„To je fuk, ale tak mě napadlo, že se teď budou možná vyhlašovat prázdniny sluneční nebo větrný,“ glosoval Old Shootterhand. Zachechtali jsme se.
„Nazdar, chlapci,“ ke stolu právě dorazil Pepa. „Máte štěstí, že jdu právě kolem,“ vypustil svoji obehranou repliku ze Slavností sněženek a sednul si. „Co řešíte?“
„Gríndýl,“ povídám. Pepa zakoulel očima, ale už před ním stálo pivo, tak se zhluboka napil.
„Ale teď vážně,“ nedal si přetrhnout niť myšlenek Old Shootterhand, „pamatujete, jak jsem jednou mluvili o tom přezbrojování kvůli novýmu kšeftu na stejný věci – třeba z elpíček na CD a zase zpátky?“
„Jasně, že pamatuju,“ odvětil jsem.
„Tak já vidím Gríndýl úplně stejně – jde zas o přezbrojení. Tentokrát ne pod záminkou lepšího zvuku, jako to bylo u CD, ale ekologie, zelený energie a udržitelnosti.“
„Jasně, ekologická udržitelnost jako s těma peletkama nebo papírovýma taškama v hypermarketech,“ zažertoval Pepa.
Old Shootterhand souhlasně pokejval hlavou a pokračoval: „No, a tady máme super přezbrojení. Víš, jaký v tom jsou prachy? A to na to ještě dostanou dotace, který ale EU vypůjčí a který mi budeme muset zaplatit. Takže sleduj, jak je to nádhernej kšeft – budeme splácet ty půjčky na dotace, zaplatíme za zelenou energii, která bude nepochybně dražší – vzpomeň naše solární barony – a jestli bude muset stát udělat nějaký příspěvky na energii pro sociálně slabší, tak to máme třetí várku peněz, která půjde z našich daní. Tři kšefty v jednom. Geniální!“ dodal sarkasticky.
„Přitom ekologická náročnost výroby a likvidace těch baterií a listů vrtulí je nabíledni… Takže o skutečnou ekologii fakt nejde,“ řekl Pepa.
„Ne, jde jen o to, aby se uměle udělal megakšeft.“
„Nejlepší kšeft je vždycky válka a obnova po válce,“ povídá temně Pepa.
„Na válce vydělaj zbrojovky a na obnově stavební firmy.“
„A na všem dohromady banky,“ dodal Old Shootterhand.
„Zbrojovky ale přece dělaj pro armádu a armádu říděj politici, ne?“ oponoval mu Pepa.
„Hovnajs!“ odpálil ho Shootterhand. „Zbrojovky maj takový prachy, že si kupujou politiky.“
„Tak tohle je v přeneseným slova smyslu válka. Ekologická válka proti neviditelnýmu nepříteli – CO2,“ usoudil jsem. „Jen místo bombardování uhelnejch elektráren letadlama, se vybombardujou směrnicema, což ve finále vyjde na stejno – nebudou vyrábět proud.“
„Chlapi, já jsem pro atom,“ řekl Pepa.
„Jasná věc,“ podpořil jsem ho. „Bez atomu nebudou pulsní motory ani hyperrychlost,“ a pozvedl jsem svůj půllitr. „Beam me up, Sco…!“
Poslední slabika ale zanikla v řevu. Někdo pustil televizi a zrovna dávali hokej.
Shootterhand s Pepou taky zvedli svoje půllitry a přiťukli jsme si.
„Ztlumte to!“ ozvalo se podrážděně od vedlejšího stolu. Výčepák Toník vzal do ruky ovladač ařev fanoušků se postupně snižoval až na přijatelnej šum na pozadí.
„Na Černobyl!“ řekl sarkasticky Pepa.
„Nojo,“ podrbal jsem se na hlavě.„Ale když už se to tenkrát stalo, bylo to užitečný memento pro celej svět, že je třeba mít v první řadě na paměti bezpečnost atomový energie,“ řekl jsem a utřel si vousy z pěny.
Shootterhand nás neposlouchal. Měl dopito a koukal na televizi na zdi přes vyprázdněnej půllitr jako přes monokulár. Kde se vzala, tu se vzala odněkud zezadu ruka a vytrhla Shootterhandovi půllitr z ruky, zatímco druhá před něj na tácek postavila další pivo. „Nedělej mi s tím sklem kraviny!“ houknul na Shootterhanda výčepák Toník, udělal propiskou čárku na náš lístek a zase zmizel.
„Na mě takhle nekoukej, já pobíhal první květnovej tejden 86 venku v tričku.(Reaktor Černobylské atomové elektrárny vybuchl 26. dubna 1986. Sověti havárii přiznali až po několika dnech)“ řekl Old Shootterhand. „Ale když se podíváš na obnovitelný zdroje – tedy vedle slunce a větru na biomasu, tak bioplynky taky nejsou ideál. Je třeba si uvědomit, že část biomasy, kterou tam spálej, by měla jít zpátky do půdy jako přírodní hnojivo.“
„A co je nejhorší – aby biomasa líp hořela, přimíchává se do ní prej obilí. Pročež pálíme potraviny!“ přisadil si Pepa.
„Kukuřice. Nebo ta řepka do nafty,“ dodal jsem.
„Jenže jsou na to dotace,“ řekl temně Old Shootterhand. „Proč pěstovat zeleninu nebo obilí na jídlo, když za dotační komoditu dostanou víc? Zase další Kšeft über Alles!“
„Gríndýl über Alles!“ parafrázoval jsem.
„Spíš dotace über Alles,“ mávnul rukou Old Shootterhand.
„A co budeme dělat, když nebude dost svítit Slunce nebo nebude dost foukat?“ zeptal se Pepa a ironicky pokračoval. „Třít liščí ohon o ebenovou tyč nebo šlapat dynamo na bicyklu ve sklepě?“
„Počkej,“ zarazil jsem ho, „vždyť ty seš přece solární baron, tobě to nehrozí,“ dobíral jsem si ho.
„To se všechno uvidí,“ řekl Old Shootterhand. „Jak už jsem říkal, určitě to bude veliká sranda.“
Tu srandu myslel samozřejmě ironicky.
„A mimochodem,“ zeptal se nás, „máte doma petrolejku, volové?“ Věděl jsem, že on sám měl v klubovně epesní tlakovou Petromaxku. Pepa přikejvnul a napil se.
„Jo mám,“ potvrdil jsem, „ale obyčejnou Mevu - to spíš pro případ krátkýho blackoutu třeba při bouřce. Zrovna loni v létě, jak třísklo do transformátoru, tak jsem ji použil.“
Old Shootterhand nás oba uznale poplácal po rameni. My si prostě rozumíme.
---
Zdál se mi takovej divnej sen
Florenc 7:50 – Brno 19:15 7:30
Potřeboval jsem se dostat krtkem na Florenc, odkud jsem měl jet do štatlu za Ivankou. Napsal jsem esemesku: „Miláčku, vyrážím. Těším se na tebe. Pusinku.“ Vylezl jsem z baráku a překračoval a podlejzal natažený prodlužovačky autodobíječek, který se vinuly a visely snad ze všech oken v ulici. Vypadalo to jako nějakým béčkovým horroru, v němž Zemi napadli obří pavouci. Když jsem překonal překážkovou dráhu a dostal se na konec ulice, zakopnul jsem o přenosnou značku s piktogramem zásuvky a doplňující tabulkou „Dobíjení Po-Ne 22:00-08:00“. Vykašlal jsem se na další cestu po chodníku a obešel to po silnici, protože provoz byl chabej. Jezdili tudy hlavně cyklisti a elektrokoloběžky. Sem tam i nějaký auto – těch pár šťastlivců, co stačili přes noc dobít.
Přišla mi smska od Ivanky: „Miláčku, taky se na tebe těším a včera jsem sehnala od kámošky kotlety, tak ti je udělám k obědu. V kolik dorazíš? Pusinku.“
„Tak to už se těším,“ odepsal jsem. „Podle jízdního řádu bych tam měl být do 14h. Budu ti psát, kdyby bylo nějaký zdržení. Pusinku.“
7:50 Na Florenci byl zmatek. Včera večer tu začal hořet jeden elbus a hasiči ho ještě úplně neuhasili, takže vrak blokoval jedno nástupiště a z bezpečnostních důvodů musely bejt uzavřený i nástupiště kolem. Hasičský vozy zabíraly taky hodně prostoru z obou stran vraku, takže elbusy nemohly standardně pojíždět po nádraží. Dispečink proto provizorně přesunul odjezdy některých linek z uzavřený části areálu na nástupiště venku.
Když jsem konečně našel, odkud to jede do Brna, postavil jsem se mezi ostatní cestující. Lístek jsem měl v mobilu i s místenkou, takže nehrozilo, že bych se do elbusu nedostal.
Odjezd byl psanej na 8:00, ale už se blížila desátá, a náš elbus furt nikde.
„Určitě se ten náš zase vysral,“ povídá nějakej hlas v davu. „A čekaj na jinej.“
„Spíš jen ještě dobíjej,“ dohadoval se jinej.
9:30 Čekání se protahovalo. Musel jsem si odskočit na záchod, byla zima a ranní kafe taky udělalo svý. U dveří společnejch toalet byla fronta. Když se několik minut nic nedělo a situace s mým močákem začínala bejt kritická, zeptal jsem se slečny stojící přede mnou: „Nevíte, co se stalo, že to nepostupuje?“
„Kvóty, vole,“ zavrčela. „Moc chlapů, málo ženskejch. Musíme počkat, až se to srovná i kdybychom se tu měli posrat!“
Vrhnul jsem rychlej pohled na display nad dveřma do společnejch hajzlů. Ten ukazoval u symbolu panenky 35% a u panáčka 65%. Průser! Bylo mi jasný, že tohle se jen tak nesrovná, protože ve frontě přede mnou stáli samí chlapi plus to, s čím jsem před chvílí mluvil. Bylo třeba rychle jednat, aby se nestalo neštěstí a aby mi ještě třeba neujel elbus. Vyrazil jsem do hospody naproti nádraží.
„Můžu si u vás odskočit?“ zeptal jsem se barmana.
„Jasně, za barem doleva a pak po smradu, ale musíš si něco koupit,“ odtušil barman.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Ale ten nákup vyřešíme potom. Musim…!“ Barman chápavě kejvnul hlavou.
Cestou zpátky jsem si pak u něj koupil pytlík sušenejch cvrčků a s lehkým pocitem vyrazil k nástupišti. Hlouček pasažéru ještě pořád čekal na místě. Roztrhnul jsem pytlík a začal chroupat cvrčky.
10:20 Konečně náš elbus dorazil. Byl to starší model Volksbusu, kterej neměl valnou pověst, co se týkalo spolehlivosti a dojezdu. Kdyby ty naši kokoti furt nevyvěšovali tibetskou vlajku, pomyslel jsem si, možná, že bychom mohli kupovat levnější a spolehlivější elbusy od Číňanů, ale kvůli těm vlajkámnám Číňani vyhlásili sankce a jejich součástí bylo i embargo na veškerý vozidla. Nezbejvalo, než kupovat zastaralý a nespolehlivý francouzský a německý šunty.
Protože byl už říjen, byli jsme po hodině a půl čekání pořádně prokřehlí a těšili se, jak se ohřejeme v elbusu.
„Panstvo, dneska se nebude topit, nepůjde klimatizace a nebudete moct za jízdy chodit na záchod. Taky pro jistotu nepustím multimédia a vypnu zásuvky na dobíjení mobilů,“ vyhlásil řidič. „Máme starší baterii a nebudu riskovat, že to cestou klekne. Určitě nechcete čekat na náhradní bus a jet o několik hodin dýl.“
Pasažérstvo zamručelo nevolí. Tak to bude dneska nuda. A já se těšil, že si cestou prohlídnu nějakej novej film, nebo poslechnu muziku! Tak na to můžu zapomenout. No nic, hlavní je cesta. Už abych byl v Brně a pěkně doma s Ivankou a dám si něco dobrýho, co pro mě uvařila. Poslal jsem jí smsku, že tady v Praze bylo menší zdržení a že nejspíš dorazím po obědě kolem půl druhý.
„Nevadí, jsem doma,“ odepsala mi. „Miluju tě. Pusinku.“
„Ale vždyť tu nebude mít za chvíli co dejchat,“ ozval se někdo vepředu nalevo.
„Klid, každou půl hodinu otevřu dveře, aby se vyměnil vzduch,“ uklidňoval nás řidič.
„To tady bude zima!“ ozval se jinej hlas.
„Jak chcete,“ opáčil řidič. „Tak budete mít vydejcháno, smrádek, ale teploučko!“
10:53 konečně vyjíždíme z Florence. Poslal jsem Ivance smsku, že dorazím později, nejspíš po 14 hodině. „Těším se“ odepsala mi.
Cesta ubíhala celkem v klidu, D1 byla standardně na několika místech omezená kvůli odstavenejm elektromobilům, kterejm došla šťáva a který nakládala odtahovka. Tu v televizi a tisku poslední dobou hodně kritizovali, protože jako jedna z mála profesí si zachovala auta se spalovacíma motorama. Na omluvu dlužno dodat, že je k tom dohnalo několik průserů, když zůstaly na dálnicích viset kvůli vybitejm bateriím i tahače i s odtahovanýma autama, což ucpalo celou dálnici na několik dalších hodin. Ředitelství silnic se proto rozhodlo, nařídit odtahovkám používat spolehlivější spalovací motory a parlament na to schválili výjimku ze zákona o emisích, ale Evropská komise pro udržitelnou bezuhlíkovou dopravu nám za to napařila tučný emisní pokuty.
11:30 Doprdele! Všechno vypadalo nadějně, ale na 68 kilometru nás čekal průser. Hořela tady Tesla. Policie a hasiči úplně uzavřeli všechny tři pruhy a čekalo se, až přivezou konťák s vodou a hořící auto do něj utopěj, aby ho mohli bezpečně odvézt. Poslal jsem Ivance další smsku, že u ní budu asi až po 15 hodině. „Miláčku,“ napsal jsem do smsky. „Hořela tady Tesla. Budeme mít asi hodinu zpoždění navíc. Vydrž. Miluju tě. Pusinku!“. „Pusinku.“ Odpověděla mi Ivanka.
13:15 Konečně jsme se zase rozjeli. Z nedostatku jiný zábavy jsem koukal z okna na nekonečný skladištní haly, který lemovaly dálnici.
13:25 Uviděl jsem ceduli 87 kilometr. Blížil jsme se k dobíjecí mezistanici u Humpolce. Tady bude záchod a bufet. Dám si nejspíš další kafe a nějakou bagetu, pomyslel jsem si. Po česnekových cvrčcích jsem měl v hubě jako v polepšovně. Dobíjení bude trvat hodinu, takže času budu mít dost.
13:40 Dorazili jsme k dobíjecí stanici Čezina u Humpolce. „Budeme dobíjet, pro vás je čůrpauza a kdo bude chtít, může si dát kafe nebo něco k jídlu. Baterie budou dobitý plus mínus za hodinu,“ zahulákal řidič přes rameno. Pomalu jsme dojížděli Čezině. U všech 4 stojanů bylo plno a ještě dvě osobní auta stály na čekačce za nima.
Pro hromadnou dopravu ale byl naštěstí zvláštní stojan, kterej byl určenej ještě pro policii a státní správu, takže nám ta fronta osobáků nevadila. Objeli jsme ji a zastavili. Řidič vystoupil a šel k dobíječce. U stojanu se zarazil se a pak začal hlasitě sprostě klít.
„Doprdele!!! Kurvafix fagot!!! Já se na to vyseru!“ strhnul si z hlavy služební čepici a zlostně s ní praštil o zem.
Na displeji blikal červenej nápis světlo Gebucht (rezervace), což znamenalo, že se blíží policejní auto, sanitka nebo dokonce vládní limuzína. Tyhle vehikly měly přes Galilea automaticky řízenej dobíjecí režim, spárovanej se softem dobíjecího systému, takže podle vzdálenosti a polohy si rezervovaly nejbližší dobíječku, aby pak nemusely stát frontu a zdržovat se, což nebylo v jejich služebním zájmu. Tuhle appku elbusy neměly. My, obyčejný kmáni, co se drkocaj sockou, přece můžeme počkat.
Řidič se vrátil ke dveřím. „Běžte ven,“ dobíjení je zablokovaný, jedou sem floydi nebo nějaký papaláši, takže musíme počkat, až se nabijou oni,“ nahlásil nám dovnitř.
„Doprdele,“ řekl někdo vepředu. „Tady je to na dvě hoďky nejmíň!“
„Skočte si do prodejny na kafe a nějakej gábl,“ radil nám řidič.
Poslal jsem Ivance další smsku, že se to nejspíš ještě o hodinu protáhne. Odepsala mi, že je to hrůza, ale co se dá dělat a že se na mě těší a kotlet, že už jsou v troubě.
Vydali jsme se k prodejně a restauraci elektrostanice. Přemýšlel jsem, co si teda koupím. Určitě kafe, ale co si dám k jídlu? Před vchodem už stál hlouček pasažérů z autobusu a něco hudral. Vzápětí jsem pochopil proč. Bylo zavřeno! Na dveřích visela zevnitř cedule „Abychom neplýtvali obnovitelnou zelenou energií, otevřeno pouze od 8 do 12:00 a 16:00-20:00. Šetříme naši planetu. Děkujeme za pochopení. Váš kolektiv Čezina Humpolec.“ Uvnitř nad prodejním pultem jsem ještě uviděl transparent „Naše pracoviště – bojiště za uhlíkovou neutralitu“.
To jsme to teda trefili! Kdyby nebylo takový zpoždění, mohli jsme jít klidně dovnitř, najíst se, napít a ohřát a nemuseli bychom ty dvě hodiny stát venku.
„Kdo chce kafe nebo čaj, tak venku ten stříbrnej stojan,“ informoval nás řidič, když se dozvěděl, že je stanice zavřená.
U automatu na čaj a kafe se mezitím utvořila slušná fronta. Řidič nás varoval na trvanlivost recyklovaných papírovejch kelímků. „Dávejte bacha, vydržej jen 4 minuty! Pak se začnou rozpouštět jako papírový brčka. Musíte to vypít rychle.“
14:15 Skutečně přijela vládní Tesla s kouřovejma sklama a její řidič dal vůz nabíjet.
„Ten nejede z Prahy, jako my,“ řekl někdo. „Tahle Tesla má dojezd 800.“
„Ále, hovno!“ řekl někdo jiný. „To jsou jen katalogový údaje. Ve skutečnosti prej jen 450.“
U stojanu na kafe se ozval nějakej ruch.
„Doprdele, nic z toho neteče!“ bouchal pěstí do automatu rozzuřenej chlápek.
Řidič to šel prověřit.
„Nojo, je to vybitý,“ a podíval se na solární panel na vrchu automatu. „Dneska to zrovna moc nesvítilo.“
„Jauvajs!“ nějakýmu inteligentovi, co neposlouchal řidičovo upozornění, a místo aby pil, tak se vykecával, se v ruce rozpustil recyklovanej eko kelímek a zbylá káva mu opařila stehno.
„Říkal jsem vám, abyste to vypili do 4 minut,“ rozzlobil se na něho řidič.
15:15 Vládní Tesla ukončila dobíjení a odjela. Řidič zasedl za volant a chtěl nastartovat a posunout se k dobíjecímu stojanu. Elbus se ani nehnul.
„Doprdele,“ láteřil řidič a vylezl z elbusu. „Hele, jestli chcete dojet do Brna nějak rozumně, musíte do mě strčit, abych dojel ke stojanu a moh´ zastrčit kabel.“
Poslední část jeho prohlášení vzbudila všeobecný veselí. „jen jestli to umíš!“ ozval se nějakej vtipálek.
„Tak na to se podívám,“ řek´ někdo jinej.
Změřil jsem vzdálenost elbusu od stojanu a tipoval jsem to na necelých 10 metrů. Snad to půjde.
„Pojďte, zatlačíme!“ vyzval jsem ostatní. Několik postav se neochotně začalo loudat k zadní části elbusu, zatímco ostatní jen nerozhodně zevlovali.
„Pojďte, jinak tu budeme do zejtřka!“ vyzval jsem je znovu. Nevim, jestli je ostatním fuk, jak tady budou dlouho, ale já už chci bejt u Ivanky! Zbytek pasažérů se dal konečně do pohybu. Opřeli jsme se do zadku elbusu a čekali na povel řidiče. Ten zase zalezl za volant a zahulákal:
„Teď!“
Napnuli jsme všechny síly, ale elbus se ani nehnul.
„Ještě jednou!“ zahulákal řidič.
Znovu jsme zatlačili a elbus s sebou trhnul a popojel asi o dva metry blíž ke stojanu.
„Ještě jednou!“ volal na nás řidič.
Zopakovali jsme náš společnej manévr a se vším úsilím ho dotlačili asi 4 metry od stojanu.
Řidič vylezl z elbusu: „Počkejte, to už asi stačí. Zkusím, jestli to sem nedosáhne, anebo vyndám prodlužku,“ a došel ke stojanu pro kabel. Dobíjecí zásuvka byla v přední části, takže dosáhnul. Oddychli jsme si, ale vzápětí se řidič znovu rozeřval: „Doprdele! Kurva, kurva kurva!!!“
Přepadlo mě zlý tušení, že se stalo opravdu něco špatnýho a že odtud hned tak neodjedeme.
„Než jsem to stih´ pustit, zas mi to někdo zablokoval!“ hořekoval řidič. Všichni jsme zkoprněli. Nasranost davu by se dala krájet. Další hodina čekání v týhle zimě a ještě podle toho, kdy přijedou. Ale státní správa měla prostě přednost. Trochu jsme se mohli utěšovat, že u stojanů pro normální auta už se vytvořila slušná fronta. Někdo si tady u dobíječky zakempuje až do noci.
15:38 Dorazila elektrická Oktávka celníků. Auto najelo ke stojanu a vystoupil mladej kluk.
„Můžete nám trochu couvnout?“ zeptal se řidiče elbusu. Ten se zatvářilo něšťastně jako šafářův dvoreček. „Nemoh´, je to úplně vybitý. Museli jsme to dotlačit.“
Mladej celník zakoulel očima. „A máte prodlužku?“
Řidič kývnul a vydal se k boční straně elbusu, kde měl vercajk.
„Pane celníku, my tady čekáme už skoro dvě hodiny,“ ozval se ženský hlas. „Před váma tu už byla vládní Tesla. Nechte nás to dobít, ať můžeme jet domů,“ dodala prosebně.
Mladík otevřel dveře celnický Škodovky a zeptal se řidiče. „Tak co, nepustíme je? Můžem si aspoň dát pauzu a něco k jídlu.“
V tu chvíli se rozhostilo kolem dokola nervózní ticho.
Byl jsem zvědavej, jak tohle dopadne. Kluci celnický byly buď úplný zelenáči, nebo nebyli odtud a neznali pokrokovou ekologickou otevírací dobu stanice.
„Ale jo,“ ozvalo se z auta. „tak já tu blokaci zrušim a zajdem na svačinu.“
„Ale…“ začal nějakej hlas. Skoro všichni se otočili směrem, odkud hlas zazněl a vzápětí byla slyšet herda do zad. Řečník se rozkašlal.
Řidič couvnul, zaparkoval vedle našeho elbusu a vylezl z auta. Kontrolka na stojanu zhasla. Náš řidič na nic nečekal, vyřítil se ke stojanu, chňapnul po kabelu a narval ho do dobíjecí zásuvky v přední části elbusu. Na stojanu se rozblikala ikona baterie a číslice 60 - časovej údaj doby nabíjení - a pod ní nápis Bei Einladung nicht ausschalten!
Celníci mezitím loudavě došli k prodejně. U dveří se zarazili. „Doprdele!“ uslyšel jsem. Zjevně si právě přečetli ceduli. Když se obrátili, mladší vypadal jako zmoklá slepice, zatímco řidič vypadal, že mu každou chvíli zakroutí krkem. Odevzdaně se vydali ke svýmu autu, sedli si do něj a trpělivě čekali, až na ně přijde řada. Napsal jsem Ivance smsku: „Už dobíjíme. Hurá! Za dvě hoďky jsem doma.“
16:50 Za hodinu jsme měli nabito a mohli pokračovat do Brna.
19:15 Jsme byli na místě. Cesta mi zabrala skoro 12 hodin. Ale to nebylo ještě nejhorší skóre. Jednou jsem jel z Prahy do Brna 16 hodin a 28 minut, protože na Dé 1 blafla Tesla a od ní hned další tři auta.
Vypakoval jsem se z nádraží a hledal taxíka. Jeden stál zrovna na rohu a řidič vedle něj pokuřoval.
„Máš pech, kemo, moje kraksna je vybitá,“ povídá řidič otráveně. „Čekám až mi dovalí beneli agregát z ráthauzu. Můžeš jít na šalinu nebo se šmrncnót štatlem.“ Když ale uviděl můj výraz, smířlivěji dodal. „Támhle na pravingstonu za eklem sú sdílené elektrofechtle,“ mávnul rukou za sebe.
Štafl elektrickejch koloběžek tam opravdu byl, ale poslední dvě, co v něm stály, svítily červeně, takže byly taky vybitý. Začínal jsem mít vztek. Můj pohled ale padnul na další štafl, kde byly sdílený kola. No nic, pojedu za Ivankou na kole. Pohyb je zdravej. Pípla mi esemeska.
„Tak kde seš, ty debile? Já už ti to ohřejvat nebudu! Jdu s Evčou na víno. Přijdu do půlnoci.“
Při bližším ohledání kol, jsem zjistil, že jsou většinou nějak poškozený, ale protože už nebylo kam spěchat, vydal jsem se domů k Ivance – totiž zatím bez Ivanky - pěšky.
OldShootterhand pravil: Tyvole, viděl jsi Trhák? Pamatuješ, jak tam jezdil Lohniskej na Babetě říkal „To je pěkná blbost, tohleto!“
---
Krtečkova zahradní směs - čili domácí pálenka
(samozřejmě z autorizovaný pálenice)
Je výsostnou radostí každého agroanarchisty i slušného sadaře, zahradníka a pěstitele vypalovat si vlastní „slivovici“. Je ale třeba mít na to dostatek ovoce. Navíc dle zákona musíte v pálenici uvádět číslo svýho pozemku, z nějž jste ovoce pro pálení dodali. Dá se samozřejmě trochu pomoct třeba domluvou s někým, kdo má větší pozemek, než je třeba, ale nechci tady nikoho k ničemu nabádat. Výhodou domácí pálenky je opět to, že máte zaručeně kvalitní alkohol a víte, co v něm je. Taky si můžete (pokud jste jako Hlinomaz ve filmu Limonádový Joe) objednat „supercloumáka“, tedy neředěnou kořku, jaká nateče přímo z pálenice (třeba 56% řetízkovici!). Běžně se nechává ředit na 40%, což se za a) dá líp pít za b) máte toho víc na objem a za c) společenský následky na pijatikách se 40% nebývají tak dramatický jako se supercloumákem (věřte, že vím, co píšu, znal jsem rodinku, co si neředila a vždycky to u nich po pár panácích skončilo minimálně hádkou).
Houjmejdfefrmincka (zelená)
Suroviny:
několik větviček máty
40-50% alkohol (slivovice nebo vodka)
Med nebo cukr (300g na 1l vody)
POSTUP
Natrhejte čerstvou mátu a opláchněte ji. Potom ji nakrájejte nebo nastřihejte na potřebnou dýlku, aby se vešla do macerovací nádoby. Množství máty bude záviset na tom, kolik jí máte, případně na tom, jak intenzivní chcete svoji zelenou ve výsledku mít. Mátu přelijte alkoholem a nechtě 14 dní macerovat. Po uplynutí vyluhování sceďte a nařeďte ho vychladlým medovým (cukerným) roztokem. Hotovo. Vaše domácí zelená bude jen světle zelená, ale zase budete mít jistotu, že je to echtfefrmincka a že v ní nejsou ani barviva ani tresť.
(Dan Šustr – Majn Kochbuch. Praha: DS Promition, s.r.o. 2021. ISBN 8594170260309. Pozn. v těchto dnech vychází ve druhém vydání).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
_profil_top.jpg)
