Jeho dílo Příruční orákulum a umění moudrosti vystihl velmi přesně jeho překladatel Josef Forbelský v doslovu k českému vydání knihy: „Příruční orákulum poskytuje rady, jak se má vyspělá osoba kultivovat a jak má působit na své společenské okolí. Osou jejích úspěchů musí být bystré uplatnění dvou základních složek lidské bytosti: jednak vrozené vlohy, jednak tříbeného důmyslu. Oběma sice člověk zůstává zakotven v přírodě, avšak jejich rozvíjením, a především používáním svého důmyslu, ingenia, se v ní individualizuje a pozvedá jako nové vyšší vědomí; ve skutečnosti se takto stává jejím završením.“

Sám autor posílá knihu na cestu ke čtenáři těmito slovy: „Čtenáři: Spravedlivému netřeba zákonů, ani moudrému rad, a přesto nikdo nikdy neměl sdostatek potřebných vědomostí. Jednu věc mi musíš prominout a za druhou poděkovat: že nazvu Orákulem tuto rukověť životní moudrosti, neboť ona jím svou poučností a stručností vskutku je… Nechť toto je pamětní kniha sloužící Rozumu při hostině moudrých, do níž se zanesou všechny pokrmy moudrosti, jež budou předkládány v ostatních dílech, aby vhodně mohly nadílet potěšení.“

Z celkových tří set většinou stručných úvah a zamyšlení nad jednotlivými jevy a projevy oné „vyspělé osoby“ na našem světě, aby po ní zůstala čitelná stopa, a ne pouhý prchavý stín, jsme vybrali jen zlomek, který však snad obsahuje podstatu Graciánova spisku a jeho poselství platné pro všechny, tedy i ty naše časy.

---

4. Vědění a odvaha spoluvytvářejí velikost

Dělají nesmrtelným, protože samy takové jsou. Člověk je tím, nakolik zná; a znalý může vše. Člověk bez vědomostí je svět v temnotách.

Obmysl a síla; oči a ruce; bez odvahy je vědění nanic.

10. Štěstí a věhlas

Zatímco štěstí je nestálé, věhlas trvá. První platí pro život, druhý

pro potom; první proti závisti, druhý proti zapomnění. Po štěstí

se touží a leckdy se mu napomáhá, o věhlas je třeba se přičinit.

Touha po dobré pověsti se rodí ze ctnosti. Sláva byla a je sestrou

gigantů; vždy kráčí krajnostmi: buď zrůdy, buď zázračné bytosti;

v opovržení, anebo za potlesku.

11. Stýkat se s tím, od něhož se lze přiučit

Přátelský styk nechť je školou vzdělanosti a rozhovor vybraným vyučováním; z přátel je třeba udělat si učitele a užitek z učení prolnout

radostí z konverzace. S lidmi znalými se střídá požitek, který se

získává chválou za to, co bylo řečeno, a poučením z toho, co bylo vyslechnuto. Obvykle nás vede k druhému vlastní prospěch, zde však je

povznesený. Dbalý muž navštěvuje domy statečných dvořanů, které

jsou víc divadly hrdinství nežli paláci marnivosti. Vyskytují se páni

s pověstí moudrých a vychovaných, kteří nejenže svým příkladným

jednáním skýtají orákulum veškeré velikosti, ale i doprovodem,

který je obklopuje, nabízejí dvorní akademii vší zdvořilé soudnosti.

15. Mít pomocníky ducha

Je štěstím mocných, že se obklopují velikány rozumu, kteří je

vyvedou z každé tísně neznalosti a vedou za ně obtížné spory.

Je osobitou urozeností posloužit si moudrými, a ta překonává

barbarské zalíbení Tigrana (Tigran V., v 60. létech n. l. arménský král., toho, jenž zajaté krále měl rád za sluhy.)  V nejlepší části života se nabízí nový druh panování: získat poddané pomocí těch, které příroda učinila nadřazenými. Je třeba mnoho znát, a je možné jen krátce žít, avšak kdo nezná, ten nežije. Je tudíž osobitou obratností studovat bez námahy, studovat mnoho prostřednictvím mnohých a získat vědění všech. Potom lze promlouvat ve shromáždění za mnohé, protože takovými ústy hovoří tolik moudrých, kolik jich poskytlo radu, a tím se docílí věhlas proroka za cizí pot. Takoví pomocníci nejprve vyberou to nejvybranější a vědění předkládají v kvintesencích. Ten však, kdo by nemohl dosáhnout vědění od služebnictva, nechť je získá od přátel.

16. Vědět a mít přímý záměr

To zajišťuje hojnost úspěchů. Dobrý rozum spřažený se zlou vůlí byl

vždy obludnou zvráceností. Zlovolný záměr je jedem dokonalosti,

a je-li podpořen věděním, tím hbitěji působí zkázu. Nešťastná výjimečnost, jíž se užívá k ničemnosti! Vědění bez moudrosti: dvojnásobné šílenství.

19. Neočekávat zpočátku příliš

Je obvyklou vadou všeho velice vychvalovaného předem, že to nedospěje k přemíře dosaženého potom. Skutečnost nikdy nedostihne

představu, protože smýšlet si dokonalost je snadné, a dostihnout

ji velice obtížné. Představivost se snoubí s přáním a zplodí toho

vždycky víc, než jak se věci ve skutečnosti mají. Jakkoli skvělé jsou

lidské přednosti, nedokážou uspokojit představu druhých, a protože

v nemírném očekávání se jim jeví jako klam, snáze skončí

zklamáním nežli obdivem. Naděje je veliká padělatelka pravdy;

opravuje ji rozvaha dbající o to, aby potěšení přesáhlo touhu. Důvěřivé

počátky dokážou probudit zvědavost, nedokážou však přivést

k cíli. Lépe to dopadne, když skutečnost překoná představu a je

něco víc, než se myslelo. Tato zásada selhává u špatnosti, protože

jí slouží sama nadsázka: zakrývá ji chválou, takže to, co se s obavou

mělo za nejzazší podlost, nakonec se jeví snesitelným.

20. Muž ve své době

Výjimečné bytosti zřídkakdy závisejí na své době. Ne všem byla souzena ta, kterou si zasloužili; a mnozí takovou měli, ale nedokázali jí využít. Někteří byli hodni lepšího věku, vždyť ne všechno vždycky vítězí. Věci mají svůj čas, a sama výtečnost je podřízena zvyklostem doby. Výhodu však má moudrost, ježto je věčná, a jestliže toto není její věk, budou jím mnohé jiné.

29. Poctivý muž

Vždy stojí na straně pravdy, a to s takovou houževnatostí svého záměru, že ani vášeň lidu, ani násilí tyrana ho nikdy nedonutí překročit hranici práva. Kdo však je tímto fénixem spravedlnosti? Vždyť poctivost nemá mnoho ctitelů. Kdekdo ji oslavuje, ne však ve vlastním domě; jiní ji následují, ale pouze k hranici nebezpečí; potom se jí nepoctivci zříkají a vychytralci ji předstírají. Jí je však jedno, setká-li se s přátelstvím, s mocí, a dokonce s vlastním prospěchem; a v tom tkví nesnáz, proč je tak naznámá. Prohnaní lidé se od ní odtahují líbivými úvahami, aby se nedotkli vyššího zájmu anebo zájmu státu, avšak vytrvalý muž posuzuje přetvářku jako zradu a více si cení houževnatosti nežli vychytralosti; proto ho najdeme tam, kde se nachází pravda, a jestliže opustí druhé, není to vinou jeho nestálosti, ale tím, že oni ji předtím opustili.

52. Nikdy se nenechat vyvést z míry

Nikdy neztrácet hlavu, to je závažný úkol moudrosti: prozrazuje správného muže, s královským srdcem, protože každá velikost ducha se stěží nechá znepokojit. Vášně jsou škodlivými šťávami ducha a jakýkoli jejich nadbytek škodí rozvaze; pokud by tento neduh pronikl do úst, ohrozí dobrou pověst. Moudrý muž nechť se natolik ovládá a je tak velkým pánem sebe sama, že ani v nejzazší přízni nebo nepřízni osudu nikdo ho nemůže pokárat, že je zmatený, zato obdivovat, že stojí nade vším.

54. Být moudře odvážný

Mrtvého lva tahají za hřívu dokonce i zajíci. S odvahou nelze žertovat; ustoupí-li prvnímu, bude muset i druhému, a takto dokonce i poslednímu; tutéž nesnáz bude muset překonat nakonec, ačkoli vhodnější by bylo hned zkraje. Odvaha ducha převyšuje odvahu těla; je jako meč: vždy musí být pohotově v pochvě moudrosti, až bude zapotřebí. Je záštitou osobnosti. Víc škodí úpadek ducha nežli těla. Mnozí měli vynikající vlohy, ale protože jim chyběla zmužilost, vypadali na mrtvé a skončili pohřbeni ve své skleslosti. Ne bez příčiny spojila přece přičinlivá příroda u včely sladkost medu s bodavým žihadlem. V těle jsou nervy i kosti: nechť duch není jen samá poddajnost.

66. Dbát o to, aby věci dopadly dobře

Někteří lidé mají více na zřeteli důsledné dodržování směru nežli šťastné dosažení záměru, jenomže hanba neúspěchu vždycky zastíní vynaloženou píli. Ten, kdo zvítězí, nemusí se ospravedlňovat. Většina nebere na vědomí správnost okolností, ale dobré nebo špatné výsledky, a tak se nikdy neztrácí věhlas, pokud se dosáhlo cíle. Úspěšný konec všechno pozlatí, byť nevhodné prostředky by to vyvracely. Neboť je uměním jít proti pravidlu, když jinak nelze dosáhnout šťastného východiska.

78. Umění průzkumu

Hloupost vždycky vstupuje bez zaklepání, protože všichni nevědomci jsou smělí. Sama jejich prostota, která jim zprvu brání vzít v úvahu námitky, zbavuje je později pocitu trapnosti. Moudrost však vstupuje velice obezřele: jejími hlídkami jsou Pozornost a Zdrženlivost; ty činí průzkum, aby mohla postupovat bez nebezpečí. Každá Překotnost je Soudností odsouzena k pádu, byť ji snad může omilostnit Šťastná náhoda. Je radno kráčet pozorně tam, kde se lze nadít veliké hloubky: Bystrost ať ji ohledá a Rozvaha zaplní. Ve styku s lidmi se dnes vyskytují zrádné mělčiny; je proto vhodné neustále spouštět sondu.

80. Pozor na zprávy

Žije se ponejvíc z informace, byť je tím, co nejméně si můžeme ověřit zrakem: žijeme tudíž z cizí víry. Sluch je druhou branou pravdy a hlavní branou lži. Pravda se zpravidla zahlédá, výjimečně se slyší; málokdy přichází v ryzí podobě, zvláště když jde z dáli; vždycky je v ní přimícháno něco ze zaujetí, jímž se prodírá. Vášeň zbarví svými odstíny všechno, čeho se dotkne, a ty jsou buď nenávistné, buď milé. Vždycky však touží učinit dojem: velký pozor na to, když chválí, a ještě větší, když pomlouvá. Zde je zapotřebí největší soustředění, aby se odhalil záměr, do něhož se vmísila; již předem se má vědět, kterou nohou vykročila. Bystrá úvaha nechť opuncuje chybu a faleš.

91. Jednat vždycky bez obav z nerozvážnosti

Obava z neúspěchu toho, kdo jedná, se stává jistotou toho, kdo přihlíží, a o to víc, je-li jím sok. Jestliže soudnost zaváhá již v zápalu vášně, odsoudí nás k hlouposti, až ochladne. Skutky, při nichž je rozvážnost na pochybách, jsou nebezpečné; jistější by bylo nekonat je. Moudrost nepřipouští pravděpodobnosti; vždycky kráčí poledním světlem rozumu. Může snad dobře skončit dílo, které, byť rozmyšlené, předem zatracuje strach? A jestliže leckdy ztroskotává rozhodnutí, jemuž se v duchu dostalo nejvyššího ocenění nemine discrepante (Schválen jednohlasně, nikdo nebyl proti. z lat.), co říci o takovém, u jehož počátku byl váhající rozum a zlověstný soud?

99. Skutečnost a zdání

Věci se nepovažují za to, čím jsou, nýbrž za to, čím se jeví. Málo je těch, kteří nahlížejí dovnitř, a mnoho těch, kteří se spokojí zdáním. Nestačí mít pravdu s potměšilou tváří.

108. Zkratka na cestě k osobnosti

Umět kráčet druhému po boku. Takové jednání je velice účinné; přejímá se jím mrav i vkus, mimoděk se pochytí charakter a důmysl. Snažte se proto brzy spojit se znamenitým mužem a obdobně i s ostatními nadanými; nenásilně tím docílíte stejné jakosti: je to velice obratné, umět se takto přizpůsobit. Odstraňování rozporů krášlí a udržuje v chodu vesmír; a je-li příčinou harmonie v přírodě, o to větší je jí v mravech. Této moudré rady je třeba využít při volbě přátel a sluhů; a tak spájením krajností se ustálí velice žádoucí střed.

113. V štěstí pamatovat na neštěstí

Je radno v létě se zásobit na zimu; je to snazší: přízeň je levná a přátelství je nadbytek. Správné je uchovat obojí pro zlé časy, neboť nepřízeň přijde draho a nic nenabídne. Mějte tedy zálohu přátel a vděčných lidí, vždyť jednou se docení to, co se dnes přehlíželo. Neurozenost nemá přátele ve štěstí, ježto je nezná; a v neštěstí oni neznají ji.

116. Stýkat se vždy s odpovědnými lidmi

Člověk se jim může zavázat a může zavázat i je. Sám jejich odpovědný závazek je nejlepší zárukou jejich jednání, dokonce i v rozepřích, neboť jednají, jací jsou; a je vhodnější bojovat s lidmi ušlechtilými nežli vítězit nad lidmi ničemnými. S podlostí není dobré pořízení, protože se necítí zavázána k upřímnosti; proto mezi ničemy se nikdy nevyskytuje opravdové přátelství, ani není pravidlem zdvořilost, protože nestojí ve službách cti. Vyhni se vždycky člověku, jenž ji postrádá, protože ten, kdo si jí neváží, neváží si ani ctnosti. Čest však je trůnem upřímnosti.

142. Nikdy z umíněnosti nezvolit horší stranu

Protože protivník si pospíšil a vybral si tu lepší. Kdo si takto počíná, bude předem poražen a bude nucen s ostudou ustoupit. Nelze se úspěšně pomstít chybou. Bylo lstí protivníka rychle spět k lepšímu, a hloupostí druhého pozdě mu čelit horším. Umíněnost v činech tíží víc než umíněnost v slovech, protože skutky jsou nebezpečnější nežli řeči. Pokleslost umíněnců je v tom, že odporují bez ohledu na pravdu a vedou spor bez ohledu na užitek. Pozorný muž však vždy stojí na straně rozumu a ne vášně; pospíší si nejdříve a opraví se potom; neboť je-li protivník nevědomec, z téhož důvodu změní směr, přejde na opačnou stranu a tím zhorší své postavení. Máme-li jej vypudit z lepšího, musíme zvolit jediný prostředek: zmocnit se toho sami, vždyť hloupost jej přiměje, aby to opustil, a jeho zatvrzelost mu bude zkázou.

146. Nahlédnout dovnitř

Věci jsou zpravidla zcela jiné, než jak se jevily, a nevědomost, jež se nedostala pod jejich slupku, se mění v rozčarování, jakmile pronikne k jádru. Lež je vždycky ve všem první, uchvacujíc hlupáky svou vytrvalou pokleslostí. Zato Pravda přicházívá poslední a pozdě, pokulhávajíc s časem; moudří nechť si pro ni vyhradí druhou polovici smyslu, který nám zdvojnásobila naše společná matka (je míněn sluch, pozn. red.) Klam je velice povrchní a záhy se s ním setkají ti, kteří jsou stejní. Pravda žije v ústraní svého nitra,

151. Myslet dopředu

Dnes na zítřek, a dokonce na mnoho dalších dnů. Největší předvídavost spočívá v tom, že jí věnujeme dostatek času; pro předvídavé neexistují náhody, stejně jako pro pozorné neexistují nehody. Nelze čekat s úvahou, až se budeme topit, je třeba myslet předem; zralým posouzením věci nechť se předejde nejkritičtější chvíle.Poduška je němou sibylou, a spát na vavřínech platí víc nežli mít starosti pod nimi. Někteří lidé jednají, a potom myslí; znamená to, že spíš hledají výmluvy, nežli berou v úvahu následky; jiní nemyslí předtím ani potom. Avšak myslet se musí po celý život, má-li se strefit cíl. Úvaha a předvídavost nabízejí prostředek, jak žít v předstihu.

155. Umění ovládat hněv

Je-li to možné, nechť rozvážná úvaha předejde hrubému vzkypění; tomu, kdo je rozumný, nebude to činit potíže. Zachvátí-li někoho hněv, prvním krokem ať je zjištění, že se to děje, a tak se rázem opanuje vášeň a změří krajní mez zlosti, za niž nelze jít; takto nanejvýš opatrně nechť každý propadá a uniká hněvu. Ať se dokáže zavčas a úspěšně zarazit, neboť v běhu je toto nejobtížnější. Je velikým důkazem soudnosti uchovat se při rozumu ve chvílích šílení. Každý výstřelek vášně znetvořuje rozum, avšak zachová-li se tato pečlivá pozornost, rozum nikdy neklopýtne ani nepřekročí hranice zdravé úvahy. Kdo chce zkrotit vášeň, musí stále svírat otěže pozornosti. Tak se stane „prvním moudrým na koni“, ne-li jediným a posledním.

157. Nemýlit se v lidech

Dopustili bychom se nejhoršího a nejsnazšího omylu. Lepší je být oklamán v ceně nežli v zboží. A žádnou věc netřeba prohlédnout si tak důkladně zevnitř jako člověka. Vyskytuje se veliký rozdíl v chápání věcí a v poznání osob a za moudrou filozofii se považuje postihnout lidskou mysl a rozlišit lidské povahy. Je záhodno mít prostudovány lidské bytosti neméně nežli knihy.

159. Umět snášet nevědomce

Moudří lidé byli vždycky netrpěliví, neboť kdo množí vzdělanost, množí netrpělivost: je přece obtížné uspokojit přemíru poznání. Hlavním pravidlem žití je podle Epiktéta schopnost trpět a na ni omezil polovinu veškeré moudrosti. Má-li se strpět veškerá nevědomost, bude k tomu zapotřebí veliké trpělivosti. Leckdy nejvíce vytrpíme od toho, na němž jsme nejvíce závislí; toto je důležité pro úkon sebeovládání. Z utrpení se rodí nedocenitelný mír, který je štěstím země. Ten, kdo nemá odvahu trpět, nechť se uchýlí do svého nitra, pokud sám sebe dokáže snést.

166. Rozlišovat člověka slov od člověka činů

Je to velice důležité, stejně jako rozlišovat přítele osoby od přítele jejího postavení, neboť jsou v tom velké rozdíly. Je špatné v řeči nebýt dobrý a v skutcích nebýt špatný, avšak horší je v řeči nebýt špatný a v skutcích nebýt dobrý. Slovy se již nikdo nenají, protože jsou jako vítr, ani se nežije ze zdvořilosti, která je zdvořilým mámením: lovit ptáky zrcátkem je skutečná šalba. Pouze marnivci si dávají platit vzduchem. Slova musí být zárukou činů a pouze tak mohou mít cenu. Stromy, které nabízejí listí místo plodů, nemívají jádro a je dobře je znát: jedny pro užitek, druhé pro stín.

(Baltasar Gracián - Příruční orákulum a umění moudrosti. Překlad Josef Forbelský. Praha: MKP 2019. ISBN 978-80-7602-576-9)