Viktor Farkas (*30.05.1945 - †1.11.2011) byl rakouský novinář, spisovatel a překladatel. Mnozí jej pohodlně zasunuli do pejorativně vyhlížející škatulky „záhadolog“, jako by to byla postava z komerční knihy Dana Browna. Farkasův autorský záběr byl však neobyčejně široký. Ano, velmi intenzivně se zabýval tématy mimozemských civilizací (to ovšem třeba náš věhlasný vědec Ludvík Souček taky, a nikdo se mu neposmíval), vedle toho ale napsal a vydal úctyhodnou řádku knih, které provokují čtenáře k uvažování o velice reálných tématech ze světa kolem něj. Například v titulu jedné se přímo ptá: Kdo ovládá svět? A svým způsobem si na tuto otázku odpovídá v knize Nemilosrdná moc. Velice konkrétně se dotýká prolhaného světa médií (Lži za války a míru, Válka médií).

O jeho poslední knize „Zítřek? Apokalypsa“ píše vydavatel tuto anotaci, k níž není, co dodat: „Kdo nás už tak dlouho vede do neodvratné záhuby? Komu slouží nový světový pořádek v podobě neodstranitelného chaosu? Kdo jej navozuje? Snad demokraticky zvolené vlády? V žádném případě! Autor světových bestsellerů přináší strhující informace o nejmocnějších, kteří stojí za kulisami světového dění a tahají právě za ty nejdůležitější provázky. Odhaluje jejich motivy a úlohu v pozadí nejznámějších atentátů. Například v případech vražd bratrů Kennedyových nebo hromadné vraždy z 11. září 2001. Dozvíme se o způsobech likvidace nepohodlných svědků. Přečteme si zdrcující fakta o spiknutí bankéřů vůči vkladatelům, o záměrně podnícených hospodářských krizích, o provokování válek vůči třetímu světu, o tajných bratrstvech a spolcích, které rozhodují o tom nejpodstatnějším – pitné vodě, ropě, surovinách, ničení životního prostředí a o znehodnocování peněz. Pochopíme konečně, proč jsme podněcováni k nenávisti vůči vymyšlenému nepříteli. Užasneme, s jakým cynismem bylo už rozhodnuto o kontrole našeho myšlení a emocí prostřednictvím mobilních telefonů, internetu a kreditních karet, o takzvaných genetických otiscích prstů, o čipování lidí. A možná konečně postřehneme, proč se mocné státy chovají jako gangsteři a slabé státy jako prostitutky. Jde o vzrušující, nikoli však o zábavné čtení. Přesto bychom se k němu měli odhodlat. Vědět, znamená být aspoň v hodině dvanácté varován!“ Jistě, standardní režimní pisálek si odplivne: ejhle: konspirátor. Ale nehne prstem, aby jediné Farkasovo tvrzení důvěryhodně vyvrátil. Proč asi…

Pro dnešní čtení jsme vybrali závěrečnou pasáž z Farkasovy knihy Utajená budoucnost. Po přečtení budete velmi jasně vědět, proč.

JE PĚT MINUT PO DVANÁCTÉ

Od 11. září 2001 se svět změnil. I před tímto osudovým datem trápily lidstvo nejrůznější problémy, nejen terorismus. Mnoho z nich narostlo do obrovských rozměrů. Třetí tisíciletí nezačalo zrovna příliš nadějně – a přitom od něj mnozí (bůhví proč) očekávali příchod zlatého věku. Začíná se však bohužel stále zřetelněji ukazovat, že krvavé dvacáté století by mohlo být jen „neškodnou“ předehrou k daleko hrůznějším událostem. Nejenom pesimisté předpovídají pro příští roky rozsáhlé ekologické konflikty a dokonce možnost válek, hromadné vymírání a vyhlazování živočišných druhů, pandemie, migraci národů, atomové konfrontace, terorismus používající nukleární a biologické zbraně, zničující konkurenci, ekonomické konflikty a kolapsy hospodářství, naprosté zničení životního prostředí a surovinových zásob, války o vodu, zánik humanity, zkázu tradičních hodnot a nezadržitelný rozpad dnešních společenských struktur.

Pokud by záchranná akce měla přijít z hlubin země, nemělo by se s ní dlouho otálet. Možná už ale začala, aniž bychom to věděli. „Oni“ se možná již dali do díla. Pokud ano, tak neoficiálně a bez velkého halasu.

Jsme odkázáni na pouhé spekulace, jimž by mohla dát správný směr nenápadná kniha z roku 1956. Mnozí ji pokládají za klíčové dílo, a nejen kvůli tomu, že v ní nalezli podivuhodné indicie týkající se Atlantidy…

POUZE ROMÁN?

Publikace, o níž je právě řeč, vyšla pod titulem „Lidé z Agarthy“ v prakticky neznámém frankfurtském nakladatelství s příznačným názvem „Třináct“. Skutečný autor (či autorka) se pravděpodobně skrývá pod pseudonymem R. Janson. Již text na obálce zní dnes nepříjemně aktuálně:

Lidstvo je tíženo skličující nevědomostí o své budoucnosti. Autor (ka) zpracoval (a) strašlivé vize, jež by se mohly stát skutečností, a velmi napínavým způsobem předestřel (a) čtenářům pohled do budoucnosti. Popisuje počínající nepokoje a anarchii. Někteří lidé se však nechtějí vzdát naděje na lepší život. Dostane se jim nečekané pomoci. Čtyři mladí lidé narazí náhodou během své himalájské expedice na doposud naprosto neznámý a velmi vyspělý stát Agartha…

Samotný děj románu není nijak komplikovaný. Protagonistům příběhu se například dostanou do ruky záznamy s následujícím obsahem: „Atlantiďané se vydali téměř do všech koutů světa. Na západě a na jihu založili kolonie, přinesli tam svou kulturu, ale i od místních obyvatel čerpali mnohé podněty, jež přenášeli do svého života. Bohužel ne všechny jim byly ku prospěchu. Začalo se množit porušování zákonů, objevovala se dříve nebývalá krutost k otrokům, rostl počet podvodů, krádeží a dokonce vražd. Bylo nutné vydávat nová nařízení a zákony, jež dříve nebyly nutné. Blížil se zánik, ale bohové mlčeli. Kněží se v tichosti připravovali na útěk. Shromáždili poctivé a odvážné muže a jejich rodiny. Chtěli zachránit a uchovat svatou víru Atlantiďanů, jejich moudrost a duševní kulturu. Poté odešli za sluncem, kráčeli pryč od cizích národů, až dorazili k horám Himaláje, kde našli bezpečí.“

Na jiném místě děj pokračuje takto:

„Během tisíců let se národ pochopitelně rozmnožoval a již se nedostávalo místa pro všechny. Nesmí být překročen určitý počet obyvatel, a proto jsme sáhli k prostředku, který můžete pokládat za strašlivý. Vybíráme totiž mladé muže a dívky a se souhlasem rodičů je posíláme do cizích zemí. Nikdo z nich se nemůže vrátit. Okolní svět nesmí mít o naší existenci tušení. Chráníme tímto způsobem naši státní strukturu před vnějšími vlivy, s nimiž jsme kdysi měli velmi neblahé zkušenosti. Proto i vystěhovalci musí na Agarthu zapomenout. Zůstane jim však naše výchova a kulturní dědictví. Kromě toho s nimi zůstáváme v duševním spojení a naše síly jim pomáhají při vybudování nové existence v cizí zemi.

Před odjezdem navštíví našeho velekněze, na jehož příkaz a jeho přičiněním zapomenou na svůj dosavadní život. Opatříme je poté bohatými prostředky a vysadíme je z našich vzdušných plavidel na předem zvoleném místě, kde začnou nový život. Vystěhovalci si sami určí nejen zemi, ale i konkrétní lokalitu, kde chtějí být vysazeni. Když se probudí, cítí, že právě tady jsou doma, i když zpočátku nemají potřebné dokumenty a místní peníze. Dáváme jim však na cestu dostatek drahokamů, které prodají a zajistí si tak novou existenci. Potom se věnují povolání, kterému se naučili u nás.“

A nyní se dostáváme k pasáži tohoto podivuhodného románu z roku 1956 (!), která připomíná současnost svým apelem na nastávající klimatickou katastrofu:

„Vědci se sice na tiskových konferencích snažili problém bagatelizovat, ale na veřejnost mezitím pronikly zprávy, že obyvatelé jižních kontinentů konečně přišli na to, proč mrazy přicházejí tak brzy a nedovolují jejich plodinám dozrát. Tu a tam vypukla panika a mnozí farmáři se snažili své pozemky za každou cenu prodat a odstěhovat se na sever. Jejich majetky skupovali bezcitní spekulanti, kteří využívali hloupost a nevědomost farmářů.

Panika se však brzy rozšířila až do Indie a na jihomořské ostrovy. Vláda a vědci mlčeli, ale to spíše přispělo k prohloubení hospodářského chaosu. Přes mnohé zákazy a přísné kontroly na hranicích odplývaly mnohé hodnoty ze země do zahraničí. Vypukla bída a hladová nouze. To byla skvělá příležitost pro komunistickou propagandu, která štvala vyhladovělé masy proti vládě a kapitalistům. Po boku propagandistů se objevovali různí sektáři se svými proroctvími o zániku světa a vnášeli do situace ještě větší zmatek.

Na ulicích se neustále demonstrovalo. Tam pochodovali komunisté s rudými prapory a transparenty, tady kráčeli sektáři zpívající náboženské hymny. Na náměstích promlouvali kazatelé vedle komunistických řečníků.

Policisté a vojáci dostali rozkaz, aby demonstranty rozprášili, v případě nutnosti měli střílet. Tento rozkaz byl v různých zemích přijímán a vykonáván různě. V jihoamerických státech převzali iniciativu komunisté a uchýlili se k násilným činům. Jejich ozbrojené bojůvky napadly vládní budovy a snažily se převzít moc.

Na mnoha místech docházelo ke krveprolití, naštěstí se však v posledním okamžiku před rozvášněné a fanatické davy postavili muži neznámého původu a příslušnosti. Vyzařoval z nich vyrovnaný klid a rozvaha. Jejich obličeje byly prodchnuté dobrotou a současně rozhodností. Všichni před nimi mimoděk skláněli zbraně. Policisté a vojáci vyčkávali, co se bude dít. Demonstranti očekávali další proslovy. Neznámí cizinci je oslovili jako bratry a ihned si získali pozornost. ‚Bratři, myslíte, že nadešla chvíle k útoku na kapitalisty a k převzetí vlády do vlastních rukou? Nemělo by však být jedno, kdo právě vládne, když stejně očekáváte zánik světa? Myslíte si, že pouze viníci přijdou o život a vy budete ušetřeni? Chcete bojovat za myšlenku rovnosti a spravedlnosti, ale každý z vás ve skrytu duše doufá, že poslední dny před zánikem prohýří v bohatství a přepychu.‘

Tiše naslouchajícími masami proběhla vlna neklidu. Pravdivá slova zasáhla většinu přítomných, ale u mnoha lidí nenašla pochopení. Zdvihly se hrozivé hlasy a vyzývaly k lynčování řečníků. Ti ale nevzrušeně pokračovali:

‚K zániku světa však nedojde, musíte ovšem počítat s doposud nikdy nevídanou přírodní katastrofou, o níž se neví, kdy přijde a v jakém rozsahu proběhne. Mnozí z vás přijdou o život, ale mnozí se zachrání.‘

Nastalo ticho a pak projev pokračoval: ‚Mnozí z vás máte ženy a děti, myslete na ně. Dosud jste často museli bojovat o holé živobytí, ale katastrofa si nebude vybírat. Zasáhne chudé i bohaté. Pak se bude každý snažit postarat o vlastní život a život své rodiny, bohatství nebude k ničemu. Myslíte si, že penězi zaplatíte všechno, avšak nezapomeňte, že život vám může uchovat pouze duševní síla. Nebudu s vámi mluvit o bohu, protože v něj nevěříte, ale o duševní síle, která je vlastní každému člověku. Podívejte se na sebe. Všichni jsme lidé se stejnými pocity a přáními, všichni jsme bratři. Pokud tobě…,‘ a řečník ukázal na nejbližšího muže, ‚… hrozí nebezpečí a tvůj soused tě zachrání s nasazením vlastního života, dokazuje tím svou duševní sílu. I když mu třeba ani nepoděkuješ, může si být jistý, že v případě nebezpečí mu pomůže zase někdo jiný. A takto přechází duševní síla z jednoho na druhého a vytváří řetěz, přičemž rozhodující je jediné – snaha pomoci svému bližnímu. To je zákon a úloha každého života. K čemu jsou peníze a pozemské statky? Každý potřebuje pomoc a každý ji může i nabídnout.‘

Řeč byla přerušována nesouhlasnými výkřiky a nepřátelskými poznámkami. Někteří zvedli zbraně a zamířili na řečníka. Ale síla, která z něj vycházela, je donutila pušky opět sklonit.

Hlasy umlkaly, vášně se postupně zklidnily a řečník nepozorovaně přešel k vysvětlování věčného života a lásky k bližnímu. Jeho slova přesvědčovala, posilovala váhající a dodávala jim ztracenou víru. Ve všech novinách světa se ještě psalo o šířících se nepokojích, ale řečníci prozatím dokázali nebezpečné davy zastavit. V buddhistických zemích přicházeli oblečeni jako mniši. Většinou byli mladí a říkali, že pocházejí z hor a klášterů, o nichž dosud nikdo neslyšel. Nemluvili místními jazyky bezchybně, ale to nevadilo. Hovořili o pomíjivosti světa a šířili své myšlenky dál a dál.“

Slova podivuhodné knihy znějí jako utopie. Přesto by mohla obsahovat zrnko pravdy. Nezapomeňme, že román byl napsán před půl stoletím. Během této doby se stalo mnohé, co dříve bylo pokládáno za nemožné. Dnes nevíme, co náš čeká v příštích letech. Ukončeme naše putování v útěšné nejistotě. Kdo může říci, co všechno dokáže duševní síla podpořená prastarým věděním. Budoucnost nám to ukáže. Možná to bude zanedlouho…