Roku 431 před Kristem se začala v Řecku peloponéská válka; změnila se v téměř třicetiletý boj mezi řeckým táborem oligarchicko-aristokratickým v čele se Spartou a demokratickým v čele s Athénami, jež řídil státník Perikles. Po skončení letního tažení roku 431, za něhož vojsko peloponéského spolku vpadlo do Attiky a zpustošilo ji a Athéňané plenili území svých nepřátel, pronesl Perikles řeč nad těmi, kdož padli na athénské straně v prvním roce války. Jeho mladší současník, Athéňan Thúkydidés, jenž popsal dvacet roků peloponéské války, zachoval obsah jeho řeči potomstvu. Zkusme ji číst očima dnešního člověka, ze všech stran bombardovaného válečnickou rétorikou, záští a nezodpovědnou rétorikou rádoby politiků, kteří nemyslí na své občany, nýbrž na svůj prospěch a servilní poslušnost ke geopolitickým preceptorům nové „chtěné“ války.

Periklova řeč nad padlými

Začnu nejprve od předků, neboť je spravedlivé a také slušné za takové příležitosti jim věnovati tuto čestnou vzpomínku. Vždyť oni bez jakékoli změny ve své podstatě stále obývali tuto zemi a nepřetržitou řadou generací nám ji svou chrabrostí odevzdali svobodnou. A zasluhují-li oni chvály, tím spíše ještě naši otcové; neboť ti k tomu, co přijali, získali nikoli bez námah ještě celou tuto naši moc a s dřívější mocí ji nám, nynějšímu pokolení, zůstavili. Co nadto jest, zvelebili jsme ji my zde sami, kteří jsme ještě nyní asi v dozrálém věku, a vybavili jsme obec vším, aby si sama úplně dostačovala jak pro válku, tak pro mír. Než o jejich i o našich válečných činech, kterými bylo to vše získáno, anebo o odhodlané obraně proti útokům nepřátelských cizinců nebo Řeků, ať už jsme jim kdy odolali my nebo naši otcové, o tom se nechci slovy šířiti před vámi, kteří to znáte, a pominu to. Ale jakým usilováním jsme svého postavení dospěli a jakou politikou a jakým chováním bylo dosaženo té velikosti, to nejprve vyložím, a teprve pak přikročím k chvále těchto mužů; neboť soudím, že by za dnešních poměrů nebylo nepříhodné o tom promluviti a že je s prospěchem, aby to celé shromáždění, občané i cizinci, vyslechlo.

My totiž máme ústavu, která nenapodobuje zřízení sousedů, naopak jsme spíše sami leckomu vzorem, než abychom následovali druhých. A jménem sice sluje lidovláda, poněvadž záleží ne v moci několika jedinců, nýbrž v moci většiny, ale podle zákonů se dostává v soukromých zájmech stejného práva všem. Co se však týče významu, je každý nad jiné ceněn podle toho, jak v čem vyniká, a většinou ve veřejném působení ne tak podle příslušnosti k té oné třídě jako spíše podle osobní zdatnosti; a zase je-li kdo chud, ale schopen vykonati něco dobrého pro obec, nebrání mu v tom nedostatek společenského významu.

A jako si vedeme svobodně ve věcech veřejných, tak si také vedeme co do nevraživého chování při každodenních projevech soukromého života: nehoršíme se na souseda, koná-li co po své libosti, ba nedáváme na sobě znáti ani mrzutost, jež sice nikomu neškodí, ale na podívanou je nepříjemná. Kdežto však v soukromí obcujeme tak, že si nejsme na obtíž, ve veřejném životě nepřestupujeme zákonů, hlavně z bázlivé úcty, poslouchajíce těch, kdo po každé zastávají úřad, i zákonů, hlavně těch, které jsou stanoveny v prospěch lidí zakoušejících bezpráví, a těch, které sice nejsou napsány, ale působí obecně uznávanou hanbu.

Také jsme však poskytli duchu přemnoho druhů zotavení od námah, neboť máme zařízeny závodní hry a slavnostní oběti pořádané po celý rok, a krásné stavby veřejné i soukromé, a každodenní potěšení z toho zapuzuje všeliký trud. Nadto k nám proudí pro velikost naší obce z celého světa všechno možné a následek toho je, že z toho dobrého, co se daří zde u nás a co u ostatních lidí, těžíme a užíváme toho, jako by nám to stejně náleželo.

Lišíme se však od nepřátel také v otázce válečného výcviku, a to takto. Činíme své město přístupným všem lidem a nikdy vyháněním cizinců nikomu nebráníme v poučení nebo v podívané týkající se toho, co zhlédnouti, když jsme to neskryli, by leckomu z nepřátel prospělo. Spoléháme se totiž ne tak na válečnou výzbroj a úskoky jako spíše na srdnatou odvahu k boji z nás samých čerpanou. A při výchově snaží se oni dojíti mužnosti lopotným cepováním hned od mlada, kdežto my sice žijeme nespoutaně, ale s nemenší odvahou se ubíráme do zápasů podnikaných rovnými silami. Důkaz toho: Lakedaimoňané táhnou do naší země nikoli jen sami o sobě, nýbrž se všemi spojenci, kdežto kdykoli my sami napadneme sousední území a bojujeme na cizí půdě proti těm, kdo brání svého majetku, obyčejně bez obtíží vítězíme. A se soustředěnou naší válečnou mocí se dosud neutkal žádný nepřítel, poněvadž my současně jednak pečujeme o loďstvo, jednak posíláme mužstvo ze svého středu na mnohá místa na souši. Utkají-li se však někde s nějakou částí našich vojsk a přemohou některé z nás, chlubí se, že nás odrazili všechny; podlehnou-li, říkají, že utrpěli porážku od nás ode všech. A věru chceme-li podstupovati nebezpečenství spíše po životní pohodě než po namáhavém výcviku a se statečností přivoděnou ne tak předpisy jako spíše povahou, máme z toho tu výhodu, že se předem netrudíme budoucími útrapami, ale když se v nich ocitneme, neprojevujeme méně odvahy než ti, kteří se stále lopotí. V tom směru si naše obec zaslouží obdivu; a kromě toho ještě v jiných věcech. Neboť milujeme krásu, zachovávajíce střídmost, a milujeme vzdělání, nepropadajíce změkčilosti. Bohatství je nám spíše příležitostí k činu než předmětem chlubných řečí, a co se týče chudoby, není hanba znáti se k ní, ale spíše to Je hanba, nevymaniti se z ní prací.

Tíž mužové pečují jak o věci soukromé, tak o veřejné, a ačkoli se v soukromí ten věnuje té, onen oné práci, jeví se u všech dostatečná schopnost posouditi zájmy veřejné. Neboť my jediní toho, kdo v nich vůbec nebere účastí, pokládáme ne za člověka nečinného, ale přímo za neužitečného, a sami buď o věcech rozhodujeme, anebo aspoň náležitě uvažujeme, nepokládajíce za škodlivé činům řeči a úvahy, ale spíše to, nepoučiti se řečí a úvahou dříve, než se začne prováděti, čeho je třeba. Proti jiným totiž máme již tu výhodu, že si zároveň vedeme s největší odvahou i velmi opatrně uvažujeme o tom, co hodláme podniknouti; u ostatních naproti tomu nevědomost působí smělost, kdežto uvažování váhavost. Za nejsrdnatější by však měli být právem uznáni ti, kdož zcela jasně znamenají strastné i příjemné stránky věcí, a přesto se nedávají odvraceti od nebezpečných podniků.

I co do ušlechtilosti se chováme opačně než většina lidí, neboť si získáváme přátele nikoli tak, že od nich zakoušíme dobro, ale tak, že jim je prokazujeme. Lze pak bezpečně očekávati, že se ten, kdo prokáže dobro, bude snažiti uchovávat si stálou náklonností k obdarovanému vděk, kterým je mu tento povinován; dlužník však nebývá tak horlivý, neboť ví, že splatí šlechetnost ne jako službu lásky, ale jako dluh. A my jediní komukoli beze strachu přispíváme, ne tak se zřením k svému prospěchu jako spíše v bezpečné jistotě své svobody.

Úhrnem pravím, že je celá naše obec učilištěm Řecka a že se mi zdá, jako by se každý náš jedinec snažil vzdělávati svou osobnost k autarkii v nejrozmanitějších životních úkonech, a s největší obratností, spojenou se všemožným půvabem. A že to nejsou jen tak chlubná slova pro dnešní příležitost, ale spíše skutečná pravda, to ukazuje sama moc naší obce, které jsme nabyli takovýmito vlastnostmi. Neboť ona jediná z nynějších obcí prokazuje ve zkoušce, že je mocnější, než ji líčí pověst, a ona jediná nebudí ani v nepříteli roztrpčení, od jakýchže to lidí musí zakoušet zlého, ani v poddaném podnět k haně, že je ovládán lidmi nehodnými. Jsou pádné důkazy a zajisté je i dost svědků toho, jak jsme prokázali svou moc, i dojdeme obdivu u lidstva nynějšího i budoucího, a to ne tak, že bychom potřebovali jako velebitele buď Homéra, nebo kohokoli jiného, kdo sice verši pro okamžik pobaví, jehož chápání událostí však skutečnost usvědčí z klamu, ale tak, že jsme přinutili celé moře i celou zemi, aby se staly přístupnými naší odvaze, a že jsme všude založili nepomíjející pomníky svých činů, neblahých i šťastných.

Za takovou tedy obec tito zde v boji padli, pokládajíce za svou ušlechtilou povinnost nedat si jí urvati; a sluší se, aby byl pro ni z nás zbývajících jeden každý ochoten podstupovati námahu a trud.

Proto jsem se tedy také rozhovořil o naší obci, abych vás poučil, že nebojujeme o stejnou věc my a oni, kteří nemají nic tomu podobného, a abych přitom důkazy objasnil své velebení těch, nad kterými nyní mluvím. A to nejdůležitější z ní jsem už řekl. Neboť tím, co jsem promluvil k oslavě obce, tím ji ozdobily zásluhy těchto zde a mnohých takových mužů, a není mnoho Řeků, u kterých by se objevila shoda mezi řečí a činy jako u těchto zde. Soudím pak, že jejich nynější skon svědčí o mužné chrabrosti, tak, že ji u jedněch po prvé vynáší na světlo, u jiných naposledy dotvrzuje. Vždyť je spravedlivé u těch, kteří byli třebas jinak horší, stavěti do popředí mužnou zdatnost, kterou osvědčili ve válkách za vlast; neboť dobrem smazali zlo, a tak veřejným působením více prospěli, než soukromým natropili škod. Z těchto nikdo ani se nestal změkčilcem tím, že přikládal zvláštní váhu dalšímu užívání bohatství, ani neoddálil nebezpečí od sebe nadějí chovanou v chudobě, že by jí mohl ještě uniknout a zbohatnouti; nikoli: oni uznali, že je potrestání nepřátel vítanější než ony věci, zároveň usoudili, že toto nebezpečenství je ze všech nejkrásnější, a odhodlali se je podstoupiti a ztrestati nepřátele. Přitom toužili po tamtěch radostech, ale tak, že nejistotu zdaru v tom směru svěřili naději, doopravdy však při úkolu, který ležel před nimi, měli za hodno spoléhati se jen sami na sebe. A poněvadž v zápase pokládali za lepší brániti se a něčeho zakusiti, unikli hanlivým řečem, celou osobností podnikli boj a v kratičké chvíli osudného obratu na vrcholu slávy spíše než strachu rozžehnali se s životem.

Ti se tedy osvědčili takovýmito muži, jak se to sluší naší obci. Zbývající pak si mohou přáti, aby jim protinepřátelské smýšlení nebylo tak nebezpečné, ale nesmí chtít, aby bylo méně odvážné. Nesmíte jenom podle slov přihlížeti k prospěchu obce, o němž by se mohl leckdo šířiti před vámi, kteří to právě tak dobře víte, vykládaje, kolik dobrého má do sebe obranný boj proti nepřátelům, nýbrž musíte spíše denně pozorovati moc obce v jejích účincích a stát se jejími milovníky. A bude-li se vám kdy zdáti, že je mohutná, mějte na mysli, že to získali mužové odvahou, znalostí potřebných věcí a ctižádostí v bojích, a že, kdykoli snad měli při nějakém pokuse nezdar, přece proto obci nechtěli upírat své statečnosti a přinášeli v prospěch celku oběť nejkrásnější. Neboť nastavujíce své životy v zájmu všech, sobě získávali nepomíjející chválu a hrob nad všechny vynikající, ne tak ten, ve kterém leží, nýbrž takový, kde zůstává jejich chvála věčně připomínána při každé nahodilé příležitosti, ať jde o slovo nebo o čin. Neboť hrobem znamenitých mužů je celá země, a netoliko o nich vypráví nápis na sloupech v jejich otčině, nýbrž i v cizině žije u každého vepsaná památka na ně, působící spíše v duchu než v nějakém činu.

Těch vy nyní horlivě následujte, pokládejte svobodu za pravé štěstí a chrabrost za pravou svobodu a neohlížejte se úzkostlivě na nebezpečenství války! Neboť větším právem měli by nešetřiti svého života ne ti, kteří žijí bídně a nemají naděje ve zdar, ale ti, kteří se mají v dalším životě co obávati převratu ze štěstí v neštěstí a u kterých jsou, kdyby je stihla nějaká pohroma, rozdíly proti dřívějšímu stavu neobyčejně veliké. Pro muže pak, který má nějaké sebevědomí, je ponížení, k němuž vede zbabělost projevená v boji, trapnější než nebolestná smrt, spojená s odvahou a nadějí v obecný zdar.

Pročež také nyní vás, rodiče těchto mužů, kteří jste přítomni, nelituji, spíše vás hodlám utěšiti. Vždyť si jsou rodiče vědomi toho, že vyrostli v nejrozmanitějších protivenstvích (štěstí je, dostane-li se komu losem nejskvělejšího konce života, jako nyní těmto zde, kdežto vám se dostalo zármutku), a jen málokterým byl život vyměřen tak, aby v něm zakusili stejně blaha jako bídy. Vím tedy dobře, jak je vám těžké polevovati v bolesti nad nimi, poněvadž na ně budete také často mít upomínky za šťastných chvilek jiných lidí, z jakých jste se kdysi také sami těšívali, a zármutek vzniká nikoli tehdy, pozbývá-li člověk dobra, kterého nezakusil, nýbrž tehdy, když byl zbaven toho, nač si zvykl. Ale je nutno odolávati bolesti, mimo jiné také v naději na nové děti, pokud je kdo ještě ve věku plodit děti. Neboť z jedinců leckterým dají nově přibývající děti zapomenouti na ty, kterých už není, a obci to prospěje ze dvou příčin, jednak že se nebude vylidňovat, jednak že bude bezpečna. Nemohouť se přece nestranně a spravedlivě o něčem radit ti, kteří stejným dílem nevydávají v sázku i životy dětí a neocitají se tak v nebezpečenství. Ale vy zase, kdož jste v pokročilém věku, pokládejte si za zisk větší část života, kterou jste prožívali ve štěstí, myslete na to, že tato zbývající část bude krátká, a povznášejte se slávou těchto zde! Neboť jedině pravá čest nikdy nestárne, a v chatrném stáří netěší tak hleděti si zisku, jak někteří tvrdí, jako spíše požívati cti.

Ale vám zase, synům těchto zde, kteří jste přítomni, a bratrům nastává, jak vidím, velký zápas, a stěží asi budete i při největším vypětí chrabrosti uznáni za muže třebas jen o málo horší, neřkuli rovnocenné těmto zde. Neboť soky, kteří s námi měří své síly, stíhá závist, kdežto ti, kdo nám nestojí v cestě, požívají cti, spojené s přízní prostou řevnivosti.

Mám-li konečně nějak vzpomenouti také výtečných žen, které nyní budou vdovami, vyjádřím vše v jediném krátkém vybídnutí: Velkou slávou pro vás budiž, abyste se nezpronevěřily svému přirozenému úkolu, a aby se o vás, ať už v dobrém či ve špatném smyslu, co nejméně hovořilo mezi muži.

Tím jsem pověděl podle dosavadní zvyklosti v řeči vše, co jsem pokládal za příhodné; a co se týče skutečných posledních poct těm, které pohřbíváme, jednak se jim jich už dostalo, jednak bude jejich děti od nynějška až do dospělosti živiti obec na své útraty: tak vystavuje těmto zde i jejich pozůstalým za tak znamenité zápasy čestný věnec. Neboť kde jsou stanoveny největší ceny za zdatnost, tam také spravují obec nejlepší mužové.

Nyní však oplakejte každý svého příbuzného a vzdalte se!

(Thúkydidés - Perikleova řeč nad padlými. Překlad Ferdinand Stiebitz. Praha: MKP ISBN 978-80-274-2910-3)