Protože československé komunistické úřady odmítly nostrifikaci basilejského doktorátu, promoval O. A. Funda po řadě nesnází r. 1981 na Evangelické teologické fakultě v Praze a na základě disertační práce Učení o recapitulatio u církevního otce Eirenaia získal druhý doktorát teologie.

Protože svou orientací na směr nenáboženské, existenciální interpretace křesťanské víry (R. Bultmann, P. Tillich, G. Ebeling, H. Braun) nezapadal do tehdy určující linie české evangelické teologie, poplatné koncepci J. L. Hromádky, byla jeho habilitační práce Myšlení o víře a myšlení víry učiněna až r. 1990 na Husitské teologické fakultě University Karlovy předmětem habilitační rozpravy, na jejímž základě byl jmenován docentem. Na návrh Filosofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně byl 5. června 2003 prezidentem republiky V. Klausem jmenován profesorem pro obor filosofie.

Filosoficky se orientuje na kritickém recionalismu K. R. Poppera a kritickém realismu a evoluční ontologii A. N. Whiteheada a N. Hartmanna.

Několik ukázek z jeho knižního eseje „Znavená Evropa umírá“ přinášíme pro jejich aktuálnost a jako důkaz autorovy jasnozřivé skepse, nepříliš časté u teologa. Podotkněme, že esej vyšel už v v roce 2000, dlouho před autorem s obavami předvídanou migrační krizí. Obdobně se v eseji zabývá rozkladným působením ekologismu jakožto aktivismu směřujícímu de facto proti ekologii samé atd. Knihu, ačkoli to není rozhodně útěšné čtení, lze jedině doporučit k pozorné četbě.

EVROPA BEZ BUDOUCNOSTI
SOUMRAK NAŠÍ CIVILIZACE

Mluvím-li o civilizaci, mám na mysli naši evropskou, a v jistém smyslu dá se říci euro-americkou, či euro-severoamerickou civilizaci, tedy útvar, který bývá někdy označován jako Západ. O krizi či zániku civilizace, či dokonce světa se mluvilo v dějinách již mnohokrát. Z jedné takové apokalyptické vize, očekávající skonání světa a příchod božího království se jako židovská sekta rodilo příští náboženství naší civilizace, křesťanství. A když se po nejedné nesnadné peripetii vyrovnalo s tím, že skonání věků nenastalo a přijalo, že jde vstříc dějinám, propukaly vždy znovu, někdy silněji, někdy méně silně vlny chiliastických vizí. Ať již myslíme na Eirenaia z Lyonu v konci 2. stol., nebo na mnohé blouznivce na přelomu prvního křesťanského tisíciletí, či na Joachima de Fiore ve dvanáctém století, či v Čechách na Milíče z Kroměříže v době vlády Karla IV., či na husitské radikální blouznivce ve století patnáctém, či na století sedmnácté, století třicetileté války, přímo posedlé proroctvími o konci světa, kterým podlehl i Komenský. Pokud byla evropská civilizace křesťanskou, měly tyto vize konce světa podobu náboženskou, později se tato náboženská podoba přestěhovala na okraj sekt, ohlašujících bitvu u Armageddon a vize konce dostala podobu sekularizovanou, podobu prognózy konce civilizace bez náboženského happyendu pro vyvolené. I to je téma ve 20. století již několikrát zazněvší. Vzpomeňme jen na ohlas prognóz o „konci Západu“. O krizi civilizace se od doby moderny mluví permanentně. Není to vlastně odehraná písnička?