Nedávno propuknuvší nový konflikt mezi teroristickým Hamásem z Pásma Gazy, osídleného především Palestinci, a státem Izrael, který teroristé vojensky napadli a vyvíjí se z toho další válka v tomto historicky pronásledovaném regionu, přináší mnoho otázek. Jedna z nich zní takto: Jak je možné, že po celém euroatlantickém prostoru, naši zemi nevyjímaje, se rozvíjejí aktivity směřující k podpoře islamistického terorismu, konají se demonstrace na podporu Hamásu, o němž turecký prezident Erdogan prohlásil, že to jsou „bojovníci za svobodu“, a zároveň se ostrakizuje židovský stát jako zřejmě ultimativní viník všeho zla?

Jak je možné, že bezmála 80 let po holocaustu, v němž našlo smrt šest milionu Židů, kteří byli nacistickým Německem označeni právě za onoho kolektivního viníka a odsouzeni jako rasa k zániku, znovu vidíme pochodovat po ulicích světových velkoměst – Londýn, Paříž atd., zástupy s palestinskými vlajkami a výkřiky Alláhu akbar, vyhrůžky Židům na dveřích bufetů s kebabem, hákenkrojcy na dveřích Židů, dokonce davy studentů i lidí vyššího věku na náměstích označující stát Židů za rodiště jakési genocidy naruby? Dokonce to došlo tak daleko, že progresivisté, dosud bojující například za nároky LGBT komunity, dnes vycházejí do ulic s transparentem „Gayové podporují Palestinu“? Mimochodem, objevil se velmi trefný, ale též velmi smutný žert na to téma. Kdosi na webu napsal, že to je totéž, jako kdyby kuřata demonstrovala za práva firmy KFC.

Opravdu se nám vrací antisemitismus v obnažené a velmi hrozivé podobě, jakou známe z historie? Vždyť protižidovské násilné pogromy se děly nejen v Německu, ale historicky téměř po celé Evropě. Poslední pogrom v našich zemích se odehrál v Holešově roku 1919, čili rok po skončení světová války! Co tedy probouzí antisemitismus? Kde jsou jeho důvody či záminky k němu? Pro jednu z odpovědí pojďme dnes do trochu jiného kontextu, ale rovněž vysvětlujícího mnohé. Ke spolutvůrci nacismu – Alredu Rosenbergovi.

Alfred Ernst Rosenberg (12. ledna 1893 Tallinn – 16. října 1946 Norimberk) byl jedním z prvních a nejvlivnějších členů německé nacistické strany (NSDAP). Je považován za stranického ideologa NSDAP a za původce nacistických teorií o rasové nadřazenosti árijců, o nebezpečnosti Židů, o potřebě rozšiřovat německý „životní prostor“ (Lebensraum), odmítání Versaillských dohod a teorií o degenerativním moderním umění. Při Norimberském procesu byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a 16. října 1946 byl popraven oběšením.

Narodil se v dnešním Tallinnu, který v roce jeho narození patřil k Ruskému impériu. Otec byl estonským obchodníkem, matka Estonka pocházela z hugenotské rodiny. Podle některých historiků Rosenberg neměl „čistou německou krev“ a byl po předcích velmi pravděpodobně židovského původu. Rosenberg nejprve studoval technický institut v Rize a také na moskevské univerzitě architekturu, nikdy ale v těchto oborech později nepůsobil.

Na začátku roku 1918 složil v Moskvě úspěšně závěrečnou zkoušku. Poté se přestěhoval zpátky do Tallinnu a vyučoval kreslení na gymnáziu Gustava Adolfa. Začal rovněž publikovat první protižidovské texty. Na konci listopadu 1918 odcestoval do Berlína a následně do Mnichova (vízum do Londýna mu uděleno nebylo). Zde se pohyboval v radikálních antibolševistických kruzích ruských emigrantů, kde rychle nalezl příčiny Velké říjnové revoluce, kterou chápal jako katastrofu: mělo se dle něj jednat o dílo židovského spiknutí. Nedlouho poté vstoupil do společnosti Thule (Thule-Gesellschaft), důležitého okultistického spolku, jehož myšlenky se později promítly i do nacistické ideologie (používala např. symbol pravotočivé svastiky).

Na podzim 1919 poznal Rosenberg přes spisovatele Dietricha Eckarta, do jehož časopisu Auf gut Deutsch přispíval, Adolfa Hitlera; později vstoupil do NSDAP. Po neúspěšném Pivním puči unikl následným represím a byl Hitlerem pověřen vedením stranického deníku. V době Hitlerova věznění řídil Rosenberg celou stranu. Roku 1921 napsal dílo Zločin svobodných zednářů ve kterém popisuje své představy o údajném židovsko-zednářském spiknutí.

V roce 1929 Rosenberg založil Kampfbund für Deutsche Kultur (KfdK), jednu z nejaktivnějších raně nacistických organizací. Cílem organizace bylo posílit „potlačené árijské umělce“ a postupně eliminovat negermánské umění. KfdK vydávala též pobuřující brožury a recenze židovských a modernistických hudebníků, financovala podobně smýšlející umělce a pokračoval v praktikách narušování koncertů, ohrožování nežádoucích umělců a zastrašování publika.

Do uchopení moci v roce 1933 se zabýval především jakýmsi ukotvením nacistické ideologie v německé kultuře. Pracoval též na svém stěžejním sedmisetstránkovém díle nazvaném Mýtus 20. století (Der Mythus des 20. Jahrhunderts), které prvně vyšlo v roce 1930, a mělo se stát teoretickým základem nacistického učení. Historii zde redukoval prakticky jen na souboj ras. Do konce války spatřilo světlo světa více než milion výtisků. Velmi se též zasloužil o šíření podvržených Protokolů sionských mudrců.

V roce 1934 byl Hitlerem jmenován svým pověřence pro dohled nad veškerým ideovým a světonázorovým školením a výchovou v NSDAP. Rosenberg nepatřil ke schopným organizátorům, proto se nestal hlavou žádné opravdu významné mocenské organizace. Ale jako teoretik měl na Hitlera po celou dobu velký vliv. V roce 1940 založil Einsatzstab Reichleiter Rosenberg, což byla organizace pro nakládání s „opuštěným“ židovským kulturním majetkem. V její režii bylo z okupovaných sovětských území odvezeno 150 000 vagónů s uměleckými předměty.

16. června 1941 se na schůzi v hlavním stanu Adolfa Hitlera rozhodlo o rozdělení východoevropského prostoru a Rosenberg byl pověřen správou těchto území. O den později, 17. června 1941, bylo vytvořeno ministerstvo pro okupovaná východní území a Rosenberg byl dosazen do čela této instituce jakožto ministr.

Po válce byl zatčen a v Norimberském procesu odsouzen k trestu smrti za válečné zločiny. Popraven byl 16. října 1946.

Tolik encyklopedická fakta. Proč Rosenberga dnes připomínat? Protože šlo o ideologa antisemitismu, který se stal oficiální politickou doktrínou nacistické Třetí říše. Dávno předtím, roku 1921, ale sepsal nevelké, ale odstrašující dílko Hrobaři Ruska (Die Totengräber Rußlands), obsahující jednak dlouhou řadu odpudivých karikatur ruských bolševických protagonistů z pera Otto von Kursella, ale především „studii“ Židovský bolševismus. Jde o ryzí esenci antisemitské paranoie, z níž by se dnešní následníci takové zrůdnosti mohli jistě dobře „poučit“. Jak se říká, chceš-li rozumět dnešku, pouč se ze včerejška. Proto dnes přinášíme tento historický text. Třeba nám pomůže pochopit něco z toho, co se děje v současnosti.

Židovský bolševismus

Kdo zná Rusko a měl navíc možnost sledovat všechny fáze revoluce, ten sice připustí, že anarchistické řádění ruského lidu překročilo všechny meze, avšak je si současně i jist tím, že by nikdy nemohl vzniknout tak systematický nástroj k vykořenění všech národních sil, tak fanaticky ničící a bořící mašinérie, kdyby se na samý vrchol anarchie nevyšvihl onen element, který po tisíciletí zůstal neměnným ztělesněním nespoutané, chamtivě nenasytné chtivosti, krutosti a bezohlednosti. Tím elementem je Žid.

Sotva bylo dosaženo „svobody“ (za peníze především londýnské burzy a pomocí rusko-židovských „svobodomyšlenkářů“), začala se ze všech koutů světa stahovat do nové zaslíbené země dítka Izraele. V Moskvě a Petrohradě vycházely bolševické noviny a časopisy, v dělnických a vojenských sovětech vystoupili pečlivě vyškolení a dostatkem peněz vybavení demagogové, aby mátli a rozeštvávali ducha ruského lidu, který byl z největší části nevědomý a negramotný. Alespoň jeden příklad za všechny ostatní. V petrohradském dělnickém sovětu se najednou objevil do té doby zcela neznámý muž jménem Stěklov. Kázal masám o zhroucení demokracie, o světovém míru, sliboval svobodu i chléb a štědře rozdával peníze. Při nějaké příležitosti byl donucen předložit své osobní doklady. Ukázalo se, že „Rus“ Stěklov je ve skutečnosti Žid jménem Nachamkes. Dnes je jedním z tiskových a propagandistických diktátorů sovětského Ruska. Podobných příkladů by bylo možné uvést stovky a stovky.

Před očima liberálních vlád z New Yorku přicestovalý Trockij-Bronštejn a ze Švýcarska přispěchavší Lenin obsadili petrohradský palác a udělali z něj hlavní stan bolševismu. Do Ruska se začali stahovat již před léty v bolševické škole na Capri (pod vedením Žida Rappaporta) vycvičení demagogové a odtud pak byli vysíláni do Kronštadtu na frontu. Osobně jsem se na Krymu setkal se židovskými studenty, kteří ve vojenských lazaretech kolportovali bolševickou „Pravdu“.

V červenci 1917 se bolševici rozpřáhli k prvnímu úderu. Kronštadští námořníci, podnícení a zagitovaní především Židem Rošalem, vypluli vzhůru po Něvě, vylodili na břeh obrněná auta, projížděli petrohradskými ulicemi a jako smyslů zbavení stříleli na všechno, co se jim namanulo. Povstání námořníků se podařilo potlačit, jeho vůdcové byli uvězněni a řadoví pučisté internováni. Ukázalo se však, jak jsme ostatně mohli vidět i my sami v Německu, že v takových případech Židé nešetří penězi a že se „umírněné“ politické strany o své bratry postarají. Vůdci sociálně revoluční strany a menševiků totiž byli Bernštejn-Cohan, Lieber, Gotz, Dan, Martov - Cederbaum a další. Sotva se Trockij-Bronštejn, Kameněv-Rosenfeld a jim podobní ocitli za mřížemi, okamžitě byli ve jménu svobody vydáváni za mučedníky idealismu. Lieberovi a Danovi se podařilo u hysterického žvanila a naříkavého slabocha Kerenského (jehož policejním ředitelem byl Žid a sionista Rutenberg) prosadit jejich osvobození. Tím byla katastrofa Ruska zpečetěna. S vědomím naprosté nezranitelnosti nyní mohli všichni demagogové odhodit své poslední masky. Koncem října na tzv. „shromáždění sovětů“ konečně padla ruská demokracie, sloužící ostatně jen k přípravě bolševismu, a krvavý teror začal...

Vyvstává přirozená otázka, odkud měli bolševici obrovské sumy na svoji propagandu a dlouhodobou a systematickou přípravu puče? Protiněmečtí autoři tvrdí, že Lenin a Trockij byli náhončími německého generálního štábu. Skutečnost je však zcela jiná. Bolševici byli a jsou agenty burzovních Židů všech zemí světa, a také šlo o židovské peníze, za něž byla vybudována největší destrukční mašinerie všech dob. Vladimír Burcev, který jako málokdo druhý zná tajemství ruské revoluce, ve své stati „Buďte prokleti, bolševici“ veřejně označil „německého“ Žida Parvuse - Gelfanda za otce bolševismu v Rusku. Tento „Parvus z Istanbulu, Parvus z Kodaně, Parvus ze Sofie, Parvus z Berlína“, z potravinových válečných „dodávek“ mnohonásobný milionář a přítel všech židovských i požidovštělých listopadových veličin Německa, vykázaný ze Švédska pro nespočetné intriky, dokázal již tehdy infiltrovat zahraniční ministerstva i úřady demokratických zemí a propašoval Lenina s několika dalšími stovkami revolucionářských Židů ze Švýcarska přes Německo do Petrohradu. A tehdejší „ruská“ vláda je vpustila do země. S dvěma stovkami dalších bratří pak z newyorského ghetta přijeli do Ruska Trockij a Zinověv. V kanadském Halifaxu však tuto celou vybranou společnost „nepoučení“ angličtí důstojníci internovali a zdárný průběh ruské revoluce byl ohrožen. V nejvyšším židovském zájmu zasáhla washingtonská vláda a vynutila si propuštění Trockého a spol. „Ruská“ vláda vpustila i tyto morové bacily do své země. Připomeňme si, že tehdejším prezidentem Spojených států byl Woodrow Wilson. Jeho pravou rukou byl burzovní čachrář Simon Wolff, druhým nejbližším pomocníkem sionista a člen Nejvyššího soudu Brandeis. Velkobankéř Jakob Schiff již r. 1904 financoval válku Japonska proti antisemitskému Rusku a všemožně podporoval infiltrování ruských válečných zajatců bolševickou propagandou. Nejlepším a nejbližším Wilsonovým přítelem byl Bernard Baruch, který jej později v čele skupiny 117 Židů doprovázel na „mírovou konferenci“ do Versailles. A není pochyb, že to byl právě on, který i tam štval židovskou smečku proti Rusku. Henry Ford ve své knize „Mezinárodní Žid“ publikoval dopis z úředních zdrojů, zaslaný jistým Fürstenbergem panu Rafaelu Scholanovi v New Yorku. List byl odeslán ze Stockholmu, datován 21. zářím 1917 (tedy pouhý měsíc před „shromážděním sovětů“) a říká se v něm, že hamburský bankovní dům Max Warburg „zřídil konto pro podnik kamaráda Trockého“, že další agent byl vybaven municí a zařídil její transport... Petrohradský vojenský sovět byl vybaven obrovskými financemi ze Stockholmu. Právě tam totiž seděl zmíněný Fürstenberg-Ganěckij (současný bolševický vyslanec v Rize), přebíral nespočetné sumy židovských peněz a dále je pak podle potřeby přerozděloval.

V zemi, zkrušené a rozložené válkou i paralyzované propagandou v řadách nečinných armád, tedy takto zvítězil židobolševismus. Vlastní židovské vysoké finance v tehdejším Rusku prakticky nebyly v té podobě, jako v západních zemích, ale naopak ruské národní bohatství nyní přešlo bez výjimky do rukou Židů a jejich souputníků. Vyloupení trezorů, „znárodňování“ domů, paláců a továren, domovní rekvizice i všechny ostatní podoby represí vytvořily nový fond zlata, šperků a ostatních cenností, který byl pak dále zčásti použit k verbování vojáků a šíření propagandy světové revoluce. Rozumí se samo sebou, že nemalá část z těchto cenností umožnila vybraným komisařům nákup realit a zřizování osobních kont v zahraničních bankách.

Protože ani těmito hrůznými skutečnostmi ruský lid neprocitl, pokračovalo souběžně s hospodářským spoutáváním také systematické vyhlazování, resp. znemravňování a zotročování národní ruské inteligence. Pod záminkou odplaty za dřívější příkoří pobízeli židovští demagogové ruské vojáky ke štvanicím na bývalé důstojníky, úředníky, inženýry a inteligenci obecně. Obávaným ústředím nejhrůznějších vražd bylo sídlo (nyní již nežijícího) „komisaře pro boj s kontrarevolucí“ Mosese Urického v ulici Gorochovaja č. 2 v Petrohradě. Do této zlověstné budovy byly odvlečeny tisíce osob a tam bez soudu jednoduše vražděny. Pro celé severní Rusko byl Zinověv-Apfelbaum (guvernér Petrohradu, předseda severní komuny a přednosta exekutivy III. internacionály) přesně tím samým, čím byl Moses Urickij pro Petrohrad, a Trockij-Bronštejn vypracoval systém těchto krvavých orgií pro celé Rusko. Rudé gardy byly svými vraždami svázány s novým režimem na život a na smrt; jakákoli jiná vláda by s nimi musela udělat krátký proces. Proto také byly spolehlivým jádrem židovské despocie nad Ruskem. K nim pak ještě přistupovali bezcharakterní dobrodruzi snad ze všech zemí světa; jmenovitě Kavkazané, Lotyši a Číňané tvořili tyranské trestní jednotky, jimž byl bezbranný a obelhaný ruský lid vydán zcela na pospas. Přetrvávající zbytky ruské inteligence byly politikou biče, hladem a výhružkami smrtí nuceny ke spolupráci s novým režimem. V ovzduší nepřetržitého špiclování a nevídaného duševního i fyzického teroru tak musely dát své vědění a jednání do služeb krvavých nepřátel. Panství Židů nad Ruskem bylo naprosté. Rolníci, roztroušení po ohromném Rusku ve vzdálenostmi izolovaných vesnicích, se sice na mnoha místech pokoušeli bránit svou nezávislost, avšak dodnes se nedokázali sjednotit ke společnému postupu a svržení jednotlivých center bolševické moci. Obrovský pogrom na ruském lidu stál již – střízlivě počítáno – 30 až 35 miliónů lidských životů... –

Kdo není slepý, musí vidět, že bolševismus byl od prvého dne čistě židovskou záležitostí. Roku 1920 byl v Rusku Angličan Milton a mezi 380 komisaři nalezl na 300 Židů. Nyní již máme k dispozici kompletní seznam hlavních tyranů Ruska. Anglická kniha „Jews in Russia“ jmenovitě uvádí 550 nejvyšších dnešních představitelů bolševismu i jejich „úřední“ postavení. Ústřední rada lidových komisařů se skládá ze 3 Rusů, 2 Arménů a 17 Židů. V komisariátu války sedí 8 Lotyšů, 1 Němec, žádný Rus a 34 Židé (Bronštejn-Trockij, Fišman, Romm, Mejčik, Lievenson, Posern, Gubelman, Kalmanovič, Beckmann, Glucman, Jusmanovič, Giršfeld, Lechtner, Šulmann, Nasengolc, Eseiger, Cake, Silbermann a další). Komisariát vnitra je složen ze 2 Rusů, 1 Lotyše, Arména, Poláka a 45 Židů (Apfelbaum-Zinověv, Goldenrudin, Ender, Sönigštajn, Krachmal, Šrajdr, Sayermann, Meynkmann, Model, Josselevič, Šklovskij, Kneisic, Rasmirovič, Kronberg, Ryvkin, Sverdlov, Efitkin, Blumkin (vrah německého vyslance Mirbacha), Fines, Sachs a další). Komisariát zahraničních věcí tvoří 1 Rus, 1 Armén, 1 Lotyš, 1 Němec a 13 Židů (Joffe, Margolin, Levien [„bavorský“ lidový zmocněnec], Akselrod [vyslanec ve Vilnu], Beck [delegát v Paříži a Londýně spolu s Liebermannem], Grünbaum apod. Připojuji k nim ještě Litvinova-Finkelsteina v Revalu (Tallin) a Gillersohna v Praze. Poté, co byl vypovězen Šklovskij ze Švýcarska, sedí Šermann v Lucernu, Morovskij v Itálii, Vigdor Kopp, Samuel Reich a další v Berlíně atd... Podobně to pokračuje i ve všech ostatních komisariátech. Na ruské provincie dohlíží 23 komisařů, z nichž 21 Židů (Chajkis na Sibiři, Berlinskij v Kazani, Lievensohn na Donu, Sackheim v Jaroslavi, Isaak Lauk v Doněcku atd.). Je samozřejmé, že hlavní štáb ohlupující propagandy, žurnalistika, je téměř zcela židovská. „Pravdu“ řídí Kuhn, Lurje, Diamant, Alpero-vič, Stěklov-Nachamkes a další, noviny „Volja Truda“ Katz, Sachs, Poljanskij, „Znamja Truda“ Lander, Levin, Davidson a jiní. Na hospodářské noviny dohlížejí Bernštajn, Goldberg, Goldmann, Eliassohn, Rafalovič atd. Mezi 42 tiskovými diktátory je pouze jediný Nežid, žalostný Maxim Gorkij. A konečně „všeruská“ exekutiva sestává z Lenina (který je jedněmi označován za Rusotatara, jinými za kalmyckého Žida) a 33 Židů (prezident Sverdlov, Blajchman, Abelmann, Šmidovič, Katz-Kamkov, Gimmer-Suchanov, Levickij, Goldštajn a další).

Slovem, 34 Lotyšů, 30 Rusů, několik Arménů, Poláků, Čechů a 447 Židů! Tak vypadá „ruská“ sovětská vláda!

Dnes již ani sami sociální demokraté nepopírají, že burzy určují politiku „velkých demokracií Západu“. Ale jak by si mohli tito naivkové třeba jen představit, že tito pánové burzy (z nichž je 90 % Židů) by mohli současně podporovat „proletářskou“ revoluci i bojovat proti ní tím, že poskytují pomoc antibolševickým armádám vlasteneckých Rusů Kolčaka, Děnikina, Judeniče a Wrangela. Skutečnost je taková: Kdyby burzovní politici z Paříže, New Yorku a Londýna opravdu chtěli nechat padnout sovětské Židy a jejich hrůzné bandy, pak by si Trockij, Apfelbaum a ostatní neposeděli v Kremlu možná ani měsíc. Avšak bílí ruští generálové budou podporováni jen do té míry a do té doby, než bratrovražedný a drásající boj ruského lidu skončí plánovaným úspěchem. Stačí si pouze prostudovat debaty anglické Dolní sněmovny z r. 1919, aby bylo naprosto zřejmé, že „britská“ vláda podmiňuje svoji podporu např. Kolčakovi tím, zda se jeho jednotky vzdají antisemitismu nebo ne... Judenič je zase vyzbrojován proti Petrohradu, hlavní město je na dosah jeho předních jednotek, telegrafické zprávy o dobytí hlavního města již třetí den obíhají světem, ruské cenné papíry neobyčejně rychle stoupají, burzovní spekulanti prodávají... a britská flotila, která dosud chránila Judeničovo křídlo a ostřelovala již Kronštad, náhle ruského generála opouští a zahajuje palbu – jaká ironie a výsměch – na německo-ruské antibolševické jednotky před Rigou! Ruské jednotky před Petrohradem musejí kvapně ustoupit, protože dochází munice, polní tažení končí neúspěchem a ruský rubl klesá na původní úroveň... List „Journal de Genève“ celý tento podivný podnik výstižně označil za „spéculation israélite“. Wrangel měl být rovněž mohutně podporován, a přitom – jak zcela přesně vím – obdržel za celých sedm měsíců pouze tři lodní dodávky munice a starých pušek a děl (z nichž mnohé musely být napřed v Sevastopolu upravovány), přičemž Francouzi vyváželi ze země jako protihodnotu množství obilí. Ve „francouzské“ vojenské misi bylo z 10 členů 7 Židů. Stručný výsledek všeho je pak ten, že Wrangel byl Francouzi nakonec nechán na holičkách stejně, jako Judenič Angličany.

Následkem toho šly věci v Rusku svým logickým směrem. Mnoha znalci předvídaný všeruský hladomor (hlad ve městech byl již od r. 1918), vyvolaný bezpříkladně hanebným hospodářstvím, neschopností, rozpadem dopravy apod. začal nakonec ohrožovat i samotného miláčka sovětů, Rudou armádu. A zatímco až dosud svět o hladovějícím ruském lidu nedostal ani tu nejmenší zprávičku, vykřikoval najednou celý židovský tiskový svět o naprosté nezbytnosti pomocné akce pro „umírající Rusko“.

Rusko v mnoha svých částech i nadále vymíralo, městům trochu pomohli nenapravitelní filantropové i páni burzy z Londýna, Berlína a Vídně. Trockij a Rudá armáda měli znovu pevnou půdu pod nohama.

A nyní spadla i ta poslední maska. Byla založena „ruská“ banka, tedy oficiálně vyhlášena burzovní diktatura ze strany „vůdců proletariátu“. Předpokládají se úroky 10-15 % měsíčně, tudíž jako u středověkých lichvářů. Sovětští mocipáni současně založili čistě kapitalistické soukromé syndikáty, samozřejmě s pomocí židovských financiérů ze zahraničí. V dozorčích radách prvních a největších z nich sedí Trockij, Šljanskij, Goldberg, Šatunovskij, Spencer, Eismunt a další. Pochopitelně: 99 % z nich jsou Židé. Koncem toho všeho bude finanční diktatura nad bezmocným, zbídačeným a vyhladovělým národem. Jde o plán, vypracovaný v mlčenlivých židovských lóžích Londýna, New Yorku i Berlína a realizovaný sovětskými Židy s pomocí Číňanů a vyvrhelů všech možných národů.

Že je bolševismus pouze prostředkem, nikoli vlastním cílem, to je jasné každému, kdo pohlédl za kulisy židovské politiky. Je prostředkem k vyvrácení všech lidových kořenů a sil, ke znemravnění národů, ke zničení národních hospodářství, aby je bylo možno později „legálně“ skoupit takříkajíc za babku. Předpokládá se demokratická republika, ba připouští se i možnost parlamentních loutkových monarchií. Avšak zákonitě přijde okamžik, který Žid v celých svých dlouhých dějinách nebyl nikdy následkem vlastní přechytralosti a nenasytnosti schopen vystihnout, totiž kdy přepnutý luk praskne. A vzdor všem rozpoutaným hrůzám a důmyslu nakonec neujdou židovští vrahové svému osudu ani v Rusku. Celá událost se odehraje s neodvratností přírodního zákona – židomilná demokracie nebude schopna zadržet náraz zpětné vlny a národní soud Rusů již nepřipustí pobyt jediného Žida ve své vlastní zemi.

Židé jako by předjímali svůj plně zasloužený konec. V době, kdy jsou psány tyto řádky, hýbe zeměmi světa pochybná snaha Židů o znovuposílení židovského bolševismu zničením Německa. Miliony a miliony se valí německými zeměmi, všude se vynořují židovští apoštolové, „starousedlí“ a „německou“ politiku řídící Židé pilně vyjednávají se svými souvěrci na Východě. Znamení blížící se bouře jsou zřejmá každému, kdo je chce vidět. Vzchop se, německý národe, a osvoboď se od morových židovských bacilonosičů. Nikdy nebudeš moci klidně budovat svůj život, pokud ti v žilách bude obíhat zhoubný bacil. Pohleď na strašnou propast, k níž jsi zaváděn – a zachraň se!

Listopad 1921 Alfred Rosenberg

(česky vyšlo v překladu Jaroslava Voříška roku 1999)